Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1830/2018

28 Cdo 1830/2018-142

USNESENÍ

, IČ 697 97 111,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému

statutárnímu městu Brnu

, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o 1.311.282 Kč s příslušenstvím a 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2017, č. j. -121, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2015, č. j. -66, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala úhrady v záhlaví označených částek s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) i soudním poplatku (výrok III.). Soud zjistil, že žalobkyně vlastní pozemky v obci XY, které jsou zastavěny stavbou místní komunikace v majetku žalovaného. Dle judikatury Nejvyššího soudu vzniká vlastníku stavby situované bez právního důvodu na cizím pozemku bezdůvodné obohacení na úkor majitele pozemku již ze samotného titulu vlastnického práva bez ohledu na to, jak své oprávnění realizuje. V posuzované věci však nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalovaný se stal vlastníkem předmětné komunikace z vůle státu vyjádřené v , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a neměl tak efektivní možnost odmítnout nabytí vlastnického práva, jež je užívána neomezenou veřejností. Za daných okolností je proto vznesení nároku na vydání bezdůvodného obohacení Českou republikou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , (dále jen „obč. zák.“).

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. -91, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 6. 2016, č. j. -95, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že se plně neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, neboť dovodil, že na zjištěný stav nedopadá žádná ze skutkových podstat upravených § 451 odst. 2 obč. zák. Vztah mezi obcí a státem při zajišťování veřejných potřeb komunikační povahy je totiž veřejnoprávní, nikoli soukromoprávní povahy. Stalo-li se žalované město vlastníkem komunikace z vůle České republiky, nelze navíc ani uvažovat o nedostatku souhlasu žalobkyně s užíváním zastavěných pozemků. Závěry soudní praxe, dle níž se vlastníku stavby umístěné na cizím pozemku bez náležitého právního důvodu dostává bezdůvodného obohacení, tedy nelze na řešený případ vůbec vztáhnout, a žalovaný nárok tak není důvodným. Se zřetelem k předeslanému krajský soud prvoinstanční rozhodnutí (navzdory svým výhradám k přesvědčivosti úvah městského soudu) v jeho meritorním výroku jakožto věcně správné potvrdil.

K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. -113, zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž se obci, jež je vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku jiné osoby, aniž by jí k umístění oné stavby na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dostává bezdůvodného obohacení, nehledě na to, že příslušná komunikace podléhá režimu obecného užívání ve smyslu , čímž je rozsah oprávnění jejího vlastníka podstatně limitován. Uvedenou judikaturu nelze překlenout konstrukcí, již naznačil odvolací soud a podle které by bylo na věc třeba nazírat odlišně, je-li v postavení vlastníka zastavěného pozemku stát, neboť poměry mezi ním a obcí vznikající při zajišťování dopravy jsou svou povahou veřejnoprávní. Vyslovil naopak, že České republice generálně vzato může svědčit nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním její nemovitosti třetí osobou bez náležitého právního důvodu, a to eventuálně i proti obci. Obecnou normu vytyčující požadovaný stav vlastnických poměrů k pozemním komunikacím pak není možné chápat jako paušální oprávnění představující soukromoprávní titul majitele komunikace k užívání pozemků pod ní. Pro vyslovené, aniž by se vymezoval vůči závěru (soudu prvního stupně) o rozporu vznesení předmětného nároku s dobrými mravy, přistoupil Nejvyšší soud ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 22. 11. 2017, č. j. -121, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení je změnil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Vázán právním názorem Nejvyššího soudu, ztotožnil se krajský soud s náhledem soudu prvního stupně ohledně existence bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a zabýval se dále namítaným rozporem uplatnění řečeného práva s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Přihlédnuv ke specifikům projednávaného případu, zejména okolnosti nabytí komunikací do vlastnictví žalovaného, jakož i k povinnostem, jež jsou s ním spojeny, shledal nezbytným odepřít prosazovanému právu žalobkyně ochranu s odkazem na zmíněný korektiv. Akcentoval přitom charakter pozemních komunikací, jež jsou veřejně přístupné a slouží veřejnému zájmu, jakož i fakt, že se žalovaný stal jejich majitelem z vůle žalobkyně, bez možnosti vlastnictví odmítnout a za účelem jejich následné správy spojené též s finanční zátěží.

Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť se odvolací soud při hodnocení vznesení předmětného nároku jako rozporného s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Úvahy soudů obou stupňů v tomto směru pokládá za nepřiměřené zjištěným skutečnostem, pročež se dožaduje jejich revize ze strany dovolacího soudu. Má za to, že odvolací soud vycházel z nesprávného primárního předpokladu, založiv na něm rozporovaný závěr, a sice způsobu nabytí vlastnického práva žalovaným, jež ve vztahu k pozemním komunikacím nebylo konstituováno ustanovením Odkazujíc přitom na judikaturu Nejvyššího soudu včetně předchozího kasačního rozhodnutí v této věci, domnívá se, že není důvodu rozlišovat mezi nárokem státu, jenž v soukromoprávních vztazích vystupuje v pozici právnické osoby, a nárokem jakékoliv jiné fyzické či právnické osoby. V souvislosti s vysloveným formuluje dle jejího mínění v judikatuře doposud neřešenou otázku – zda se obec stala vlastníkem pozemku na základě Závěrem brojí rovněž proti rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení, přičemž příslušné výroky napadá jako akcesorické, a zároveň připojuje i samostatnou argumentaci pro případ, obstojí-li napadené rozhodnutí ve výroku o věci samé. Dovolacímu soudu navrhuje naříkaný rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů, navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně však za přípustné mít nelze.

Zprvu se jeví patřičným připomenout, že dovolatelkou formulovanou otázkou, stal-li se žalovaný majitelem pozemních komunikací na základě , se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , v němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27, vyslovil, že je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické právo obce. Obdobné ostatně naznačil Nejvyšší soud i ve svém dřívějším rozsudku vydaném v aktuálním sporu. Je zjevné, že žalobkyní označenou otázkou se judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž naříkané rozhodnutí přijatému řešení navzdory mínění dovolatelky koresponduje, pročež jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Mimo to popsaná problematika nabývacího titulu nebyla jedinou, na níž by odvolací soud založil svůj úsudek o rozporu uplatnění práva žalobkyně s dobrými mravy, vycházel-li korektně z komplexního hodnocení všech rozhodných okolností projednávaného sporu.

K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladném skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například dovolatelkou jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. , či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Je tedy očividné, že nelze výslovně formulovat obecné řešení naznačené otázky. Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. , a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ).

Nesoulad s líčenými tezemi konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož ani nepřiměřenost jeho úvah však nelze krajskému soudu vytýkat. V aktuální kauze nalézací soudy přistoupily k aplikaci korektivu dobrých mravů hned pro několik současně působících důvodů. Považovaly za nezbytné zohlednit, že vlastnické právo k předmětným komunikacím bylo na žalovaného převedeno právě žalobkyní, přičemž motivací byla snaha vyhovět shora zmíněnému zákonnému požadavku. Dispozici s nimi tedy nepředcházela snaha žalovaného získat je do svého vlastnictví, jež je nadto spojeno s finanční náročností i povinnostmi souvisejícími s jejich správou. Skutečnost, že obdobně nebylo naloženo i s pozemkem, na němž se nacházejí, proto nelze klást k tíži žalovaného a přiznat ochranu právu žalobkyně domáhající se vydání prospěchu vznikajícího užíváním jejích nemovitostí. Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, že nastíněné mimořádné okolnosti opodstatňují v daném konkrétním případě nevyhovět požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v soukromoprávních vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (jak bylo s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. , či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. , bod 18, uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci), jeví se pro zachování rovnováhy v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů případnou právě vzhledem ke specifikům dané věci. Uvažoval-li tedy odvolací soud v popsaných intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované kauzy, aniž by použití obč. zák. odůvodňoval výlučně pouze tím, že pozemní komunikace přešly na žalovaného na základě , jak se snaží naznačit dovolatelka, nelze jeho posouzení považovat za nepřiměřené zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na rozpor jeho rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

Brojí-li pak žalobkyně samostatnou argumentací rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyjádřenému skrze výroky II. a III. napadeného rozsudku, není v tomto směru její dovolání objektivně přípustné (srov. ).

Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, byla-li otázka formulovaná žalobkyní v judikatuře již vyřešena a nepředložila-li dovolatelka Nejvyššímu soudu jinou otázku, pro niž by na její podání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu , nezbylo než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , jakož i judikaturu zde odkazovanou).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. 12. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu