Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2088/2023

28 Cdo 2088/2023-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti: Vojenské lesy a statky ČR, s.p., identifikační číslo osoby 000 00 205, se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, zastoupený JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 10, Říčanská 1984/5, o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 4. 2023, č. j. -265, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem I., byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2022, č. j. -208 [jímž byla zamítnuta žaloba, jíž žalobkyně požadovala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. SP 21157/2014-571102, č. j. SPU 608667/2015/Pš, tak, že jí budou vydány ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně konkretizované pozemky, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení]; dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

2. Meritorní rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na aprobaci soudem prvního stupně učiněných závěrů, že žalobkyně jednak není oprávněnou osobou [ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů], nebyla-li ani po část rozhodného období [ a ] vlastníkem nárokovaných nemovitostí, jestliže se v poválečném období nedomohla obnovení svého vlastnického práva, které pozbyla již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945), a dále pak že nebylo prokázáno ani naplnění podmínky dle (v situaci, kdy má být povinnou osobou subjekt dle ), tedy že nárokované pozemky funkčně souvisely nebo souvisejí s nemovitou věcí, kterou žalobkyně vlastní, nebo která se jí vydává podle

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále také jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Za nesprávný dovolatelka označuje oběma soudy přijatý závěr, že není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , namítajíc, že k obnovení jejího vlastnického práva k nárokovaným nemovitostem došlo ex lege již podle dekretu č. 5/1945 Sb. (tj. aniž by musela podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb., dovozujíc, že výsledkem řízení podle posledně uvedeného zákona by bylo jen deklaratorní rozhodnutí o jejím – již obnoveném – vlastnickém právu). Za zásadní v daném směru považuje i aktivní snahu představeného své předchůdkyně (velmistr S.) o obnovení vlastnického práva, zahrnující i korespondenci s příslušnými institucemi. K tomu je přesvědčena, že nemovitosti jí nebyly konfiskovány ani podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Tedy dovozuje, že si vlastnictví nemovitostí podržela až do rozhodného období ( ), do nějž následně situuje i jí způsobenou majetkovou křivdu. Odvolacímu soudu vytýká, že se dopustil formalistického výkladu , v čemž spatřuje i porušení práva na spravedlivý proces podle y základních práva a svobod.

4. Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se zabýval tím, zda je přípustné.

5. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

6. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

8. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

9. Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud odhlédnout od toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu – jak výše rekapitulováno – stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých důvodech. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li [popř. není-li dovoláním (kvalifikovaně) napaden] rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. , či ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. ).

10. Jestliže tedy podaným dovoláním nebyl napaden ten závěr odvolacího soudu, že v řízení nebyla prokázána funkční souvislost vydávaných (nárokovaných) pozemků ve smyslu ustanovení (v situaci, kdy povinnou osobou k vydání pozemků má být státní podnik dle ), jenž sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, nemůže být dovolání v dané věci přípustné ve smyslu ani pro řešení otázky, zda žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení

11. Nad rámec uvedeného sluší se dodat, že přípustnost dovolání nemohla by ovšem založit ani ta dovolací argumentace, jíž se dovolatelka snaží zpochybnit soudy současně přijatý závěr, že není oprávněnou osobou ( ). S uvedenou argumentací se Nejvyšší soud opakovaně vypořádal již v řadě svých předchozích rozhodnutí, vydaných ve skutkově a právně podobných žalobkyní iniciovaných řízeních (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2022, sp. zn. ), jimiž – s odkazem na další v důvodech citovanou judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu – aproboval soudy přijatý závěr, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k jí nárokovaným nemovitostem ani po část rozhodného období [od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; a ], pozbyla-li vlastnictví k nim již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období nebylo její vlastnické právo obnoveno. Z poválečných restitučních předpisů totiž vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně).

12. Nejvyšším soudem přijaté závěry ohledně statusu žalobkyně (že není oprávněnou osobou podle , pozbyla-li majetek před 25. únorem 1948, resp. neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný judikaturou citovanou ve shora odkazovaných rozhodnutích dovolacího soudu), obstály i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. ; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. , či aktuálně i nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. ). I proto Nejvyšší soud – za nezměněných poměrů – neshledává ani důvody k přehodnocení své dosavadní judikatury (jíž konvenuje i právní posouzení věci odvolacím soudem), k čemuž neskýtá prostor ani nyní dovolatelkou uplatňovaná argumentace (včetně té, jež – navzdory aprobaci přijatých i Ústavním soudem – nadále označuje výklad podaný obecnými soudy za formalistický a porušující její právo na spravedlivý proces, když ani princip ex favore restitutionis nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi – v daném případě co do zákonodárcem vymezeného rozhodného období).

13. Přestože žalobkyně v dovolání uvádí, že je podává „vůči všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu (tedy včetně té části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen i ve výroku o nákladech řízení, a výroku II. o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k těmto částem výroku již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje (ačkoliv rozsudek odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů uplatněných v dovolání; srov. věty první ), nehledě na to, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné již se zřetelem k ustanovení

14. Z výše uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (srov. větu první ) – odmítl (srov. a 2 ).

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a ; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco k účelně vynaloženým nákladům Vojenských lesů a statků ČR, s.p. v dovolacím řízení (jejichž přiznání odůvodňují specifické poměry projednávané věci, jež tkví v poměrně komplikovaných skutkových okolnostech věci a od nich se odvíjejícího právního posouzení věci, jež vyžadovalo sofistikovanou skutkovou i právní argumentaci opřenou o znalost historických souvislostí, stejně jako o schopnost přiléhavého výběru a uplatnění judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, pro něž neshledává dovolací soud prostor pro striktní uplatnění konkluzí rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené například v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. , v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. , nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. ) představuje odměna advokáta (za vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč [ ., , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovených paušální částkou 300 Kč ( advokátní tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a náhrad ( ) ve výši 714 Kč.

16. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 8. 2023

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu