Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1269/20

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -710 ze dne 19. 2. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. -674 ze dne 11. 7. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. -632 ze dne 15. 1. 2019 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnického práva státu k blíže specifikovaným pozemkům v katastrálních územích Sovinec a Těchanov. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.

Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy porušily její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces tím, že splnění podmínek pro restituci pozemků vyložily oproti preambuli , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též "ZMV") a oproti výkladovému pravidlu obsaženému v tohoto zákona restriktivně, aniž by byly zohlednily, že byla svého majetku zbavena proti své vůli, bez viny a bez náhrady a v krátké době dvakrát za sebou (poprvé nacistickou okupační mocí, podruhé československým státem). Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka i v tom, že si soudy pod rouškou úplného zjištění skutkového stavu v rámci řízení o určovací žalobě fakticky osvojily pravomoc rozhodnout o jejím restitučním nároku, ač nebylo předmětem řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně přiblížila.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Soudy nepochybily, pakliže se v dané věci zabývaly tím, zda stěžovatelka je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) ZMV. Nebylo-li by tomu tak, k čemuž soudy v napadených rozhodnutích také shodně dospěly, postrádala by současně určovací žaloba stěžovatelky naléhavý, resp. jakýkoli relevantní právní zájem na požadovaném určení. Tuto otázku samozřejmě řešily jako předběžnou v nezbytně nutném rozsahu, neboť na výsledek sporu měla zásadní vliv. Není možno se tedy ztotožnit s tvrzením stěžovatelky, že soudy tak činily pouze pod záminkou úplného zjištění skutkového stavu. V té spojitosti nelze přehlédnout, že posuzování restitučního nároku dle ZMV se nevyčerpává jen posouzením toho, zda se v konkrétním případě jedná o oprávněnou osobu, jež o vydání věci žádá, nýbrž sestává i z posouzení dalších dílčích (převážně skutkových) hodnocení, kupříkladu funkční povahy požadované nemovité věci apod. Ústavní soud tak nemůže rozumně dospět k závěru, že soudy se vyřešením zmíněné předběžné otázky jaly bez dalšího fakticky rozhodnout o restitučním nároku stěžovatelky jako takovém.

Ve zbytku představuje argumentace stěžovatelky polemiku se stěžejním závěrem soudů, tj. že stěžovatelka ani její právní předchůdce nebyli v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 (§ 1 ZMV) vlastníky dotčených nemovitostí, neboť po konfiskaci majetku právního předchůdce stěžovatelky Německou říší v roce 1939 už poté nikdy nedošlo k obnovení vlastnického práva, mimo jiné především proto, že právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., ač tak učinit mohl. Na tomto místě se sluší podotknout, že stejné výhrady již stěžovatelka vznesla v celé řadě soudních pří souvisejících s problematikou církevních restitucí, včetně ústavních stížností směřujících proti rozhodnutím z těchto sporů vzešlým. Ústavní soud tak na tuto stěžovatelčinu argumentaci již vícekrát, a to i v podrobnějších souvislostech reagoval, příkladmo lze uvést usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

či

. Společným jmenovatelem odůvodnění těchto (a řady dalších) rozhodnutí Ústavního soudu, jež jsou stěžovatelce známa, je závěr, že i když právní předchůdce stěžovatelky požádal ještě v roce 1945 o vrácení majetku, neučinil tak patřičným způsobem, tedy nedomáhal se restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. Ústavní soud v té spojitosti vyložil, že pouhá žádost o navrácení majetku právně relevantní není, neboť nešlo o majetek, na který by dopadal dekret č. 5/1945 Sb. a o jehož navrácení by stačilo pouze požádat (§ 24). Naopak, podle § 24 odst. 4 tohoto dekretu ostatní majetek zůstal pod národní správou až do přijetí nové úpravy, jejímž ztělesněním se posléze stal právě restituční zákon č. 128/1946 Sb. To platí i v případech, kdy žádosti o navrácení majetku byly podávány v mezidobí, kdy byl v platnosti zmíněný dekret č. 5/1945 Sb., ale ještě nebyl platný a účinný zákon č. 128/1946 Sb., který následně v § 10 stanovil postup, jak se domáhat navrácení majetku. Uvedený právní závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu, prosadí se i v poměrech této věci, přičemž v kontextu skutkových okolností nynějšího případu (jež se ostatně ani nijak podstatně nevymykají skutkovému stavu v obdobných věcech stěžovatelky) není důvod k jeho přehodnocení.

Závěrem se sluší poukázat na přiléhavou poznámku krajského soudu o tom, že nenapravuje ty majetkové křivdy, které byly způsobeny v době německé okupace, aniž ale byly odčiněny po pádu Velkoněmecké říše. Takovou možnost nabízel pouze , o mimosoudních rehabilitacích, resp. V podrobnostech lze pro stručnost na rozvedení těchto ústavně konformních úvah odvolacího soudu zcela odkázat (viz bod 13). Totéž platí i pro napadené usnesení dovolacího soudu, který blíže ozřejmil důvody nepřenositelnosti závěrů plynoucích z judikatury, jež se váže výhradně k zákonu o mimosoudních rehabilitacích (srov. zejm. str. 3 a 4 usnesení Nejvyššího soudu).

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu