Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 481/2021

28 Cdo 481/2021-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. M., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby: 66003008, 2) Ředitelství silnic a dálnic ČR, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, o zaplacení částky 557.520,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovoláních žalobce a žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2020, č. j. -193, takto:I. Dovolání seodmítají.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2020, č. j. -162, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci částku 337.068,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal na žalované 1) zaplacení částky 230.452,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2017 do zaplacení (výrok II.), a dále zamítl žalobu v části, jíž žalobce požadoval, aby byla žalovanému 2) uložena povinnost společně a nerozdílně se žalovanou 1) zaplatit žalobci částku 567.520,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 16. 9. 2017 do zaplacení (výrok III.). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výroky IV., V., VI. a VII.).

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce (proti výrokům II., III., IV., VI. a VII.) a žalované 1) (proti výrokům I., V. a VI.) rozsudkem ze dne 15. 9. 2020, č. j. -193, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. potvrdil s tím, že nesprávně uvedená částka 230.452,- Kč se opravuje na správnou částku 220.452,- Kč (výrok II.), ve výroku III. potvrdil s tím, že nesprávně uvedená částka 567.520,- Kč se opravuje na správnou částku 557.520,- Kč (výrok III.) a ve výrocích IV., V., VI. a VII. potvrdil (výrok IV.). Dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.), a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému 2) náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok VI.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. XY o výměře 4.649 m2 v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“), na němž je situována sjízdná rampa z ulice XY a konstrukční prvky mostu na ulici XY (dále „předmětná pozemní komunikace“). Shledaly, že vlastníkem předmětné pozemní komunikace je stát, a to v souladu s ustanovením , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), jelikož ke dni nabytí účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále „ “), tedy ke dni 24. 5. 1991, byla předmětná pozemní komunikace teprve ve výstavbě, a tudíž pro přechod dané komunikace do vlastnictví hlavního města Praha nebyly splněny podmínky vymezené ustanovením (právo hospodaření bylo na Technickou správu komunikací převedeno hospodářskou smlouvou až ke dni 1. 5. 1992). Uzavřely proto, že pasivní věcná legitimace v souzené věci svědčí žalované 1). Dále dovodily, že žalovaná 1) je povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení dle ustanovení a , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), za část předmětného pozemku o výměře 2.808,90 m2, v níž je předmětný pozemek zastavěn či dotčen stavbou předmětné pozemní komunikace. Uvedly přitom, že zbývající část předmětného pozemku o výměře 1.840,10 m2 není nezbytnou plochou k provozu předmětné pozemní komunikace, ba naopak žalobce označenou část pozemku užívat mohl a fakticky tak i činil, neboť ji pronajal k umístění reklamních zařízení. Neztotožnily se tudíž s tvrzením žalobce, že nezastavěná plocha uprostřed křižovatky je nezbytnou plochou k využívání předmětné pozemní komunikace.

Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu brojí žalobce dovoláním. Výhrady vznáší ke způsobu výpočtu výměr konstrukčních prvků mostu (pohyblivých i pevných), kterými se tyto prvky podílejí na zastavěnosti předmětného pozemku. Dovozuje, že nesprávně zadaný znalecký úkol znalci Ing. Rydlovi vedl k přijetí nesprávného znaleckého závěru o výměře zastavěných ploch, a tudíž i chybné konkluzi odvolacího soudu o rozsahu, v jakém je pozemek parc. XY předmětnou pozemní komunikací z hlediska zjištění výše náhrady za bezdůvodné obohacení zasažen. Má za to, že odvolací soud vyložil v souvislosti se způsobem zjišťování rozsahu zastavěné plochy ustanovení a „naprosto ojedinělým způsobem, který nebyl dovolacím soudem dosud prezentován“. Dále se domnívá, že se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež považuje za nezbytnou součást stavby křižovatky rovněž nezastavěnou plochu uvnitř takové křižovatky (dovolatel v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2009, sp. zn. , a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. ; označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. , jež je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz). Kritizuje závěr odvolacího soudu, který dovodil, že závěry přijaté v citovaných rozhodnutích se v poměrech přítomné právní věci neprosadí. Z nich přitom zdůrazňuje pro poměry projednávaného případu použitelnou konkluzi, že výměra nezastavěné plochy uvnitř křižovatky podle názoru žalobce není relevantní pro závěr o její nezbytnosti pro provoz křižovatky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., popřípadě též rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se nesouhlasně vyjádřila žalovaná 1). Uvedla, že konkluze odvolacího soudu vztahující se k výroku II. napadeného rozsudku jsou zcela v souladu s právními předpisy i s judikaturou, a proto Nejvyššímu soudu navrhla dovolání žalobce zamítnout, popřípadě odmítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům I., IV. a V.) podala dovolání rovněž žalovaná 1), považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. . Vyjadřuje přesvědčení, že předmětná pozemní komunikace je od počátku své existence až do současnosti ve vlastnictví hlavního města Praha. Zdůrazňuje přitom, že zařazení pozemní komunikace do kategorie silnic I. třídy nemůže automaticky, bez souvisejícího přechodu vlastnického práva, založit vlastnictví státu k této komunikaci. Navrhla, aby dovolací soud výroky I., IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, jakož i související výroky rozsudku soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), v zákonné lhůtě oprávněnými osobami – účastníky řízení ( , věta první, ) a že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), respektive jde o účastníka řízení, za nějž jedná pověřený zaměstnanec, který má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda dovolání žalobce a žalované 1) splňuje náležitosti uvedené v ustanovení a zda je přípustné ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolání žalobce není přípustné.

Z konstantní judikatury dovolacího soudu se podává, že může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Sluší se uvést, že vymezení důvodu přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení nemůže nahradit vyjádřený nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle a dovolací důvod podle srovnej přiléhavý výklad ve shora označeném stanovisku pléna Ústavního soudu). Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak.

Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce – ve světle výše předestřeného – v části dovolání pod bodem I. zjevně nedostál. Dovolatel v této části svého dovolání nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem (nově) řešena, ale pouze vlastnímu procesnímu stanovisku přizpůsobuje (interpretuje) závěry vyslovené ve znaleckém posudku Ing. Jaroslava Rydla. Dovolatel v zásadě dovolací soud nabádá, aby sám nově řešenou otázku vymezil a výši bezdůvodného obohacení posoudil skrze dovolatelem (v dovolání) formulovaný skutkový stav.

Dovolatel přehlíží, že řádné uplatnění (jediného možného) dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( ) spočívá ve vysvětlení, jaké nesprávnosti se odvolací soud při výkladu či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva dopustil, popřípadě z jakého důvodu je právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné. V poměrech projednávané věci ovšem dovolání žalobce uvozuje kritikou skutkových zjištění, která soudy nižších stupňů učinily ze znaleckého posudku Ing. Jaroslava Rydla. Dovolatel pomíjí, že od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. ). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

K polemice dovolatele s hodnocením znaleckého posudku Ing. Jaroslava Rydla dovolací soud připomíná, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků ( , ), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení , od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad ustanovení Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zuvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. ). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. ). V poměrech projednávané věci soud prvního stupně znalecký posudek Ing. Jaroslava Rydla hodnotil v souladu se závěry vyplývajícími ve vztahu k tomuto důkazu z rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz bod 10. a následně 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a pokud se odvolací soud s tímto hodnocením ztotožnil (bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nelze mu v uvedeném směru ničeho vytknout. Ostatně, ač žalobce před vyhotovením znaleckého posudku vyjádřil určité výhrady k formulovanému znaleckému úkolu (viz podání žalobce na č. l. 81 spisu), po vypracování posudku a jeho doručení neměl námitky k přijatému znaleckému závěru a ani nežádal výslech znalce při jednání soudu (viz podání žalobce ze dne 27. 12. 2019 na č. l. 129 spisu).

Pokud jde otázku „povahy“ nezastavěné části předmětného pozemku (způsobu jejího užívání a obhospodařování), o jejíž znovuotevření žalobce usiluje v části II. podaného dovolání s tím, že se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je třeba podotknout, že nastolená otázka patří mezi otázky skutkové, nikoliv právní (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení ovšem není – jak již bylo výše připomenuto – zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozsudek odvolacího soudu přitom nikterak nekoliduje s dovolatelem odkazovanou judikaturou (konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. , a s usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ), neboť odvolací soud v souladu se zmíněnou ustálenou judikatorní praxí přihlédl k individuálním okolnostem projednávané věci, přičemž dospěl k závěru, že nezastavěná plocha předmětného pozemku o rozloze 1.840,10 m2 není k provozu daných komunikací nezbytná. Kromě ohledu na individuálně dané – mnohdy jedinečné – okolnosti té které věci, považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že ve sporu posuzovaném usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. bylo – na rozdíl od poměrů v projednávané věci - využitím nezastavěné části pozemku (jinak zastavěného komunikací) k umístění reklamních poutačů argumentováno toliko jako možností; v tomto ohledu, který dovolatel pominul, je tudíž třeba odkazovanou věc, byť částečně, od přítomné právní věci odlišit.

Přípustné není ani dovolání žalované 1), neboť žalovanou 1) nastolená právní otázka pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemku zastavěného pozemní komunikací již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že je-li pozemek zastavěn stavbou ve vlastnictví subjektu odlišného od majitele pozemku a je užíván bez právního důvodu, koresponduje povinnosti vlastníka pozemku strpět takové chování závazek vlastníka stavby poskytnout za ně náhradu. Neučiní-li tak, získává na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení, protože využívá hodnotu cizí věci, aniž by za to cokoliv platil a jeho majetkový stav se nezmenšil, ačkoliv by se tak za obvyklých okolností stalo (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ). K naznačenému obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva zakládajícího jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na fakt, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , či již shora citovaný rozsudek sp. zn. ). V rozsudku ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , pak Nejvyšší soud dovodil, že pro posouzení povahy pozemní komunikace je rozhodující zařazení komunikace do určité kategorie.

Je-li pak stát v souladu s ustanovením větou první vlastníkem silnice I. třídy vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by mu k umístění stavby této komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází již ze samotného titulu vlastnického práva na jeho straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. , a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. ).

Na dovolatelkou vznesené otázce, zda zařazení předmětné pozemní komunikace mezi silnice I. třídy zakládá samo o sobě nabytí vlastnického práva k ní, jakožto samostatnému předmětu vlastnictví, státem, rozhodnutí odvolacího soudu není založeno, jestliže odvolací soud se zařazením této komunikace mezi silnice I. třídy nabytí vlastnického práva k ní žalovanou 1) nespojuje (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ). K výtce dovolatelky se sluší podotknout, že soudy nižších stupňů konstatovaly, že hlavní město Praha nemohlo na základě nabýt vlastnické právo ke komunikaci nacházející se na předmětném pozemku, neboť předmětná pozemní komunikace byla dokončena a stala se tedy samostatnou věcí v právním smyslu až po nabytí účinnosti , přičemž je nerozhodné, že samo hlavní město Praha v některých dokumentech uvádělo, že je vlastníkem předmětné pozemní komunikace. Napadený rozsudek tak není v rozporu ani s dovolatelkou citovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž se akcentuje, že ustanovení je nutno chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby se vlastníky pozemních komunikací dané kategorie staly zákonem předvídané subjekty.

Protože žalovaná 1) podala dovolání výslovně i proti výrokům IV. a V. rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku IV., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV., V., VI. a VII. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku V. o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ ].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce a žalované 1) nejsou přípustná, a proto obě dovolání Nejvyšší soud odmítl ( ).

V souladu s ustanovením , větou druhou, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 3. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu