Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 706/06

Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2006, č.j. -592, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.11.2005, č.j. -553, a rozsudku Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 13.7.2005, č.j. -528, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 2.11.2006 doručenou Ústavnímu soudu dne 6.11.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit nerušeně majetek dle d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá především rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, a to pro nesplnění stěžovatelem uplatněného dovolacího důvodu dle Nejvyšší soud dle stěžovatele nesprávně dovodil, že v rámci posloupnosti jednotlivých rozhodnutí nelze přihlížet k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.11.2001, které zrušilo předchozí rozsudek Okresního soudu pro Prahu - západ ze dne 22.2.2001, v němž byl vysloven odlišný právní názor na postup nalézacího soudu. Jestliže by následně nedošlo k formální chybě v rozsudku okresního soudu ze dne 31.3.2004, pro kterou byl tento rozsudek zrušen, byl by zde nepochybně dán dovolací důvod dle ; tento názor Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za ryze formalistický v rozporu s principy soudního řízení, jak jsou konstruovány a interpretovány i Ústavním soudem. Dále stěžovatel uvedl, že dovolací soud nevzal v úvahu veškeré okolnosti případu, tedy celé řízení před okresním a krajským soudem.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.

Nejprve Ústavní soud zkoumal aktivní legitimaci stěžovatele. V usnesení

sp. zn.

(Sb.n.u. sv. 36, str. 751) Ústavní soud uvedl, že "definičním znakem ústavní stížnosti je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt, jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod. Stěžovatel, kterým je Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkoprávních, v ústavní stížnosti vyslovuje nespokojenost s tím, jak obecné soudy v napadených rozhodnutích řešily otázku, který orgán nebo organizační složka státu (resp. územního samosprávného celku) je osobou povinnou k vyplacení náhrady za stavby, které nebylo možné vydat oprávněné osobě podle ust. Řešení tohoto sporu se však nijak nedotýká ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Právní úprava, řešící pasivní legitimaci státu v restitučních sporech, je obsažena mj. v předpisech veřejného práva. Stěžovatel, zastupující v posuzované věci Českou republiku, nevystupuje jako vlastník svobodně rozhodující o svém vlastnictví, ale jako součást veřejné moci a subjekt veřejného práva, který není nositelem základních práv a svobod."

Dle y má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel (stát) ve sporu nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci (srov. Pl.-st.-ÚS 9/99, Sb.n.u. sv. 16, str. 372) ani nejde o shora uvedený případ, a v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele, připustil Ústavní soud stěžovatelovu aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ, sp. zn. , a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté y, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.

Nejprve je třeba konstatovat, že v projednávaném případu již obecné soudy několikrát rozhodovaly, a to rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 14.3.1995, č.j. -91, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3.4.1996, sp. zn. , rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 11.6.1998, č.j. -180, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3.3.1999, sp. zn. , rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1.2.2000, č.j. -225, rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22.1.2001, č.j. -281, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 21.11.2001, sp. zn. , rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 31.3.2004, č.j. -475, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, sp. zn. , rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 13.7.2005, č.j. -528, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16.11.2005, sp. zn. , a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2006, sp. zn. .

Ústavní soud zdůrazňuje, že otázka, zda je dovolání přípustné, je otázkou, kterou přísluší rozhodnout Nejvyššímu soudu, a Ústavní soud do úvah Nejvyššího soudu upínajících se k jejímu řešení zásadně nevstupuje. Ústavní soud není instancí, která by přezkoumávala v každém jednotlivém případě, zda Nejvyšší soud při hodnocení přípustnosti dovolání nepochybil. Ústavní soud vstoupí do celé věci jen v případě excesu Nejvyššího soudu, tedy pokud by závěry Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání byly v extrémním nesouladu s předchozím řízením, neboť pouze tehdy by bylo lze takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s y (

,

).

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako z doktrinální literatury (např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol.: , Komentář, Praha, C.H.Beck, 2006, str. 1239 a násl.) vyplývá, že rozhodovací praxe vychází z toho, že předpokladem přípustnosti dovolání podle , tedy proti potvrzujícímu rozsudku, je i to, aby soud prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak než předtím proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí. Nezávislé soudní rozhodování je tedy vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že nalézací soud je povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu je jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci.

Stěžovatel se domnívá, že závazný právní názor, jímž se ve svých dalších rozhodnutích soud prvního stupně byl povinen řídit, byl odvolacím soudem vysloven již v usnesení ze dne 21.11.2001, č.j. -307. Odvolací soud však pouze uvedl, že ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, se v dané věci neuplatní a že nárok žalobkyně lze podle tohoto zákona projednat. Vycházel přitom ze závazného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 1.2.2000, č.j. -225. Především však odvolací soud poukázal na to, že předmětem celého dosavadního řízení byla jen otázka použití restitučního zákona, aniž by se kterýkoliv soud zabýval tím, zda jsou dány zákonné podmínky pro restituci. V tomto ohledu udělil odvolací soud nalézacímu soudu řadu procesních instrukcí k dalšímu postupu v dokazování.

Dle názoru Ústavního soudu nelze považovat právní názor vyslovený odvolacím soudem v usnesení ze dne 21.11.2001, č.j. -307, za jedině a výhradně určující pro rozhodování nalézacího soudu. Byť lze konstatovat, že odůvodnění Nejvyššího soudu upínající se k aplikaci ustanovení není příliš obsažné, Ústavní soud, jak shora uvedeno, posuzuje řízení jako celek z pohledu ústavněprávních principů. V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by byl nutný jeho zásah v podobě kasace napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ve vztahu k ústavní stížností napadeným rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu je třeba konstatovat, že ústavní stížnost, kromě obecného poukazu na ochranu vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, neobsahuje konkrétní ústavněprávní argumentaci.

V ústavní stížností napadeném rozhodnutí odkázal odvolací soud na své závěry vyjádřené již usnesení ze dne 13.4.2004, č.j. -516. V tomto rozhodnutí se odvolací soud zabýval jednotlivými skutkovými okolnostmi případu a jejich právními dopady, jako byla otázka státní spolehlivosti P. Nötzla, relevance plné moci a trhové smlouvy ze dne 31.5.1939 ve vztahu k ustanovení § 1 zákona č. 128/1946 Sb., právní nárok na obdržení kupní ceny a zda byl převod v převážném zájmu prodávajícího W. Schillera.

Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů podle y vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto, obecně řečeno, povinen, ale také oprávněn v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran a provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.

Jinak řečeno, postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními , jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté y, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu shora uvedených kautel práva na spravedlivý proces a konstatuje, že považuje argumentaci obecných soudů za ústavně zcela konformní, srozumitelnou a logicky správnou, pročež na tuto pro stručnost i odkazuje, neboť má za nadbytečné stran odůvodnění svého závěru opakovat to, co bylo již dříve - a správně - soudy řečeno.

Na základě shora uvedených důvodů odmítl Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu