Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3822/2023

21 Cdo 3822/2023-339

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce V. K., proti žalované BRISTOL GROUP s. r. o. se sídlem v Karlových Varech, Sadová č. 2026/19, IČO 64833321, zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem se sídlem v Mostu, Vítězslava Nezvala č. 2498/17, o 39 032 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. srpna 2023, č. j. , -319, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem ze dne 7. 8. 2023, č. j. , -319, Krajský soud v Plzni výrokem I potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 12. 2022, č. j. -268, doplněný usnesením ze dne 20. 4. 2023, č. j. -304, „ve výrocích I, III, IV, a V, jakož i doplňující usnesení o výši nákladů státu“, jimiž tento soud zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 11 254 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů státu (výroky IV a V), a výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy dospěly k závěru, že žalobce byl postupem žalované diskriminován, neboť vykonával stejnou práci jako jeho kolega R. P., a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by odůvodňovaly, že žalobce měl stanovenu nižší mzdu než pan P. Odvolací soud odmítl jako nedůvodnou námitku žalované, že mělo být při určení výše mzdy žalobce přihlédnuto i k poskytovanému příspěvku na penzijní připojištění, neboť na uvedený příspěvek měli nárok všichni zaměstnanci, kteří o něj požádali, a proto nebyl plněním poskytovaným za práci, a nejednalo se tak o „součást mzdy ve smyslu “.

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání (jeho přípustnost) odůvodnila tím, že otázka, zda „příspěvek na penzijní připojištění zaměstnance je součástí mzdy zaměstnance ve smyslu “, nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Má též za to, že tuto otázku vyřešil odvolací soud nesprávně, neboť plnění bylo poskytováno zaměstnanci v souvislosti s pracovním poměrem (pakliže by žalobce u žalované nepracoval, plnění by neobdržel). Dále namítla, že rozdíl ve mzdách žalobce a pana P. byl marginální a uvedené „svědčí o záměru žalované poskytnout oběma zaměstnancům takřka totožnou základní hrubou mzdu“, a proto také nebyly naplněny předpoklady diskriminace zaměstnance.

3. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) projednal dovolání žalované podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

5. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

6. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

7. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté stěžejní otázky, jaké plnění zaměstnavatele se považuje za mzdu) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.

8. Výklad právní otázky, jaké plnění se považuje za mzdu, byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešen opakovaně a byl podán již ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákoně č. , o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o mzdě“). Podle tohoto výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007) základním pojmovým znakem mzdy je, že přísluší za vykonanou práci; není přitom rozhodující, zda je poskytována v penězích nebo jako naturální mzda za podmínek uvedených v ustanovení zákona o mzdě. Vedle základní mzdy (měsíční, hodinové či podílové) je třeba za mzdu považovat i její ostatní složky (např. příplatky, odměny, prémie apod.), byly-li poskytnuty zaměstnanci za práci. Jestliže ovšem poskytnuté hmotné plnění nemá žádnou vazbu na vykonanou práci (např. na odvedený výkon, odpracovanou dobu apod.) a zhodnocuje jiné faktory (např. pouhou existenci pracovního poměru), nejedná se o mzdu. Z tohoto důvodu zaměstnanci v zásadě nepřísluší mzda za dobu, kdy práci nevykonává (např. po dobu překážek v práci, kdy mu náleží náhrada mzdy nebo dávky nemocenského pojištění). Vzhledem k obsahově shodnému vymezení pojmu mzda v ustanovení větě první zákona o mzdě a v ustanovení , účinného od 1. 1. 2007, jako peněžitého plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaného zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, se uvedené závěry uplatní i za právní úpravy účinné od 1. 1. 2007. Na tom nic nemění skutečnost, že , na rozdíl od zákona o mzdě (srov. větu druhou zákona o mzdě), výslovně neupravuje, že „za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost“, neboť z právní úpravy obsažené v jednoznačně vyplývá, že mzda a náhrada mzdy nadále představují odlišná plnění poskytovaná zaměstnanci z odlišných důvodů [srov. například a odst. 2 písm. b) ] – srovnej odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10 2021, sp. zn. , nebo (z recentních rozhodnutí) odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. .

9. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že „…odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, a totiž, jestli jsou naplněny předpoklady diskriminace zaměstnance…, je-li rozdíl ve mzdách zaměstnanců vykonávajících stejnou práci marginální a případně je rozdíl ve mzdách kompenzován jiným způsobem…“ (srov. bod 15 –17 obsahu dovolání), neboť tato námitka, jak je formulována, představuje pouhou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu a prostý nesouhlas s právním řešením přijatým odvolacím soudem, aniž by dovolatelka formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

10. Dovolání bylo podáno proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, včetně výroků o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a mezi účastníky a státem. Dovolání proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení

11. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 6. 2024

JUDr. Marek Cigánek předseda senátu