Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3289/2021

28 Cdo 3289/2021-699

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby: 44941439, zastoupena Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek, proti žalovanému: Vojenská léčebná a rekreační zařízení, se sídlem v Praze 10, Magnitogorská 1494/12, identifikační číslo osoby: 00000582, zastoupenému JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 1136/12,o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2021, č. j. -679, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Bruntále (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2020, č. j. -642, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobkyní dohodou o vydání jiných než zemědělských nemovitostí v katastrálním území Malá Morávka specifikovaných ve výroku I. – dále „předmětné pozemky“. Rozhodl rovněž o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 22.847,40 Kč (výrok II.).

Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. -679, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 9.710,- Kč (výrok II.).

Rozhodnutí odvolacího soudu, jenž aproboval skutkové a právní konkluze soudu prvního stupně, je odůvodněno závěrem, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „ “). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětných nemovitostí, pozbyla-li vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou podle a v řízení postrádá aktivní legitimaci. Odvolací soud odmítl argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva žalobkyně bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“). Uvedl přitom, že posouzením restitučních nároků žalobkyně se za totožného skutkového stavu, jaký byl zjištěn v projednávané věci, opětovně zabýval Nejvyšší soud (odvolací soud příkladmo odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. ) a Ústavní soud (odvolací soud citoval z usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. ) a obě zmíněné soudní instance konstatovaly nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v jednotlivých sporech.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, „při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR a měly být řešeny jinak, popř. jde o otázky doposud v rozhodování dovolacího soudu neřešené“. Napadá soudy nižších stupňů přijatý závěr, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům, argumentujíc zákonem stanovenou neplatností převodu v době německé okupace, jakož i faktickou nemožností podat žalobu dle zákona č. 128/1946 Sb. v důsledku nástupu nedemokratického režimu. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky i nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, jehož závěry, soudy nižších stupňů v posuzované věci opomenuté, označil Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. (zmíněné usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), za důležité. Uvedla také, že proti konfiskační vyhlášce Okresní správní komise v Bruntále podala odvolání, pročež tato vyhláška nikdy nenabyla právní moci, respektive ve vztahu k nemovitostem v katastrálním území Malá Morávka žádná konfiskace nebyla započata. Dále má za to, že majetková křivda má stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, a v tomto ohledu odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. , a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. . Poukázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu [sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. (tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ], která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů. Argumentovala též nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 177/2013 Sb., z něhož dovozovala možnost prolomit rozhodné období dle , a nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. . Ohlašovala rovněž, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (např. prokázání existence již nedochovaných listin). V této souvislosti odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. , ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. , ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. . Podotkla, že oba soudy nižších stupňů porušily ústavně zaručené právo žalobkyně na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání zdůraznil, že bylo mimo jakoukoliv pochybnost vyvráceno tvrzení žalobkyně o tom, že by její právní předchůdce uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Ztotožnil se tak se závěry soudů obou stupňů, že žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení a předmětné pozemky tak nenáleží k původnímu církevnímu majetku podle ustanovení Podotkl rovněž, že dovolací argumentace je založena na citaci velkého množství soudních rozhodnutí a právních předpisů, které se však projednávané problematiky dotýkají pouze okrajově. Doplnila rovněž, že restitučnímu nároku žalobkyně by nemohlo být vyhověno ani tehdy, pokud by byla oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení Vydání předmětných pozemků totiž brání výluka z naturální restituce upravená v ustanovení , popřípadě i - s ohledem na postavení žalovaného jako povinné osoby dle ustanovení – podmínky vyjádřené v ustanovení a b)

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. 6. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně pro žádnou z jí vymezených právních otázek není přípustné.

Z dosavadní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle (tedy i podle ustanovení tohoto právního předpisu) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu , a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. ). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , body 94 a 176). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu ustanovení citované normy.

Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi dovodil, že i v režimu se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; a ], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle , pročež není aktivně legitimována v přítomném sporu, nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. ).

Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku. Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. ). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. ).

K argumentaci žalobkyně o použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z rozhodnutí sp. zn. , , , , , , , ), vztahující se na řešení restitučních nároků fyzických osob podle předchozích restitučních předpisů (a rovněž nutnost přihlédnout k zásadě ex favore restitutionis ve prospěch církevních právnických osob) je však důležité předeslat, že , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně , v ustanovení za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. ). Vymezení rozhodného období, jako i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 176). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od shora připomenuté judikatury.

Nelze zobecňovat ani závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , jenž byl vydán po zvážení okolností, jež jsou kvalitativně nesrovnatelné se skutkovými zjištěními nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt.

Závěry soudů nižších stupňů se neprotiví ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. , které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného , aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce podle tohoto zvláštního předpisu. Úvahy Ústavního soudu, jež se týkaly nálezu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, jsou ovšem spojeny s obsahem žaloby před obecnými soudy, v níž dovolatelka tvrdila, že „je výlučným vlastníkem v žalobě označených nemovitostí, a to s poukazem na postup státu v letech 1946 až 1948, kdy byly na majetek stěžovatele vydány dne 22. 3. 1946 a 1. 4. 1946 konfiskační vyhlášky podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (podle názoru stěžovatele protiprávně). O podaném opravném prostředku rozhodoval tehdejší Nejvyšší správní soud, přičemž stěžovatel soustavně poukazuje na skutečnost, že v posuzované věci "byla vydána" dvě (stěžovateli vyhovující a archivně dochovaná) meritorní rozhodnutí, a to dne 2. 2. 1946 a dne 17. 12. 1948. Tato rozhodnutí však nebyla v uvedeném období Nejvyšším správním soudem stěžovateli formálně doručena.“

Jak vidno, z uvedené citace narační části shora označeného usnesení Ústavního soudu je zřejmé, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno a nabylo právní moci) však nemůže být nijak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb., a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o způsobu prokazování skutečností, jež nastaly v době dávno minulé (ve vztahu k existenci a právní moci rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci zrušení rozhodnutí o konfiskaci) a o možném naplnění restitučního důvodu obsaženého v ustanovení , neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení (srovnej k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. ). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. ), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.

Sluší se připomenout, že závěr, podle něhož žalobkyně není oprávněnou osobou ve smyslu , neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud učinil i v dalších věcech této účastnice (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , a ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. ), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. ).

Odpovědi na otázky předestřené žalobkyní týkající se náboženské nebo politické perzekuce a vlastnictví nemovitosti zařazené pod národní správu by bylo toliko hypotetickou a pro výsledek věci nerozhodnou polemikou, jež není smyslem dovolacího řízení. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými (byť Nejvyšším soudem dosud neřešenými). Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ).

Polemika dovolatelky s průběhem, respektive existencí, konfiskačního řízení podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. také není případná, jelikož nemůže mít jakýkoli vliv na závěr odvolacího soudu o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení odejmutého vlastnictví; právní předchůdce dovolatelky přestal být vlastníkem sporných nemovitostí nejpozději dne 27. 9. 1941 (za účinnosti dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. tudíž právní předchůdce dovolatelky vlastníkem požadovaných nemovitostí již nebyl).

Kritizuje-li dovolatelka dále, že odvolací soud porušil její právo vlastnit majetek či právo na spravedlivý proces (podle článků 11 odst. 1 a 36 odst. 1 d), sluší se uvést, že závěry odvolacího soudu nepochybně nelze označit za odporující dovolatelkou zmíněným ústavně zaručeným právům jen z toho důvodu, že při respektování zákonné úpravy a výše citované ustálené judikatury dovolacího soudu nebylo restitučním nárokům dovolatelky vyhověno. Ve světle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je ostatně ústavní ochrana ve smyslu d přiznávána pouze již konstituovanému vlastnickému právu, a nikoliv „toliko“ uplatněnému restitučnímu nároku (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. , a ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. , a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ).

Nepokládá-li dovolatelka – navzdory výše uvedenému – odůvodnění rozsudku odvolacího soudu za dostatečné, vystihuje tím případ vady řízení, jež nemůže založit přípustnost dovolání (ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné; srovnej věty druhé ). Ostatně, vytýkaným defektem odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu netrpí. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalobkyně měla možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Skutečnost, že těmito námitkami se jí nepodařilo řádně vymezit některý z důvodů přípustnosti dovolání ( ) a uplatnit dovolací důvod ve smyslu ustanovení , s obsahovou a argumentační kvalitou odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesouvisí. Rozsudek odvolacího soudu nelze tudíž pokládat za nepřezkoumatelný.

Přiléhavost rovněž postrádá kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatelky v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. ). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 y) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. , nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. ). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. , bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42; citovaná rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalobkyně výslovně neuvedla, že by dovolání směřovalo toliko proti výroku o věci samé. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s ustanovením věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 23. 11. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu