Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3118/2023

28 Cdo 3118/2023-1062

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně: Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem v Praze 3, Husinecká1024/1a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupena JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, za účasti: Suverénní řád Maltézských rytířů – České velkopřevorství, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, identifikační číslo osoby: 00569623, zastoupen JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, o vydání nemovité věci – o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. června 2023, č. j. -1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2023, č. j. -1029, takto:

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2022, č. j. -940, zamítl „žalobu s návrhem, aby soud rozhodl, že pozemek dle KN parc. č. 269, jehož součástí je stavba Březiněves č. p. 1, zemědělská usedlost (část pozemku dle PK parc. č. 14, zastavěná hospodářským stavením č. p. 1 a nádvořím v k. ú. Březiněves, obec Praha, se nevydává účastníku Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství, a aby tak bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu – Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 25. 11. 2015, č. j. SPU 618649/2015/01/Jeh, sp. zn. SPU 251999/2014/01“ (výrok I.). Žalobkyni uložil povinnost nahradit Suverénnímu řádu Maltézských rytířů – Českému velkopřevorství (dále také „další účastník řízení“) k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 49.368,- Kč (výrok II.).

2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. -1005, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2023, č. j. -1029, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit dalšímu účastníku řízení k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 8.228,- Kč (výrok II.).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež má ve smyslu ustanovení za přípustné pro řešení dvou právních otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Připomněla, že ve věci téže církevní právnické osoby již Nejvyšší soud a Ústavní soud rozhodovaly (věci sp. zn. a sp. zn. a sp. zn. a sp. zn. ) a dospěly k odlišnému závěru než Ústavní soud v nálezu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , jehož konkluze dle názoru podávajícímu se z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. , představují odklon od dřívější nálezové judikatury a stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. . Dále žalobkyně poukázala na odchýlení se odvolacího soudu od závěrů judikatury Nejvyššího soudu v otázce potřeby poskytnout poučení ve smyslu ustanovení a 3 přijatých v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. (tyto rozsudky jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu - přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

4. Další účastník řízení ve vyjádření k dovolání obsáhle rekapituloval závěry nálezů Ústavního soudu ze dne ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. , ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , jež se dle jeho mínění prosadí i v poměrech projednávané věci. Připomněl, že rozsudek odvolacího soudu je s těmito závěry plně v souladu. Navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. 6. 2023 v řízení, jež bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 20. 1. 2016 (srovnej čl. II, bod 2. ); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné ( ).

6. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

7. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť řešení sporné právní otázky, jak byla v dovolání vymezena, tj. zda pozemek parc. č. 269 se stavbou č. p. 1 může být coby součást bývalého Velkostatku Březiněves dalšímu účastníkovi řízení vydán, když ke spáchání majetkové křivdy na církevní právnické osobě došlo ještě před rozhodným obdobím, nelze poměřovat se závěry vyplývajícími z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. , a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. , jež se sice rovněž týkají restituce původního církevního majetku dalšího účastníka řízení, nicméně posouzení sporné právní otázky, zda další účastník řízení je oprávněnou osobou dle ustanovení (s přihlédnutím k ustanovení vymezujícímu rozhodné období) bylo u nich podmíněno individuálními okolnostmi případu. Od nich poměry přítomné právní věci vykazují relevantní skutkovou odchylku spočívající v tom, že nárokovaný majetek byl s kladným výsledkem pro dalšího účastníka řízení podroben postupu dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále „zákon č. 128/1946 Sb.“).

9. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle (zde konkrétně podle jeho ) musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu , a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména citovaného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. ). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ) a stalo-li se tak v rozhodném období podle jmenovaného zákona počínajícího dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , body č. 94 a 176 odůvodnění). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů, lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu citované normy.

10. Z rozhodovací praxe se dále podává, že k převzetí majetku Československým státem konfiskací podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., směřující vůči osobám poškozeným nacistickým režimem, docházelo i v případech, kdy tento majetek přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. , jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. ).

11. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve přijal a odůvodnil závěr, že i v režimu se prosadí ty z konkluzí vyslovených v souvislosti s nároky uplatňovanými podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva tedy nevedla absolutní pasivita původního vlastníka, ale ani toliko neformální uplatňování mimo rámec zákonem vymezený postup, tedy např. ani žádost o obnovení stavu zápisu v pozemkové knize či žádost podaná k nepříslušnému orgánu); na majetkovou křivdu ve smyslu tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní, řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. ). Ústavní soud už v souvislosti s nárokem uplatňovaným podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jenž stejně jako osoby disponující uvedeným nárokem za oprávněné nepovolává, vysvětlil, že automatické neobnovení vlastnického práva ex lege soukromými osobami bylo spojeno s potřebou nápravy poměrů nastalých za doby nesvobody spočívající v přijetí opatření proti těm, kteří stát v době jeho ohrožení zradili, kolaborovali s okupanty a podobně (srovnej usnesení Ústavního soudu 29. 9. 1999, sp. zn. , ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. ).

12. Ač tedy ze shora předestřené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, je zřejmý akcent na prioritní důvod nabytí vlastnického práva státu před rozhodným obdobím, jímž byla konfiskace majetku církevní právnické osoby podle některého z retribučních dekretů, současně se připouští, aby – jednalo-li se o majetek, jenž byl předmětem majetkové křivdy v období nesvobody (viz § 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb. a § 1 zákona č. 128/1946 Sb.) – využila církevní právnická osoba v individuálním případě postup, jenž by vedl k obnově jejího vlastnického práva podle poválečného restitučního předpisu; to byl i případ právního předchůdce dalšího účastníka řízení a nárokovaného pozemku parc. č. 269 se stavbou č. p. 1 v Březiněvsi, jenž byl částí původního pozemku dle PK č. 14 s hospodářským stavením č. p. 1 a nádvořím.

13. V poměrech projednávané věci bylo dokazováním provedeným v nalézacím řízení postaveno najisto, že veškerý majetek právního předchůdce dalšího účastníka řízení podléhal konfiskaci ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. a z několika konfiskačních vyhlášek, jejichž smyslem bylo označit subjekt, jehož majetek byl podle citovaného dekretu konfiskován, zůstala nedotčena vyhláška Okresního národního výboru v České Lípě vydaná dne 11. 10. 1945, tedy před rozhodným obdobím. Současně ovšem - ihned po skončení války - právní předchůdce dalšího účastníka řízení prostřednictvím svého zástupce, JUDr. Karla Lohra, advokáta, požádal o navrácení konkrétních pro církevní právnickou osobou významných nemovitostí v centru Prahy a v dalších oblastech, jež vesměs nespadaly do území Sudet, přičemž k takové restituci byl využit postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb.; mezi tyto nemovitosti, jež byly v rámci procesu poválečné obnovy vlastnického práva nárokovány, náležel i nemovitý majetek zapsaný ve vložkách dle PK č. 1, 2, 3, 4, 7, 8 a 9 v katastrálním území Březiněves. Na čísle knihovní vložky 1 byla mimo jiných zapsána i parcela č. 14 – „prostor zastavený obydelním a hospodářským stavením a nádvořím čís. pps. 1 se dvouma zahradami.“ Ve vztahu k nemovitým věcem zapsaným pro katastrální území Březiněves ve shora označených knihovních vložkách pak bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 20. 11. 1947, sp. zn. Nc II 1119/47, tak, že právně bezúčinnou a neplatnou byla dle § 1 zákona č. 128/1946 Sb. určena trhová smlouva ze dne 16.10. 1942, respektive ze dne 25. 11. 1942, jež byla uzavřena na straně převodce Ing. Otto Bredtem, německým zmocněncem právního předchůdce dalšího účastníka řízení ve prospěch Protektorátu Čechy a Morava – pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu, dále vyslovena povinnost Československého státu nemovité věci vydat, strpět zrušení vkladu vlastnického práva pro Protektorát Čechy a Moravu a obnovení vkladu pro právního předchůdce dalšího účastníka řízení. Uvedené soudní rozhodnutí pak bylo promítnuto do zápisu v pozemkové knize (oddíl B) dne 22. 3. 1948, č. d. 6542, pod číslem 8 (viz žádost o restituci majetku podaná Konventem kněží řádu Maltézských rytířů v Praze III. k Okresnímu soudu civilnímu pro vnitřní Prahu dne 22. 5. 1947, usnesení Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 20. 11. 1947, sp. zn. Nc II 1119/47, a výpis z pozemkové knihy, číslo knihovní vložky 1, katastrální území Březiněves, soudní okres Karlín).

14. Z uvedených listin je zřejmé, že ještě před počátkem rozhodného období bylo rozhodnuto o obnovení vlastnického práva právního předchůdce dalšího účastníka řízení, mimo jiné, i k majetku, jehož vydání je předmětem tohoto řízení. Za popsané situace pak došlo ke spáchání majetkové křivdy reparovatelné v režimu až v rozhodném období postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., jak z provedeného dokazování dovodily soudy obou stupňů. Opírají-li se uvedené závěry o zjištěný skutkový stav, nebylo třeba dovolatelce poskytnout poučení dle ustanovení a 3 (k tomu rovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. , jenž byl uveřejněn pod číslm 97/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. ).

15. Sluší se zdůraznit, že Nejvyšší soud nijak neustupuje z názorových pozic, jež s odkazem na vlastní konstantní judikaturu, jakož i judikaturu Ústavního soudu, odvíjející se zejména od plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , v relevantních otázkách týkajících se konfiskace původního církevního majetku dalšího účastníka řízení předestřel v usneseních ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. , a ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. , jakož i v rozsudku ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. (srovnej odůvodnění odkazovaných rozhodnutí a v nich označenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu). Důvody odlišného náhledu na konfiskaci majetku právního předchůdce dalšího účastníka řízení jsou v přítomné právní věci - jak vyplývá z výše vyloženého – založeny na individuálních okolnostech sporu týkajících se konkrétního majetku a postupu církevní právnické osoby, jež měly do počátku rozhodného období vliv na úpravu vlastnických poměrů k němu; náhled Nejvyššího soudu tedy nekoliduje se závěry konstantně zastávanými ve vztahu k problematice konfiskace majetku právního předchůdce dalšího účastníka řízení ve shora označených rozhodnutích, jež byly shledány ústavně konformními Ústavním soudem v usneseních ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. , a ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. .

16. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení relevantní sporné otázky, zda je další účastník řízení oprávněnou osobou dle , neboť ke křivdě spáchané na jeho majetku došlo v rozhodném období vymezeném v , od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil; Nejvyšší soud proto dovolání podle odmítl.

17. Protože dovolatelka výslovně neuvedla, že by dovoláním brojila jen proti některému z výroků rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

18. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a dalšímu účastníku řízení vznikly v dovolacím řízení náklady v souvislosti s právním zastoupením advokátem, je žalobkyně povinna tyto náklady v celkové částce 4.114,- Kč dalšímu účastníku řízení nahradit. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 3.100,- Kč – , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – a advokátního tarifu. Protože zástupce dalšího účastníka řízení je plátcem daně z přidané hodnoty [ a advokátního tarifu a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč.

19. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce dalšího účastníka řízení, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se další účastník řízení domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 6. 3. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu