Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1793/2011

U S N E S E N Í

a) M. P.

, a

b) R. P.

, zastoupených JUDr. Petrem Wildtem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 762, proti žalované

České republice – Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu

, se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 9/1800, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2009, č. j. -184, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 12. března 2009, č.j. -137, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 200.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě kupní smlouvy, uzavřené dne 6. 1. 2004 s prodávajícími, podílovými spoluvlastníky nemovitostí O. P. a V. V. nabyli žalobci do vlastnictví /označené/ nemovitosti v katastrálním území Č. Po vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (s účinky k 12. 1. 2004) byla rozhodnutím příslušného katastrálního úřadu opravena chyba v katastru nemovitostí, v němž tak bylo znovu vyznačeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí (náležejícího původně O. P.), pro zajištění pohledávky zástavního věřitele (jímž se později stal JUDr. S. Ř.) vůči dlužníku J. P. Se zástavním věřitelem žalobci dne 19. 5. 2006 uzavřeli dohodu o zániku zástavního práva a zástavu vyplatili částkou 200.000,- Kč. Takto vzniklou majetkovou újmu pokládají za škodu, jež jim měla být způsobena nesprávným postupem katastrálního úřadu.

Uplatnění práva na náhradu škody vůči státu (způsobené nesprávným úředním postupem; , ve znění pozdějších předpisů) označil odvolací soud za předčasné, vycházeje z názoru, že státem odškodnitelná majetková újma vzniká až tehdy, nemohou-li poškození (žalobci) úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky z bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení získal a je povinen jim ho vydat. Jestliže žalobci vyplatili nemovitosti (spoluvlastnický podíl k nim) ze zástavy, plnili tím za dlužníka J. P. a mají vůči němu nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Označenými důkazy neprokázali, že takto vzniklou pohledávku vůči dlužníku nemohou vymoci a takový závěr nelze bez dalšího učinit ani ze zjištění, že vůči dlužníku byl v letech 2001 až 2003 veden výkon rozhodnutí (o jehož průběhu vypovídá obsah spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. ). Jelikož se žalobci neúčastnili posledního jednání u soudu prvního stupně, nebylo jim možno poskytnout poučení o potřebě doplnění dalších důkazů podle ) ani o koncentraci řízení podle , a jimi označované důkazy v odvolacím řízení nejsou pak důkazy vzniklými až po vydání rozhodnutí, které by mohly být způsobilým odvolacím důvodem podle

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , co do důvodů měli za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ( ) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přitom zpochybňovali závěr odvolacího soudu, že nebyla prokázána nemajetnost dlužníka J. P. (za něhož poskytli zástavnímu věřiteli plnění). Namítali, že na takový závěr lze usuzovat již ze skutečnosti, že splnění závazku vůči zástavnímu dlužníku nepožaduje ani věřitel zajištěné pohledávky. Vysvětlovali důvody, pro které jejich zástupce zmeškal jednání u soudu prvního stupně a vytýkali soudu, že jej neseznámil s výsledky dokazování, neposkytl jim potřebná poučení a nevyzval je k označení dalších důkazů. Tvrdili, že jimi označený důkaz spisem Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 E 3877/2001 soud „fakticky“ neprovedl a ze spisu tak učinil neúplné (a tím i nesprávné) závěry. Za vadu řízení pokládají i okolnost, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které označili v odvolání, ač se o nich dozvěděli až po vyhlášení napadeného rozsudku a nebyli soudem prvního stupně poučeni podle Za otázku zásadního právního významu pokládají i „rozsah důkazů, kterými má být určitá (negativní) skutečnost prokázána, v tomto případě nemajetnost J. P., která vyplývala z provedených důkazů, a v neposlední řadě i otázka přípustnosti důkazů v odvolacím řízení, pokud tyto důkazy nebyly předem žalobcům známy“. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě – shledá-li je přípustným – zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání lze podat proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde ani o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení (již proto, že žaloba byla zamítnuta i dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 5. prosince 2007, č.j. -111, jenž byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 3. září 2008, č.j. -124), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).

Rozsudek odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu je předčasné (že žalobcům z nesprávného úředního postupu katastrálního úřadu dosud nevznikla škoda), neboť vyplacením částky 200.000,- Kč zástavnímu věřiteli získal dlužník na jejich úkor bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobcům vydat (§ 451, § 454 obč. zák.). Současně odvolací soud dochází k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by uplatnění nároku vůči dlužníku bylo zjevně bezúspěšné.

Odvolacím soudem řešenou právní otázkou se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy dovodil, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky (z titulu bezdůvodného obohacení) vůči tomu, kdo tento prospěch získal a je povinen mu ho vydat (srov. např. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. , Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, pod C 3031). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle vznikne teprve tehdy, jestliže v (primárním) právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného vyplývající z bezdůvodného obohacení nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. ).

Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat a v řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení , které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. „pro tentokrát“, aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2011).

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu se shora citovanou judikaturou, dochází-li při něm odvolací soud k závěru o předčasnosti uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu ( ), maje přitom na zřeteli konkrétní zjištění o majetkových poměrech osoby, vůči níž mají žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Zpochybňují-li pak žalobci tato zjištění (včetně zjištění, jež odvolací soud učinil z listin založených v jimi označeném soudním spise), přehlížejí, že tak lze činit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle , který jim však v dané věci k dispozici není. Přitom ani jimi tvrzená okolnost, že splnění závazku po dlužníku nežádal zástavní věřitel, nemajetnost dlužníka bez dalšího nedokládá a tento závěr – z něhož by bylo zřejmé, že uplatnění nároku vůči dlužníku by bylo zřejmě bezúspěšné – neplyne ani z průběhu vykonávacího řízení, jež bylo vůči dlužníku dříve vedeno k vymožení pohledávky jiného věřitele a bylo ukončeno rozvrhem rozdělované podstaty (nikoliv snad zastavením výkonu rozhodnutí pro nemajetnost dlužníka) již v roce 2003, tedy v době předcházející nyní posuzované škodné události.

Na přípustnost dovolání v dané věci nelze usuzovat ani z konkrétních, žalobci namítaných vad řízení (srov. ), nejde-li v jejich případě o řešení „kvalifikované“ právní otázky, týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé (srov. např.

nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. , nebo jeho

usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. ). A to již proto, že žalobcem předkládanou otázku procesní povahy – realizace poučovací povinnosti soudu podle a – odvolací soud vyřešil ve shodě s konstantní judikaturou, z níž vyplývá, že poučovací povinnost plní soud při jednání vůči přítomným účastníkům (jejich zástupcům); účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení ztrácí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. ). V takovém případě nemůže účastník v odvolacím řízení uplatňovat ani nové skutečnosti a důkazy ve smyslu (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 2002). Způsobilým odvolacím důvodem v systému neúplné apelace podle nemohou pak být ani skutečnosti a důkazy, které nastaly (vznikly) již před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, byť jde o důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně; takové skutečnosti a důkazy lze uplatnit toliko žalobou na obnovu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, poř. č. 175, ročník 2003).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou /nerozpornou/ judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované – není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( věty první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a Žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. ledna 2012

Mgr. Petr K r a u s, v. r.

předseda senátu