Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3919/2019

28 Cdo 3919/2019-658

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, IČO 44941439, zastoupené Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovaným 1) České republice - Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO 01312774, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,IČO 69797111, a 2)O. N., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Pavlou Henzelovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. července 2019, č. j. -623, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně a žalované 1) rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. -623, rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. 11. 2018, č. j. -576, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 1. 2019, č. j. -592, změnil ve výroku I. [kterým bylo určeno, že žalovaná 1) je vlastníkem ideální ½ pozemků parc. č. XY v k. ú. XY] tak, že žalobu zamítl (výrok I.), ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalovaná 1) je vlastníkem id. ½ pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., id. ½ pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. /č. e., id. ½ stavby bez č. p. /č. e. na pozemku XY, id. ½ pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., id. ½ pozemku parc. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e., a dále pozemků parc. č. XY vše v k. ú. XY, jej potvrdil (výrok II.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 3.228 Kč a žalované 2) ve výši 17.288,50 Kč (výroky III. a IV.); dále rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit náklady odvolacího řízení žalované 1) ve výši 1.200 Kč a žalované 2) ve výši 5.930 Kč (výroky V. a VI.). Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě církevní právnické osoby podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), na určení vlastnictví žalované 1) k označeným nemovitým věcem.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně neutrpěla majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, neboť v té době nebyla vlastníkem „sporných“ nemovitostí, když vlastnické právo k nim pozbyla v době nesvobody („od 29. 9. 1938 do 5/1945“), a po jejím skončení nebyl vklad vlastnického práva k nemovitostem v pozemkové knize proveden; žalobkyně tudíž není oprávněnou osobou dle a ve věci není aktivně věcně legitimována. Námitce žalobkyně, že se její vlastnictví, resp. jejího právního předchůdce obnovilo již dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), a že nebylo nutné domáhat se navrácení majetku postupem dle § 10 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), odvolací soud nepřisvědčil. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že nejednalo-li se o majetek, který mohl být vrácen podle § 24 dekretu č. 5/1945 Sb. (což není daný případ), bylo možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb., což plyne již z jeho § 17 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení neprokázala, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem bylo v poválečném období „obnoveno“, jsou právně bezvýznamné i její další námitky. totiž neumožňuje napravit majetkové křivdy, které byly způsobeny dotčenému subjektu v době německé okupace, aniž by po pádu Velkoněmecké říše byly odčiněny, přičemž nelze použít judikaturu k , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zejména , který takovou možnost skýtal, a rozšiřovat rozhodné období dle Nebyl-li původním vlastníkem včas uplatněn nárok na navrácení majetku právně účinnou formou (dle zákona č. 128/1946 Sb.), nezakládá tato skutečnost restituční nárok podle (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , jehož závěry se upínají ke stejné žalobkyni jako v této věci). Jestliže tedy žalobkyně není oprávněnou osobou podle , je vyloučeno, aby uspěla se žalobou podanou podle tohoto zákona, kterýžto závěr se týká jak výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, tak i jeho výroku I., jejž odvolací soud změnil výrokem I. tak, že žalobu zamítl. Nerozhodná je tudíž skutečnost, že katastrální úřad opravil chybný zápis v katastru nemovitostí tak, že namísto žalované 2) vyznačil jako vlastníka nemovitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně žalovanou 1) s právem hospodaření pro Státní pozemkový úřad; ostatně tím žaloba v tomto rozsahu ztratila (oproti datu jejího podání) své opodstatnění.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení, jehož přípustnost dovozuje z , neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „jak hmotného, tak procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR“, a pokud se odvolací soud „odvolává na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. ze dne 1. 10. 2018“, je toto rozhodnutí dle jejího názoru v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Konkrétně dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že se „v režimu určovací žaloby“ zabývaly samotným restitučním nárokem, což nebylo předmětem řízení. Za nesprávný považuje rovněž soudy přijatý závěr, že pozbyla své vlastnické právo k nemovitostem před rozhodným obdobím a že v poválečném období nedošlo k jeho obnovení, a vytýká jim, že se opomněly zabývat pro ni příznivými právními závěry nálezu Nejvyššího správního soudu v Praze ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, ačkoliv tyto mají být pro obecné soudy závazné, jak uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. . Dovolatelka namítá, že převody vlastnického práva provedené na základě rozhodnutí Říšského komisaře byly stiženy neplatností dle dekretu č. 5/1945 Sb. a dle Všeobecného (č. 946/1811 Sb.), jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , a vyslovuje názor, že k obnovení vlastnického práva postačovaly žádosti jejího tehdejšího velmistra realizované po skončení války adresované různým institucím. Dále zmiňuje i nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaný pod č. 177/2013 Sb., z něhož se podává aplikovatelnost rozhodovací praxe vztahující se k i v režimu církevních restitucí, dovolává se zásady ex favore restitutionis a soudům obou stupňů vytýká, že neodůvodnily závěr o neaplikovatelnosti „restituční judikatury Ústavního soudu vážící se k fyzickým osobám“ na církevní restituce. Pokud se stala majetková křivda, má dle dovolatelky stejný charakter bez ohledu na to, zda je činěna ve vztahu k fyzické či právnické osobě, přičemž v tomto ohledu odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 1999, sp. zn. , a ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. . Dle dovolatelky postačuje existence nároku podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb., „pokud je podložena minimálními skutkovými okolnostmi o tom, že byl uplatněn“. Dovolatelka odkázala i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), která přísně nepodmiňuje restituční nároky dle porevolučních předpisů uplatněním restitučních nároků dle poválečných předpisů. Dovolatelka vznesla i námitky proti konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu č. 12/1945 Sb. a vytýká soudům obou stupňů i to, že se nezabývaly tou její argumentací, jíž zpochybňovala přechod předmětných nemovitostí z vlastnictví státu do vlastnictví žalované 2). Napadenému rozhodnutí rovněž vytkla způsob, jakým se odvolací soud vypořádal se změnou chybného zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, resp. s opravou zápisu týkající se části nemovitostí, které byly předmětem žaloby, neboť pro výsledek ve věci je důležitý stav, který tu byl v době podání žaloby, „nikoliv ten, který vznikl přes poznámku spornosti po změně vlastnictví v roce 2016“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje“, popř. aby napadený rozsudek, jakož i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu „projednání“.

Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně není ve sporu aktivně legitimována, když není osobou oprávněnou ve smyslu , přičemž tento závěr odvolacího soudu je souladný s judikaturou dovolacího soudu a není rozporný ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu ve věcech skutkově a právně obdobných. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl pro nepřípustnost, případně, aby, je zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů řízení ve výši paušální náhrady.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání (jež posoudil podle jeho obsahu) projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 ) - dále jen „ “. Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle , neboť není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. věta první ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. větu první ).

Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. , a ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. , a ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. ) přijal a odůvodnil závěr, že aktivní legitimace k podání žaloby na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku dle se připíná k oprávněné osobě ve smyslu , tj. právnické osobě naplňující definiční znaky podle , a to za předpokladu, že věc, ohledně níž je vlastnické právo státu určováno, byla součástí původního majetku registrovaných církví a náboženských společností. Původní majetek registrovaných církví a náboženských společností přitom dle jeho zákonné definice tvoří takové věci, které byly alespoň po část rozhodného období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; ) ve vlastnictví registrovaných církví a náboženských společností, právnických osob zřízených nebo založených jako součásti registrovaných církví a náboženských společností, Náboženské matice nebo dalších právnických osob zřízených nebo založených za účelem podpory činnosti registrovaných církví a náboženských společností k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům (srov. totožnou definici oprávněných osob dle ), nebo jejich právních předchůdců [ ]. Učiní-li tedy soudy v řízení dle zjištění, že věc, ohledně níž se církevní právnická osoba domáhá určení vlastnického práva státu, nebyla ani po část rozhodného období ve vlastnictví osob vymezených v , nemůže být ve vztahu k této věci dána aktivní legitimace církevní právnické osoby ve věci určení vlastnického práva státu podle Je tedy v souladu s konstantní judikaturou, jestliže soudy v dané věci jako pro rozhodnutí zásadní řešily právě i tu otázku, je-li žalobkyně ve vztahu k předmětnému majetku oprávněnou osobou, a v tomto směru přihlížely ke všem skutečnostem (do řízení řádně vneseným), jež jsou pro takové posouzení rozhodné; argumentace dovolatelky, že se soudy nepřípustně (nad rámec předpokladů dle ) zabývaly „samotným restitučním nárokem“ tak neobstojí (totožně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. ). Otázka dovolatelky z obsahu dovolání vyplývající, jež směřuje k tomu, zda je takový postup soudu při rozhodování o žalobě církevní právnické osoby podle správný, tudíž přípustnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud již také dovodil, že i v režimu se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat podle zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti tehdejšího velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; a ], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle , pročež jí nesvědčí ani aktivní legitimace k vedení sporu dle , nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. ).

Možno je též připomenout, že závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle , neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, dovolací soud učinil i v dalších věcech této účastnice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. ), přičemž obecnými soudy přijatá rozhodnutí obstála i v ústavněprávním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , a ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. ).

Závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ), dle nichž nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., se v posuzované věci neprosadí, neboť se vztahují k , o mimosoudních rehabilitacích, jenž - na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně - v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle poválečných restitučních zákonů (dle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb.). Proto je prostý přenos závěrů rozhodovací praxe odkazované dovolatelkou přinejmenším problematický, poněvadž by jím v důsledku toho mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž se zákonodárce nastalé křivdy skrze restituční normu jal zmírnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že rovněž v nyní projednávané věci odvolací soud v napadeném rozhodnutí založil na závěru o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně, postrádají význam další námitky dovolatelky vztahující se k převodu vlastnického práva ze státu na třetí osobu [žalovanou 2)].

Dovolatelkou nastíněný princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. ). Opačný závěr se nepodává ani z dovolatelkou odkazovaného nálezu sp. zn. , v němž se Ústavní soud naopak opětovně přihlásil k závěru, že vymezení rozhodného období je politickým rozhodnutím zákonodárce (srov. bod 176); i ve smyslu tohoto nálezu je proto relevantní rozdílné vymezení osob oprávněných v zákoně č. a v zákoně č.

Nepřípadný je rovněž odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. , jenž byl vydán vzhledem k okolnostem kvalitativně nesrovnatelným se skutkovými zjištěními v nyní posuzované věci. Ústavní soud sice aproboval postup stěžovatele (fyzické osoby) při uplatňování restitučního nároku postupem podle obecných předpisů v případě, kdy na příslušný (původně židovský) majetek, odňatý za německé okupace stěžovatelovým předchůdcům, nebyl uplatněn restituční nárok dle poválečných předpisů (a nadto byl jako německý majetek konfiskován dle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb.), nicméně nelze odhlédnout od skutečnosti, že v poválečném období neměl restituční nárok na vydání předmětného majetku kdo uplatnit, jelikož již žádný příbuzný stěžovatele, který by měl vědomost o existenci tohoto majetku nebyl naživu a ani nezletilý stěžovatel o majetku nevěděl. Naproti tomu v posuzované věci představitel žalobkyně o existenci majetku zjevně věděl, adresoval-li velmistr žalobkyně žádosti o jeho vrácení různým státním orgánům, přesto však neuplatnil právně relevantním způsobem restituční nároky dle poválečných předpisů. Za této situace se v posuzované věci (na rozdíl od věci rozhodované Ústavním soudem) plně prosadí zásada vigilantibus iura scripta sunt (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. ).

Odvolací soud se nemohl odchýlit od rozhodnutí, na něž dovolatelka poukazuje (usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. ), jelikož otázky, jež tato rozhodnutí řešila, odvolací soud neřešil a tyto námitky dovolatelky tak nemohou založit přípustnost dovolání.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. , na nějž dovolatelka taktéž odkázala, bylo vydáno ve věci, v níž se žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, přičemž obecné soudy její žalobu zamítly pro obcházení restitučních předpisů a Ústavní soud ji odkázal na uplatnění nároků podle v té době již účinného , aniž by vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce. Úvahy Ústavního soudu ohledně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46, postrádají relevanci, jestliže se žalobkyni v posuzované věci opětovně nepodařilo prokázat vydání tohoto rozhodnutí, neboť soudu předložila jen „Osnovu návrhu pro poradu dne 18. XII. 48“ (k tomu srov. opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , v němž žalobkyně uplatnila totožnou námitku). Tím, že k tomuto rozhodnutí ze strany soudů obou stupňů nebylo přihlíženo, zpochybňuje dovolatelka skutková zjištění. V dovolacím řízení přitom nelze zpochybňovat hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním účinně zpochybněn (vady skutkových zjištění nepředstavují naplnění dovolacího důvodu dle ; k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navazující právní argumentace dovolatelky tedy rovněž postrádá relevance. Nad výše uvedené dovolací soud připomíná, že usnesení Ústavního soudu nejsou pro dovolací soud závazná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. ).

Námitkami dovolatelky týkajícími se konfiskace předmětných nemovitostí podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., se dovolací soud již nezabýval, neboť na právním posouzení, že byly předmětné nemovitosti žalobkyni zkonfiskovány, napadený rozsudek založen není (na těchto důvodech byl podpůrně založen toliko rozsudek soudu prvního stupně).

Další dovolatelkou namítaná okolnost, že katastrální úřad opravil v průběhu řízení chybný zápis v katastru nemovitostí týkající se nemovitých věcí uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť dovolatelka v tomto ohledu žádnou dovolací argumentaci, jež by se vztahovala k obligatorním náležitostem dovolání podle v dovolání nevznesla, jelikož žádnou právní otázku, z níž by dovozovala přípustnost dovolání, neoznačila. Ostatně důvodem pro zamítnutí žaloby v tomto rozsahu byl (rovněž) závěr odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k vedení sporu podle

Mínila-li snad dovolatelka napadnout rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. větu druhou ).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) a rozhodnutí Ústavního soudu na jeho stránkách (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 12. 2019

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu