Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2040/2022

28 Cdo 2040/2022-261

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, identifikační číslo osoby 449 41 439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za poštou 416/2, za účasti 1)Lesů České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, a 2) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Ostrava, se sídlem v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská 1335/9, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2022, č. j. -220, takto:

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2021, č. j. -159, výrokem pod bodem I., Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu na nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. SPÚ594024/2014/R10138/RR17725, výrokem, jímž by žalobkyni byla vydána specifikovaná část pozemku p. č. 2138/4 (v rozsahu parcely pod dřívějším označením PK 2157) v katastrálním území Paseka u Šternberka, včetně jeho součástí a příslušenství (dále jen „předmětný pozemek“); dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvním účastníkem (výrok II.), o zastavení řízení vůči druhé účastnici (výrok III.) a o jejích nákladech řízení (výrok IV.).

2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. -220, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tj. v meritorním výroku I. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi žalobkyní a prvním účastníkem (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).

3. Rozsudek odvolacího soudu je založen na aprobaci soudem prvního stupně učiněného závěru, že žalobkyně nebyla ani po část rozhodného období vlastníkem předmětného pozemku, pozbyla-li vlastnictví k němu již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla; proto není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Odvolací soud přitom odmítl i tu argumentaci žalobkyně, že k obnovení jejího vlastnického práva došlo ex lege podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů (dále jen „dekret č. 5/1945 Sb.“), uzavíraje, že k obnovení vlastnického práva bylo nezbytné uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen „zákon č. 128/1946 Sb.“), přičemž by postačovalo, aby žaloba byla podána před 25. 2. 1948.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka napadá soudy přijatý závěr, že v poválečném období nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku, argumentujíc dekretem č. 5/1945 Sb., stanovenou neplatností převodu v době německé okupace, jakož i faktickou nemožností podat žalobu dle zákona č. 128/1946 Sb. v důsledku nástupu nedemokratického režimu. Skutečnost, že jí svědčilo vlastnické právo k předmětnému pozemku i v poválečném období, dokládá podle dovolatelky jak nález Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, č. j. 690/46-6, tak postup státu podle zákona č. 46/1948 Sb. ve vztahu k předmětnému pozemku. Je přesvědčena, že v projednávané věci jsou plně aplikovatelné závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , z čehož dovozuje, že k majetkové křivdě ve smyslu došlo až v průběhu rozhodného období. Je přesvědčena, že majetkovou křivdu lze spatřovat i v tom, že státní orgány, které projednávaly její žádosti o vrácení předmětného pozemku, tato řízení neukončily v důsledku nástupu nedemokratického režimu. Soudu prvního stupně vytýká, že ten neprovedl všechny jí navržené důkazy, aniž by o tom procesně korektním postupem rozhodl a svůj postup odůvodnil, přičemž takto vadný postup nemůže ospravedlnit ani argumentace odvolacího soudu, že navrhované důkazy nemohly by vést k jinému rozhodnutí ve věci.

5. V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

6. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.

7. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

8. Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

10. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. , věta první, ); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).

11. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že vyhovění nároku uplatněnému podle musí předcházet kladný závěr o tom, je-li žalující subjekt osobou oprávněnou ve smyslu , a domáhá-li se svého původního majetku tak, jak jej chápe zejména ustanovení řečeného zákona (k výkladu pojmu původní majetek viz blíže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. ). Je nezbytné zkoumat, vznikla-li oprávněné osobě majetková křivda některým ze způsobů vypočtených v ustanovení téhož předpisu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ) a stalo-li se tak v rozhodném období podle ustanovení jmenovaného zákona počínajícím dnem 25. 2. 1948 (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , body 94. a 176.). Teprve při naplnění zmíněných předpokladů lze v procesu posuzování nároku oprávněné osoby na vydání konkrétních věcí přistoupit případně k úvaze o aplikaci výluk ve smyslu ustanovení citované normy.

12. Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi dovodil, že i v režimu se prosadí ty závěry vyslovené v souvislosti s nároky uplatňovanými podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dle nichž z poválečných restitučních předpisů vyplývalo, že osoby soukromého práva nenabyly automaticky zpět své vlastnické právo ex lege, nýbrž bylo zapotřebí postupovat cestou zákona č. 128/1946 Sb., jenž prováděl dekret č. 5/1945 Sb. (k obnovení vlastnického práva proto nepostačovaly žádosti velmistra žalobkyně); na majetkovou křivdu ve smyslu tudíž nelze usuzovat z pasivity státu, nebylo-li zahájeno správní, respektive soudní řízení ve smyslu tehdejších restitučních předpisů.

13. Uzavřel-li proto odvolací soud, že žalobkyni nesvědčilo vlastnické právo k předmětným pozemkům ani po část rozhodného období [jdoucího od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990; a ], neboť nebylo v poválečném období obnoveno a že z uvedeného důvodu není žalobkyně osobou oprávněnou dle , nikterak se tím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. ).

14. Nejvyšší soud za konkrétních okolností přiznává restituční nárok rovněž osobám, jimž náležel nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb., resp. zákona č. 128/1946 Sb., jakožto subjektům, jejichž majetek byl dotčen převody (přechody) v období německé okupace, přičemž se ne vždy vyžaduje formálně korektní (sledující postupy předvídané poválečnými restitučními předpisy) uplatnění takového nároku (srov. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů). Podstatnými byly jeho existence a projev vůle původního vlastníka k získání jmění nazpět (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. ). K tíži pak takto oprávněným osobám nelze klást ani nepodání řádného návrhu k soudu (jak předvídaly tehdejší předpisy), přesáhla-li lhůta k jeho uplatnění den 25. 2. 1948, a bylo-li by vznesení žaloby zbytečné pro změnu politického režimu (srovnej především nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , jenž našel reflexi též v rozhodovací praxi dovolacího soudu – např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. ).

15. K argumentaci žalobkyně o použitelnosti judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (dovolatelka odkazuje a cituje z rozhodnutí sp. zn. , a sp. zn. ), vztahující se na řešení restitučních nároků fyzických osob podle předchozích restitučních předpisů (a rovněž nutnost přihlédnout k zásadě ex favore restitutionis ve prospěch církevních právnických osob) je však důležité předeslat, že na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně , v ustanovení za oprávněné osoby výslovně označoval subjekty, jimž svědčil nárok podle zmiňovaných poválečných restitučních zákonů. Prostý přenos závěrů judikatury do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. ). Vymezení rozhodného období, jako i stanovení rozsahu a způsobu aplikace restitučního předpisu je přitom politickým rozhodnutím zákonodárce (k tomu viz již citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. , bod 176.). Z vysloveného je zřejmé, že tedy nelze uvažovat o odklonu odvolacího soudu od shora připomenuté judikatury.

16. K argumentaci dovolatelky nálezem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948, sp. zn. 690/46, je možno připomenout, že význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byl samotnou dovolatelkou spojován s procesem protiprávně vedené konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství, odboru IX, ze dne 19. 8. 1946, č. j. 81045/46-VIII, č. 433973/46-IX/2). Rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (i pokud bylo vydáno a nabylo právní moci) však nemůže být nikterak zpochybněn závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), dojít nemohlo, neboť majetek žalobkyně podléhal režimu dekretu č. 5/1945 Sb. a navrácení vlastnického práva původnímu vlastníku mohlo být realizováno toliko postupem podle zákona č. 128/1946 Sb. Proto nemůže přípustnost dovolání založit argumentace o možném naplnění restitučního důvodu obsaženého v ustanovení , neboť žalobkyně (její právní předchůdce) nebyla postupům působícím majetkovou křivdu dle citovaného ustanovení v rozhodném období vystavena. Byla-li spáchána ke škodě majetku žalobkyně nějaká majetková křivda, došlo k ní v době německé okupace, přičemž žalobkyně postupu, který by vedl k odčinění takové křivdy ještě před rozhodným obdobím, nevyužila; případy zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení (srovnej k tomu z judikatury Ústavního soudu též bod 25. odůvodnění jeho usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. ). Existenci vlastnického práva církevní právnické osoby k nemovité věci v rozhodném období pak ani dle ustálené judikatury dovolacího soudu nedokládá pozdější mylný náhled státních orgánů na vlastnický režim tohoto majetku (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. ), což mohl být zjevně případ konfiskace majetku, k němuž žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) již vlastnické právo nesvědčilo, prováděné podle dekretu č. 12/1945 Sb.

17. Sluší se připomenout, že závěr, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle , neuplatnila-li v poválečném období restituční nároky podle tehdejších předpisů, reglementovaný shora označenou judikaturou dovolacího soudu, obstál i v ústavněprávním přezkumu (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. ).

18. Již proto je nepřípadný i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , jež se vztahuje k řízení, v němž byly soudy nižších stupňů v té důkazní situaci, kdy na jedné straně stály konfiskační vyhlášky vydané věcně nepříslušným správním orgánem, a jedna z těchto vyhlášek byla navíc k obraně stěžovatele coby nezákonná zrušena, a přesto obecné soudy při posuzování restitučního nároku učinily (obecný) závěr, že nárokované nemovitosti byly konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky, aniž by však bylo prokázáno, že stát tyto nemovitosti opravdu převzal, a na straně druhé zde existovala celá řada důkazů vypovídajících o tom, že postup orgánů státu podle zákona č. 142/1947 Sb. nebyl veden snahou „pojistit si“ přechod nemovitostí pro případ, že by se jejich dřívější konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. z různých příčin nezdařila, nýbrž svědčila spíše o prvním pokusu odebrat majetek stěžovatele. Jde tedy o situaci zřetelně jinou oproti nyní projednávané věci, v níž soudy na základě jednoznačně zjištěného skutkového stavu dovodily, že žalobkyně (její právní předchůdce) pozbyla vlastnictví k předmětnému pozemku již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla a tudíž jí nemohl být předmětný pozemek konfiskován podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. (a to ani v průběhu rozhodného období, zneužitím citovaného dekretu) či postupem podle zákona č. 46/1948 Sb. Proti závěrům, že vlastnictví k předmětnému pozemku pozbyl její právní předchůdce již v době německé okupace, relevantní argumentaci dovolatelka ani nevznáší a nezpochybňuje ani ten závěr, že její právní předchůdce neinicioval restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., jež by mohlo vést k obnovení vlastnického práva k předmětnému pozemku, ačkoliv se pak – v rozporu s takto zjištěným – snaží prosadit ten závěr, že v případě předmětného pozemku utrpěla majetkovou křivdu až v rozhodnutém období.

19. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces ( a násl. d) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s provedenými důkazy i s argumentačními tvrzeními účastníků řízení, kdy je třeba zdůvodnit i to, proč určitý účastníkem navržený důkaz nebylo třeba provést. Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění. V opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů[srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. , ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. , nebo ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. ].

20. Námitky dovolatelky stran opomenutých důkazů a namítaného porušení práva na spravedlivý proces nelze v nyní projednávané věci považovat za důvodné. Soud prvního stupně poté, co při jednání konaném dne 17. 3. 2021 provedl rozsáhlé dokazování, o dalším návrhu žalobkyně (jejího zástupce) na provedení důkazů rozhodl tak, že další důkazy prováděny nebudou (viz ve spise založený protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 17. 3. 2021, č. l. 148 p. v.) a následně podal i přesvědčivé odůvodnění, proč by provedení takto navrhovaných důkazů – z pohledu výsledku řízení – bylo nadbytečné (viz odstavec 12. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

21. Nadto lze uvést, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek podstatných pro dané řízení [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. ]. Z uvedené judikatury Ústavního soudu vychází i Nejvyšší soud (viz např. rozsudky ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. , či ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. ). Přitom i v nyní projednávané věci měly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování za bezpečně prokázané, že žalobkyně (její právní předchůdce) pozbyla vlastnictví k předmětnému pozemku již v době nesvobody a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomohla (kdy stejný závěr soudy učinily i v jiných, skutkově a právně podobných věcech téže žalobkyně) a v takovém případně postrádalo by pak relevanci provádění dalších důkazů [vedou-li učiněná zjištění k jednoznačnému právnímu posouzení, že případně utrpěnou majetkovou křivdu nelze zasadit do rozhodného období a žalobkyně není oprávněnou osobou; a ].

22. Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž zodpovězení napadené rozhodnutí závisí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž by byly dány důvody k jinému posouzení těchto v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešených právních otázek ( ).

23. V rozsahu, v němž dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je dovolání objektivně nepřípustné již se zřetelem k ustanovení

24. Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl ( ).

25. Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastníka 1), který (nezastoupen advokátem) podal písemné vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu). Vůči účastnici 2) bylo řízení již dříve skončeno.

26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu