Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1352/2021

21 Cdo 1352/2021-113

USNESENÍ

D. B.

PROAGRO Nymburk a.s.

se sídlem v Nymburce, Poděbradská č. 2026, IČO 45149666, zastoupené Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, o 52 334 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2021 č. j. -92, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2021 č. j. -92, není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Takovou otázku dovolatelka dovolacímu soudu k řešení nepředkládá, namítá-li, že „pro zjištění průměrného výdělku je nutno za hrubou mzdu zúčtovanou zaměstnanci v rozhodném období považovat celkovou hrubou mzdu, včetně vyplacené náhrady mzdy“.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. například usnesení ze dne 19. 5. 2014 sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. nebo ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. , uveřejněné pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2017), že přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud již při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. usnesení ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. , a předtím například rozsudek ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. a usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. , ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. , ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. a ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. ), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. nebo ze dne 27. 9. 2018 sp. zn. ).

Výklad právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, byl v rozhodovací praxi dovolacího soudu podán ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o mzdě“). Podle tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění).

Vzhledem k obsahově shodnému vymezení pojmu mzda v ustanovení větě první zákona o mzdě a v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2007 (dále jen „zák. práce“ nebo „ “), jako peněžitého plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, se uvedené závěry uplatní i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2007. Na tom nic nemění skutečnost, že , na rozdíl od zákona o mzdě (srov. větu druhou zákona o mzdě), výslovně neupravuje, že „za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost“, neboť z právní úpravy obsažené v jednoznačně vyplývá, že mzda a náhrada mzdy nadále představují odlišná plnění poskytovaná zaměstnanci z odlišných důvodů [srov. například a odst. 2 písm. b) zák. práce].

Z právní úpravy, podle které průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§ 353 odst. 1 zák. práce) a za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (§ 353 odst. 2 zák. práce), potom nepochybně vyplývá, že je nezbytné rozlišovat mezi mzdou a jinými plněními poskytovanými zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem, a do průměrného výdělku se proto nezahrnou například náhrady mzdy nebo platu, odměna za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance podle § 224 odst. 2 zák. práce, cestovní náhrady, odstupné, různá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, náhrada škody způsobené zaměstnanci, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací nebo příspěvky z fondu kulturních a sociálních potřeb [srov. též: ROTHOVÁ, Eva. (Zjišťování průměrného výdělku). In: BĚLINA, Miroslav, DRÁPAL, Ljubomír a kol. . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1457.].

Z uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, z něhož se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance, vyplývá přímo z dikce ustanovení a zák. práce, a proto takto vymezená právní otázka přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Nejsou proto přiléhavé odkazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. -41 a č. j. -32, neboť – jak správně vysvětlil již odvolací soud – v uvedených rozhodnutích se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou odčitatelných položek podle zákona o daních z příjmů, nikoliv tedy právní otázkou nastolenou dovolatelkou v této věci.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že odvolací soud nechal „bez jakékoliv odezvy“ její námitku, že „ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. došlo k přeměně fakultativního nároku na čtyři dny dovolené na nárok obligatorní“, neboť tato námitka není dovolacím důvodem podle ustanovení (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 10. 2021

JUDr. Pavel Malý předseda senátu