Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 78/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jaroslava Fenyka jako soudce zpravodaje o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2022 č. j. -198, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2022 č. j. -177 a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. listopadu 2021 č. j. -137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v a d; dále stěžovatelka namítá porušení y.

II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje

2. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") žalobou podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"], domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání v žalobě specifikovaných pozemků (dále jen " "). Žalobu stěžovatelky nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť k nim pozbyla vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomáhala. Proto není stěžovatelka podle nalézacího soudu oprávněnou osobou ve smyslu zákona o majetkovém vyrovnání a aktivně věcně legitimovaná k podání předmětné žaloby.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, zejména, že stěžovatelku nelze považovat za oprávněnou osobu, neboť neprokázala, že vlastnické právo jejího právního předchůdce k předmětným nemovitostem pozbyté během německé okupace bylo v poválečném období "obnoveno"; rovněž neprokázala, že by nárok na jejich vrácení uplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Odvolací soud přitom mimo jiné odmítl argumentaci stěžovatelky, podle které nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud uzavřel, že relevantní právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu.

III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka především zpochybňuje závěr obecných soudů, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo po roce 1945 již nikdy obnoveno. Již v rámci řízení před nalézacím soudem se snažila prokázat, že její právní předchůdce usiloval o navrácení předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, avšak k tomuto nalézací soud odmítl provést dokazování. Stěžovatelka tvrdí, že její právní předchůdce se po roce 1945 aktivně snažil o navrácení předmětných nemovitostí, kdy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, byl de iure vlastníkem právě právní předchůdce stěžovatelky. Odkazují-li obecné soudy na § 10 zákona č. 128/1946 Sb., podle kterého se měly restituční nároky z křivd vzniklých za dob nesvobody obecně uplatňovat u civilního soudu, považuje toto stěžovatelka za alibistický argument pro nevyhovění jejímu nároku. Obecné soudy opomíjí, že nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání bylo již vyhověno i v případech, kdy v rozhodném období nebyl vůbec uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. [např. v nálezu ze dne 2. 8. 2016

sp. zn.

(N 144/82 SbNU 287)]. Podstatný je podle stěžovatelky projev vůle původního vlastníka k získání jmění zpět [odkazuje přitom na nález ze dne 9. 12. 1998

sp. zn.

(N 152/12 SbNU 399) a usnesení ze dne 19. 4. 2000

sp. zn.

; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka obecným soudům v této souvislosti vytýká, že aplikovaly zákon o majetkovém vyrovnání přehnaně formalisticky. Obecné soudy měly především požadovat po vedlejší účastnici, aby prokázala, kdy a jak nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem.

6. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že obecné soudy se v odůvodnění omezily na odkázání na jiná rozhodnutí, v rámci kterých se vyjadřovaly k jiným nárokům stěžovatelky. Nalézací soud a jemu nadřízené soudy se rovněž odmítly zabývat některými důkazy, a to na podporu tvrzení stěžovatelky, že ze strany tehdejších správních orgánů, soudů i jiných státních institucí byla považována za vlastníka předmětných nemovitostí a že byla vůči československému státu loajální. Stejně tak nalézací soud nehodnotil všechny skutečnosti, které se týkají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6.

7. Stěžovatelka závěrem shrnuje: tím, že rozhodující soudy nezohlednily tehdejší poměry a faktickou možnost stěžovatelky domáhat se svého restitučního nároku "těsně" před rozhodným obdobím podle zákona o majetkovém vyrovnání, učinily značně formalistický výklad, podle něhož ke křivdě v rozhodném období nedošlo, a znemožnily tak stěžovatelce domoci se spravedlnosti a nároků jí plynoucích z majetkových křivd, které se jí bezprostředně dotýkají.

IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [ , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")], a není nepřípustná ve smyslu . Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem ( až ). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu

9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007

sp. zn.

(N 148/46 SbNU 471)].

11. Pro další úvahy je třeba předeslat, že o ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů rozhodoval Ústavní soud již mnohokrát. Opakujícím se námitkám stěžovatelky však v žádném z těchto případů nepřisvědčil (viz usnesení ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

, ze dne 19. 5. 2020

sp. zn.

, ze dne 27. 5. 2020

sp. zn.

, ze dne 21. 7. 2020

sp. zn.

, ze dne 18. 11. 2020

sp. zn.

, ze dne 27. 7. 2021

sp. zn.

, ze dne 24. 8. 2021

sp. zn.

, ze dne 23. 11. 2021

sp. zn.

, ze dne 22. 2. 2022

sp. zn.

, ze dne 3. 5. 2022

sp. zn.

, ze dne 8. 8. 2022

sp. zn.

, ze dne 20. 9. 2022

sp. zn.

či ze dne 15. 11. 2022

sp. zn.

). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. y a a contrario), neshledal žádný důvod se od těchto - ustálených - závěrů v nyní projednávané věci odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje.

12. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, logická, řádně odůvodněná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná. Z jejich odůvodnění vyplývá již výše citovanými usneseními Ústavního soudu aprobovaný závěr (jenž nelze pokládat za projev přepjatého formalismu), že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu předchůdci) byly odňaty v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není oprávněnou - a tedy ani věcně legitimovanou - osobou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání.

13. Odmítá-li stěžovatelka výše uvedený závěr s odkazem na právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu (konkrétně usnesení

sp. zn.

a nález

sp. zn.

), je třeba k tomu uvést, že tato rozhodnutí se týkají , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Obecné soudy přitom přesvědčivě vysvětlily, že závěry odkazované judikatury nejsou na případ stěžovatelky přenositelné z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o majetkovém vyrovnání (viz zejm. bod 12. usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud již v minulosti ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky konstatoval, že v tomto ohledu obecné soudy nevybočily z ústavněprávních mezí (srov. např. bod 14. usnesení

sp. zn.

).

14. Ve světle uvedeného nemůže obstát ani námitka stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly jejími důkazními návrhy, jimiž se snažila prokázat faktickou snahu (jejího právního předchůdce) o navrácení jejího majetku, jakož i skutečnosti, že byla považována orgány státu za vlastníka předmětných nemovitostí a že byla vůči československému státu loajální. Jak totiž obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitě vysvětlily, uvedené okolnosti nebyly pro výsledné posouzení věci rozhodné (viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu a bod 21. rozsudku nalézacího soudu). Ze stejného důvodu je zjevně neopodstatněná námitka o nesprávně vyhodnoceném nálezu Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu; srov. též bod 12. usnesení ze dne 14. 9. 2021

sp. zn.

).

15. Jde-li o stěžovatelkou odkazovaný nález

sp. zn.

, k tomu již Nejvyšší soud v bodu 16. svého usnesení - podle Ústavního soudu korektně - uvedl, že jde o nález vydaný nikoli v restitučním řízení a po zvážení okolností, jež jsou nesouměřitelné se skutkovými zjištěními nyní projednávané věci (k nepřiléhavosti citovaného nálezu na poměry stěžovatelčiny věci srov. též bod 13. usnesení

sp. zn.

).

16. Není ani porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky, odkazují-li obecné soudy na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech stěžovatelky, jestliže se současně ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami a argumenty vznesenými v této konkrétní věci. Uvedená okolnost naopak podle Ústavního soudu značí, že postoj obecných soudů je ve stěžejních otázkách týkajících se tvrzených restitučních nároků stěžovatelky konstantní a předvídatelný.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu