Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 428/2019

28 Cdo 428/2019-650

USNESENÍ

1)

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,

IČ

69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a

2) obec Karlova Studánka

,

IČ 00296104, se sídlem v Karlově Studánce 17, zastoupená Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, Olomoucká 261/36, o určení vlastnického práva státu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. října 2018, č. j. -614, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované ad 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky

Mgr. Jany Zwyrtek Hamplové.

Stručné odůvodnění ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. prosince 2017, č. j. -552, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemků parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, část obce XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba čp. XY, část obce Karlova XY, parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez čp., včetně inventáře a veškerého příslušenství, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY , parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, případně otázek, které doposud nebyly vyřešeny. Konkrétně přitom předestřela následující otázky: zda předpokladem restituce církevního majetku podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), v situaci, kdy k jeho odnětí došlo již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945), je uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“); zda majetek veřejnoprávní církevní korporace bylo lze konfiskovat na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), či dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále jen „dekret č. 108/1945 Sb.“); jaké účinky lze v restitučních souvislostech spojovat s podáním odvolání proti konfiskačním vyhláškám, resp. výměrům, vydaným na základě uvedených dekretů; zda těmito konfiskačními správními akty bylo lze odejmout majetek neexistujícímu subjektu; za jakých podmínek uvedené konfiskační správní akty nabývaly právní moci; zda zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. naplňuje restituční důvod dle a jakým způsobem je v řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu rozděleno důkazní břemeno ohledně prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “).

Žalované ad 1) a ad 2) navrhly, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, respektive zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( ), neboť je neshledal přípustným ( ).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ustanovení svěřuje aktivní věcnou legitimaci k vedení sporu o určení vlastnického práva státu oprávněné osobě, kterou je právnická osoba naplňující definiční znaky dle , a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původním majetkem se pak dle ustanovení rozumí takový majetek, který byl alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; ) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, nebo jejich právních předchůdců. Uvedené ustanovení je přitom třeba vykládat tak, že i právní předchůdci zde definovaných právnických osob museli naplňovat znaky některé z uvedených kategorií právnických osob, tedy že aktivně věcně legitimována ve sporu o určení vlastnického práva státu ( ) je oprávněná osoba dle ustanovení za předpokladu, že majetek, ohledně něhož se domáhá určení vlastnického práva České republiky, byl alespoň po část rozhodného období v jejím vlastnictví, nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, taktéž naplňujícího definiční znaky oprávněné osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. či rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. ).

Byť pak Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. ), nelze přehlížet, že se uvedené závěry váží výlučně k aplikaci , o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „ “). Ten totiž na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně , v za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních norem. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se přitom jeví nepřijatelným, poněvadž by tím mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. ). Ústavní soud v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, jenž stejně jako osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, ostatně již několikrát zopakoval, že z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb., přičemž nepostačila pouhá žádost o obnovení knihovního stavu. Náprava poměrů nastalých za doby nesvobody byla totiž spjata i s opatřeními proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srov. zejména usnesení Ústavního soudu sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. ). Obdobné závěry jest přijmout i v režimu Na majetkovou křivdu ve smyslu tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. .

Uzavřel-li tedy odvolací soud, že v situaci, kdy právnímu předchůdci dovolatelky bylo vlastnické právo odňato Velkoněmeckou říší k 22. 10. 1938 a následně nebylo zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu poválečných restitučních předpisů (dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.), nedošlo již k obnově jeho vlastnictví, a tento tudíž nemovité věci, ohledně kterých je vedeno řízení o určení vlastnického práva státu, nevlastnil alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; a ), a že z uvedeného důvodu dovolatelce nesvědčí ani aktivní věcná legitimace k vedení sporu dle , nikterak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu ale i Ústavního soudu tak, jak se ustálila po vydání sjednocujícího stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikovaného pod č. 477/2005 Sb., neodchýlil.

Dlužno dodat, že dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis v dané věci uplatnit nelze, neboť by to bylo proti smyslu a účelu , jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd. Snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi. Zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , či již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. ). V poměrech projednávané věci nadto nelze opomíjet vůli státu - projevenou ještě před započetím rozhodného období ve smyslu - dotčený majetek dovolatelce nevracet, jež našla svůj odraz právě ve vydaných konfiskačních správních aktech (viz výměry Okresního národního výboru v Bruntále ze dne 15. 1. 1947, č. j. 23 Br-34 a č. j. -104).

Na dalších dovolatelkou předestřených otázkách pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí. Na jeho závěr o tom, že k odnětí dotčeného majetku došlo mimo rozhodné období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), když právní předchůdce dovolatelky nepožádal ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. a dekretu č. 5/1945 Sb. o navrácení vlastnictví odejmutého Velkoněmeckou říší již k 22. 10. 1938, totiž dovolatelkou naříkaný průběh, respektive existence, konfiskačního řízení podle dekretů č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. nemůže mít jakýkoliv vliv (když za účinnosti uvedených dekretů právní předchůdce dovolatelky vlastníkem požadovaných nemovitostí již nebyl). Není-li pak dána aktivní věcná legitimace dovolatelky k podání určovací žaloby ve smyslu (jak je již vysvětleno výše), není pro rozhodnutí o věci rozhodující ani způsob rozdělení důkazního břemene stran prokazování zákonných podmínek přechodu vlastnictví ze státu na obec podle

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované ad 1) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon (podání vyjádření k dovolání), tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu) a k nákladům žalované ad 2), jež se prostřednictvím právního zástupce vyjádřila k dovolání, odměna advokáta za zastupování ve výši 3 100 Kč [ , 7 bod 5, a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 5. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu