Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1559/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce a) Ing. P. W., a b) J. K., zastoupených advokátem, proti žalované O. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. dubna 2006, č. j. -67, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. dubna 2006, č. j. -67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č. j. -30, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 4, o velikosti 5+1 s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží domu Ruská 1089/51 v D. IV (dále „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu, že žalovaná, nájemkyně předmětného bytu je podílovou spoluvlastnicí nemovitosti – domu č. p. 635 v D., v němž se nachází celkem šest bytů, obsazených nájemci, kteří nejsou jejími blízkými příbuznými. Dospěl k závěru, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná má více bytů a nejedná se o případ, kdy by na ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Konstatoval, že není podstatné, že žalovaná užívá pouze předmětný byt, a že byty v domě, jehož je spoluvlastnicí, jsou obsazené nájemci, neboť žalovaná se vůči nim již dříve mohla domáhat přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle obč. zák.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne ze dne 11. 4. 2006, č. j. -67, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil dokazování výpověďmi žalované a svědků V. Š., E. S., D. W. a listinnými důkazy, vzal především za prokázáno, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 4. 1988, na základě níž žalovaná předmětný byt užívá, byla uzavřena za trvání jejího manželství s V. Š., že jejich manželství nebylo rozvedeno, že manžel žalované se z důvodu péče o invalidního syna převážně zdržuje v domě v Jelení 58, avšak pobývá i v předmětném bytě, a společně se žalovanou hospodaří. Odvolací soud dospěl k závěru, že k předmětnému bytu vzniklo žalované a jejímu manželovi právo společného nájmu, a že toto právo dosud trvá, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by manžel žalované trvale opustil společnou domácnost s žalovanou s úmyslem se do předmětného bytu nevracet (když žalobcům se nepodařilo ohledně tohoto jejich tvrzení unést důkazní břemeno). Manželé jako společní nájemci bytu mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu postavení nerozlučných společníků, a výpověď z nájmu bytu musí být dána a doručena oběma manželům (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. a sp. zn. ). Konstatoval, že povinností soudu prvního stupně bylo především zjistit okruh pasivně legitimovaných účastníků v řízení, a bylo-li v samotné žalobě o přivolení k výpovědi tvrzeno, že žalovaná je vdaná, pak měl za použití poučovací povinnosti podle vést žalobce k tvrzení a prokázání skutečnosti, že společný nájem bytu manžely zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti ve smyslu obč.zák. Uzavřel, že s ohledem na existenci společného nájmu bytu manžely není žalovaná v řízení pasivně věcně legitimovaná, a že je proto nutno žalobu zamítnout. Přezkumem existence uplatněného výpovědního důvodu se nezabýval.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení a namítli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatelé mají za to, že nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud doplnil dokazování k otázce společného nájmu bytu manžely a následně změnil rozsudek soudu prvního stupně, neboť bylo-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Pokud odvolací soud sám opatřoval zásadní skutková zjištění, je jeho postup v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení, protože účastníkům je odepřena možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě řádného opravného prostředku, a rozhodnutí odvolacího soudu založené na nových zásadních zjištěních je ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném stupni. Tím byla dovolatelům odňata možnost postupovat podle , neboť použití tohoto ustanovení je v odvolacím řízení vyloučeno dle ; odvolací soud měl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, v němž mělo být doplněno dokazování k otázce pasivní věcné legitimace, na jehož základě dovolatelé mohli případně navrhnout přistoupení V. Š. jako dalšího účastníka na straně žalované. Namítají dále, že nebyli poučeni v souladu s ustanovením o tom, že podle názoru soudu neunesli důkazní břemeno ve vztahu k otázce pasivní věcné legitimace, a že řízení je proto postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazují rovněž na to, že v dané věci se jedná o řízení uvedené v , ve kterém je soud povinen provést i jiné důkazy (než účastníky navržené), jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu; soud prvního stupně tak měl z vlastní iniciativy řešit otázku existence společného nájmů manželů a z toho vyplývající pasivní věcnou legitimaci. Toto pochybení nelze odstranit v rámci odvolacího řízení tím, že odvolací soud důkazní řízení doplní a ve věci rozhodne. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud dovodil, že žalované a jejímu manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, a že žijí v předmětném bytě ve společné domácnosti. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu a 4 , a je přípustné podle , neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze – s výjimkou některých vad řízení (viz dále) – přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných ( ). Dovolatelé uplatnili jako dovolací důvody vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), a nesprávné právní posouzení věci ( ).

Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a (vady tohoto charakteru nebyly dovolateli namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), jejichž existenci naopak dovolatelé namítli.

Podle ustanovení , ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

Podle ustanovení věty druhé , přihlíží odvolací soud k jiným vadám řízení před soudem prvního stupně, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti soudu prvního stupně podle

V souzené věci odvolací soud dospěl – oproti soudu prvního stupně – k odlišnému závěru ohledně pasivní věcné legitimace žalované. Kdyby k témuž úsudku dospěl již soud prvního stupně, musel by – v intencích – žalobce poučit, že dosud nenavrhli důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že manžel žalované předmětný byt trvale opustil, vyzvat je, aby takový důkaz označili bez zbytečného odkladu, a poučit je o následcích nesplnění této výzvy.

Žalobcům se tohoto poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal pro ně sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor.

Dovolatelům lze přisvědčit, že poučovací povinnost dle je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení.

Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že by přihlédl k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení - v důsledku úpravy obsažené v (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 209 v časopise Soudní judikatura č. 12/2003, a rozsudek ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. ). Jiný postup než zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by tak při zjištění existence výše uvedené vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze tehdy, pokud by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle ustanovení nijak nereagoval.

Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle a 3 , anebo žalobcům poskytnout potřebné poučení, přičemž, pokud by žalobci hodlali předložit důkazy k prokázání svého tvrzení, musel by odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ) napadený rozsudek podle pro tuto vadu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( ), aniž se (vzhledem k povaze této vady) zabýval dalšími dovolacími námitkami.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. srpna 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu