Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 130/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, sídlem Rybí trh 185/16, Opava - Město, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, sídlem Za Poštou 2, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 17. 12. 2020 č. j. -642, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2021 č. j. -679 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. -699, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s , d.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví .

II.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se z pozice žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice (Česká republika - Vojenská léčebná a rekreační zařízení) uzavřít dohodu o vydání jiných, než zemědělských nemovitostí v katastrálním území Malá Morávka (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

O stěžovatelkou podaném odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy neposkytly ochranu jejímu nároku dle zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, na jehož základě se domáhala restituce jí v minulosti vlastněných nemovitostí. Stěžovatelka měla podle obecných soudů své vlastnické právo k dotčeným nemovitostem pozbýt dne 1. 11. 1938, potažmo na základě konečného výnosu říšského komisaře ze dne 27. 2. 1939, kdy byla nacistickými okupačními orgány rozpuštěna a svého majetku zbavena ve prospěch německých právnických osob. Vlastnické právo stěžovatelky nebylo podle obecných soudů od té doby obnoveno, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatelka podala restituční žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb. Soudy uzavřely, že stěžovatelkou nárokovaný majetek nebyl v rozhodném období v jejím majetku a navíc se mělo jednat o nemovitosti, které byly zkonfiskované československým státem bezprostředně po druhé světové válce. Konfiskace na základě poválečných dekretů prezidenta republiky představuje podle obecných soudů výluku z restituce podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Obecné soudy přitom podle stěžovatelky nezohlednily tu skutečnost, že byla zbavena svého vlastnického práva bez své viny, bez náhrady a v krátkém časovém období dvakrát za sebou. Obecné soudy se opomněly zabývat pro stěžovatelku příznivými právními závěry, vyplývajícími z poválečného nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6. Stejně tak se soudy nezabývaly ani tím, zda konfiskací majetku stěžovatelky nedošlo ke zneužití Benešových dekretů. Stěžovatelka zpochybňuje, že by po kapitulaci Velkoněmecké říše nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva. Jeho převody v pozemkové knize byly stiženy neplatností dle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. K obnovení vlastnického práva stěžovatelky podle jejího názoru, postačovaly žádosti velmistra Roberta Schälzkého realizované ihned po skončení druhé světové války, a to žádostí adresované jednak Zemskému národnímu výboru v Brně, vládě, prezidentu republiky a Ministerstvu školství a osvěty. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by těmito žádostmi došlo toliko k zahájení správního řízení, což samo o sobě nepostačovalo k obnovení vlastnického práva. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy svými rozhodnutími založily novou majetkovou křivdu a zasáhly do jejich základních práv a svobod.

III.

V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y, a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatné, že typově shodnými či velmi podobnými případy se v minulosti již mnohokrát zabýval, přičemž opakujícím se námitkám stěžovatelky v žádném z těchto případu nepřisvědčil (viz např. usnesení ze dne 3. 5. 2022

sp. zn.

, usnesení ze dne 22. 2. 2022

sp. zn.

, usnesení ze dne 23. 11. 2021

sp. zn.

, usnesení ze dne 14. 9. 2021

sp. zn.

, usnesení ze dne 24. 8. 2021

sp. zn.

, usnesení ze dne 27. 7. 2021

sp. zn.

, usnesení ze dne 18. 11. 2020

sp. zn.

, usnesení ze dne 21. 7. 2020

sp. zn.

, usnesení ze dne 27. 5. 2020

sp. zn.

a usnesení ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jelikož v projednávané věci Ústavní soud neshledal existenci okolností, jež by odůvodňovaly přijetí odchylného závěru, lze na tato dřívější rozhodnutí odkázat.

Obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích k závěru, že stěžovatelce, resp. řádu jakožto jejímu právnímu předchůdci, byl majetek odňat v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není osobou oprávněnou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání, a tudíž není ani aktivně legitimována v posuzované věci. Tento právní závěr, jenž obecné soudy dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily, byl Ústavním soudem již opakovaně aprobován (kromě shora odkazovaných usnesení ve věcech stěžovatelky dále např. i v usnesení ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. nebo v usnesení ze dne 8. 8. 2022

sp. zn.

).

Stěžovatelka výše uvedený právní závěr opakovaně odmítá s odkazem na právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu, jež se však týkají zákona o mimosoudních rehabilitacích. Obecné soudy přitom srozumitelně vysvětlily, že závěry odkazované judikatury nejsou na případ stěžovatelky přenositelné z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o majetkovém vyrovnání. Ústavní soud již v minulosti ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky konstatoval, že v tomto ohledu obecné soudy nevybočily z ústavněprávních mezí (viz např. usnesení

sp. zn.

). Odkazuje-li se stěžovatelka ve své argumentaci na nález Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6, nutno konstatovat, že s tímto se ústavně konformním způsobem vypořádal již Nejvyšší soud v ústavní stížnosti napadeném usnesení.

Ústavní soud proto zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu