Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3695/2023

-778

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně In Time, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Jirečkova 1021/3, identifikační číslo osoby 25015133, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované ACOGER s.r.o., se sídlem v Praze 7, Sochařská 312/12, identifikační číslo osoby 26119072, zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem v Praze 10, U Vršovického nádraží 873/2, o zaplacení 492 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. -679, , takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Dovolání žalobkyně se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

Odůvodnění:

1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované (původně po již zaniklé společnosti U STUDÁNKY A.M., s.r.o., identifikační číslo osoby 25630792) zaplacení částky 492 500 Kč s příslušenstvím, jako odměny za vypracování zprávy o výkonu správy nemovitostí při přechodu obchodního podílu nebo obchodních podílů původní žalované formou dědictví podle předpisů Ruské federace (dále jen „zpráva“), s tvrzením, že tuto zprávu žalobkyně pro původní žalovanou vypracovala a jí předala na základě smlouvy o poradenství uzavřené ze dne 5. 10. 2004 mezi žalobkyní a původní žalovanou, za kterou jednala společnost HELDENBURG s.r.o.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. -334, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2016, č. j. -352, a doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. -338 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 492 500 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované ve výši 85 100 Kč (výrok pod bodem II) a České republice ve výši 700 Kč (výrok pod bodem III).

3. Vrchní soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 1. 10. 2020, č. j. -556, , byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. -614, a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení – vyjma výroku, kterým byl odvolacím soudem změněn výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se nevydává) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 106 000 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 132 600 Kč (výrok III).

Dovolání žalované

4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků II a III napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla napadené rozhodnutí změnit ve výroku II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 215 450 Kč, ve výroku III tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 272 200 Kč a rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení.

5. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.

Dovolání žalobkyně

6. Žalobkyně napadla včasným dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. Navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení a namítla nesprávné právní posouzení věci. Co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně namítala:

a) rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněným pod číslem rozh. obč. – dále jen „R 53/2001“, a rozsudky ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. , a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při řešení procesní otázky poučení žalobkyně odvolacím soudem podle a 3 Poukazovala na to, že nebyla poučena odvolacím soudem při jednání dne 18. 5. 2023 o povinnosti tvrdit a prokázat dokončení a předání díla žalované, a to v důsledku pochybení odvolacího soudu při nařizování jednání na tento den, a že z uvedeného důvodu nebyl správný závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní.

b) odklon od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. , a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. , při řešení otázky procesního práva „koho tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně pravosti podpisů“. Argumentovala tím, že v předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že odpor proti platebnímu rozkazu mohl být žalovanou účinně podán i před doručením platebního rozkazu žalované, avšak nezabýval se otázkou „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“ tj. podpisů jednatelky žalované a jejího zástupce, k čemuž žalobkyně navrhovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který odvolací soud neprovedl. Podle žalobkyně měla žalovaná prokazovat, že odpor ze dne 16. 11. 2006 byl skutečně podepsán oprávněnými osobami, a neučinila-li tak, neunesla důkazní břemeno ohledně pravostiy – odporu.

c) rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu „SR 5/2003 s. 160“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. – poznámka Nejvyššího soudu), podle kterého „nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného, není podepsání zápisu o předání díla rozhodující pro vznik práva na zaplacení ceny díla“, založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že nelze mít za splněný požadavek , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „och. zák.“), pokud žalobkyně nepředložila jako důkaz předávací protokol. Zdůrazňovala, že mohla prokazovat předání zprávy i jinými způsoby, což také činila.

d) rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. , a též s , , ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, při řešení otázky hmotného práva, tj. otázky vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem v souvislosti s předáním zprávy. Odvolacímu soudu vytýkala, že nepřehledně a zavádějícím způsobem zaměnil dva právní vztahy, tj. ohledně předání zprávy mezi žalobkyní a (původní) žalovanou a předání zprávy mezi společností HELDENBURG s. r. o. a (původní) žalovanou. Tvrdila, že společnost HELDENBURG s. r. o. byla oprávněna nejen k uzavření smlouvy o poradenství, ale též k převzetí výstupů z uzavřené smlouvy, tj. k převzetí zprávy, a pokud žalobkyně předala zprávu společnosti HELDENBURG s. r. o., pak již bylo irelevantní další předání této zprávy mezi H. a jednatelkou původní žalované (šlo o jiný vztah vyplývající ze smlouvy o správě nemovitostí uzavřené mezi původní žalovanou a společností HELDENBURG s. r. o.). I pro případ, že by převzetí zprávy představovalo překročení zmocnění ze strany společnosti HELDENBURG s. r. o. (což podle žalobkyně prokázáno nebylo), šlo podle žalobkyně v řízení pouze o to, zda (původní) žalovaná schválila či neschválila převzetí zprávy mezi žalobkyní a společností HELDENBURG s. r. o.

7. V souvislosti s argumentací k otázce d) žalobkyně v dovolání také namítala, že tvrzení odvolacího soudu týkající se pochybností o vyhotovené zprávě nemají oporu ve spise, neboť jsou v rozporu se závěry policejního šetření, které potvrdilo existenci a předání zprávy, a že k tomuto vypovídal i svědek M. H., a přestože odvolací soud při jednání deklaroval, že se seznámil se závěry policejního šetření, soudní spis neobsahuje spis Policie ČR (ač je ve spise uvedeno, že se spis Police ČR nachází na Městském soudě v Praze).

8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalobkyně odmítnout „pro jeho zjevnou nepřípustnost“, s ohledem na nedostatek dovolacích důvodů, a též proto, že již tyto dovolací důvody byly v minulosti Nejvyšším soudem posuzovány pro žalobkyni nepříznivě.

9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „“.

10. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K dovolání žalované

11. Podle dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

12. V posuzované věci žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně pouze v rozsahu jeho výroků II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Proti takovým výrokům napadeného rozhodnutí však podle není dovolání (objektivně) přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle pro nepřípustnost.

13. Pro úplnost lze dodat, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., nebo ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. ).

K dovolání žalobkyně

14. Otázka pod písm. a) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud neodchýlil.

15. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce poučovací povinnosti podle ustálena mimo jiné v závěru, že účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. , či ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. ). Nebylo-li potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, dojde k porušení a řízení je postiženo vadou (srov. žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. ).

16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též platí, že poučovací povinnost podle plní soud při jednání vůči přítomnému účastníku, popř. při přípravném jednání nařízeném podle Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Není-li účastník jednání přítomen, soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. , ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ). Nejvyšší soud rovněž formuloval a odůvodnil závěr, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. , a rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. , a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. ).

17. V posuzované věci odvolací soud při jednání dne 20. 4. 2023, na němž byl osobně přítomen zástupce žalobkyně, odročil jednání za účelem výslechu jednatelky žalované s výhradou provedení dalších důkazů „na 18. května 2023 v 11:00 hodin, číslo dveří 110, jednací síň číslo 9, první patro s tím, že účastníci berou datum jednání na vědomí a nebudou již obesíláni“. Současně účastníkům naznačil, jak může být s ohledem na výsledky dokazování při dalším jednání v řízení pokračováno mimo jiné s tím, aby byla žalobkyně připravena, že bude na ní, aby prokazovala, jakým způsobem došlo k předání konkrétní zprávy žalované. Odvolací soud poté v napadeném rozhodnutí uvedl, že dne 18. 5. 2023 jednal bez účasti žalobkyně za podmínek , neboť se na jednání bez omluvy nedostavila, a proto ji nemohl poučit podle o neunesení důkazního břemene k jejím skutkovým tvrzením, ke kterým bylo nutné rovněž označit další důkazy. Současně uzavřel, že bylo v řízení na žalobkyni, aby v postavení zhotovitele prokázala zhotovení díla (samotnou existenci zprávy) a následně předávacím protokolem nebo jiným důkazním prostředkem jeho předání žalované a že žalobkyně obě tyto skutečnosti neprokázala.

18. Pokud tedy odvolací soud při jednání přítomným zástupcům účastníků sdělil, na jaký den, do jaké místnosti a z jakého důvodu jednání odročil, byla žalobkyně k odročenému jednání řádně předvolána (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. ) a nešlo tak o situaci, jež byla řešena v žalobkyní zmíněném R 53/2001, v němž bylo jednáno v nepřítomnosti účastníka, který nebyl řádně předvolán. Pokud se žalobkyně na odročené jednání bez omluvy nedostavila, svou nepřítomností u soudu sama způsobila, že se jí příslušného poučení nedostalo a odvolací soud se od výše citovaných judikaturních závěrů neodchýlil, pokud za uvedené situace žalobkyni nepoučil podle a v rozhodnutí vycházel z toho, že ve vztahu ke skutkovým tvrzením (ohledně existence zprávy a jejího předání žalované) neunesla břemeno důkazní.

19. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

20. Dovolání podle není přípustné pro řešení otázky b), které nebylo pro napadané rozhodnutí určující. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na závěry svého předchozího rozsudku (ze dne 1. 10. 2020, č. j. -556), v němž vyšel ze zjištění, že odpor proti platebnímu rozkazu byl učiněn včas obecným zmocněncem původní žalované a že v řízení bylo následně též potvrzeno jeho zmocnění k zastupování původní žalované. Za této situace odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) otázku, kterého z účastníků tížilo důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisů na předmětném odporu, neboť v řízení měl za zjištěné podání odporu právě zástupcem původní žalované, který následně v řízení zastupoval též žalovanou (skutkový stav měl v tomto ohledu za objasněný).

21. K námitce žalobkyně uplatněné v rámci argumentace k otázce b), v níž uváděla, že Nejvyšší soud se v předchozím rozsudku v této věci nezabýval otázkou „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“, a poukazovala na to, že k prokázání falšovaných podpisů na předmětném odporu proti platebnímu rozkazu navrhovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který odvolací soud neprovedl, lze pro úplnost dodat, že v takto formulované námitce nelze spatřovat řádné vymezení konkrétní otázky procesního práva, která dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak tento předpoklad přípustnosti dovolání žalobkyně obecně zmínila v úvodu dovolání). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“)]. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může být jako právní otázka dosud neřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu , vymezena pouze právní otázka dostatečně určitě a srozumitelně formulovaná, kterou by měl dovolací soud vyřešit v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. ). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikaturní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. , nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. , ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. ). Těmto požadavkům otázka „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“ nedostála.

22. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka c), neboť odvolací soud nevycházel ze závěru (jak mu mylně přisuzuje žalobkyně v dovolání), že jedině při prokázání existence předávacího protokolu by mohl být považován za splněný požadavek § 554 och. zák. Odvolací soud uzavřel, že předpokladem pro uplatnění nároku na zaplacení ceny díla je jeho zhotovení a řádné předání objednateli, a proto bylo nezbytné, aby žalobkyně v postavení zhotovitele prokázala zhotovení tohoto díla (jeho samotnou existenci) a následně předávacím protokolem „nebo jiným důkazním prostředkem“ jeho předání žalované, a že takové skutečnosti neprokázala (viz odstavec 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud tedy považoval předávací protokol pouze jako jeden z možných důkazů o předání zprávy žalované, nikoliv jako nezbytný požadavek pro vznik práva na zaplacení ceny díla. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobkyní citované) se tím neodchýlil. Vyjadřoval-li se odvolací soud následně v odůvodnění podrobněji k tomu, že nebyla prokázána existence předávacího protokolu, činil tak zjevně s ohledem na obsah vyjádření žalobkyně ze dne 9. 2. 2023, že nemá v držení předávací protokol a že by jej mohla mít k dispozici společnost HELDENBURG s. r. o. (srov. odstavce 25 a 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky d), jejímž prostřednictvím žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neprokázání předání díla (zprávy) žalované. Žalobkyně v rámci této dovolací argumentace vychází z předpokladu existence předmětné zprávy a tvrdí, že byla předána žalované do rukou jejího zástupce společnosti HELDENBURG s. r. o., jež podle žalobkyně byla oprávněna i k převzetí zprávy za žalovanou, a že tak měl odvolací soud posuzovat předání díla mezi žalobkyní a společností HELDENBURG s. r. o. Přehlíží však, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel nejen ze závěru o neprokázání předání zprávy přímo žalované, ale též ze závěru, že v řízení nebyla prokázána již samotná existence této zprávy (zhotoveného díla). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. ). Ani řešení otázky d) předpokládající skutkový stav, který v řízení nebyl zjištěn (existenci zprávy), tedy nebylo pro napadené rozhodnutí určující.

24. Žalobkyně v dovolání zpochybňovala i závěr odvolacího soudu o neprokázání existence zprávy, který podle ní nemá oporu ve spise a neodpovídá provedeným důkazům. Tím však pouze zpochybňovala skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel, a též odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů, aniž v tomto ohledu formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, k níž by vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně odmítl podle pro nepřípustnost (zčásti též pro vady – ohledně absence řádného vymezení otázky dosud judikaturně neřešené).

26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 11. 2024

Mgr. Jiří Němec

předseda senátu