Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 22/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 42, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. , ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2004, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. , za účasti Okresního soudu v Šumperku, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Nejvyššího soudu ČR, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudu. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných a d (dále jen " ").

Ústavní soud z ústavní stížnosti a připojených dokumentů zjistil následující:

Ing. K. M. - Z. (v původním řízení žalobce) se žalobou proti Národnímu památkovému u (po připuštění změny žalobního petitu) domáhal vydání specifikovaných movitých věci z původního mobiliáře zámku Bludov nebo zaplacení částky 23.530.800,- Kč. Nárok žalobce uplatňoval jako oprávněná osoba po své zemřelé matce M. M., dříve Z., s úmyslem vytvořit veřejnosti přístupnou historickou expozici rodu Žerotínů na zámku v Bludově. Nejvyšší soud ČR v rozsudku, kterým zrušil zamítavé rozsudky soudu prvého a druhého stupně, vyslovil závazný právní názor, že na nároky žalobce dopadá , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění (dále jen " "), konkrétně jeho ustanovení § 2 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 12, podle nichž v případě nároku na vydání inventáře budov ze strany oprávněné osoby, která ztratila majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., je třeba nárokům tohoto druhu vyhovět, pokud jsou doložené a prokázané. Opodstatněnosti uplatněného nároku nelze přitom bránit toliko s odkazem na povahu tohoto majetku, neboť v citovaném zákoně není obsaženo speciální ustanovení, jež by omezovalo pojem mrtvého inventáře při vymezení majetku, který má na mysli ustanovení § 2 odst. 1 uvedeného zákona.

Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. , žalovanému uložil povinnost vydat žalobci v rozsudku specifikované movité věci a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného, na jehož stranu vstoupil nynější stěžovatel, Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. , rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Dovolání žalovaného a stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. , odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní dosavadní průběh řízení. Podle jeho názoru , na základě zmocnění obsaženého v ustanovení zákona o půdě, upravuje restituci zemědělského majetku odňatého podle Benešových dekretů odchylně od zákona o půdě. Podle jeho ustanovení je účelem zákona zmírnění následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení zákona o půdě. Citovaný zákon je tak nejen zákonem restitučním, ale i zákonem kompetenčním a právě ustanovení určuje proceduru při řešení kompetenčních nejasností, z čehož stěžovatel dovozuje, že jej nelze považovat za ustanovení restituční. Z tohoto důvodů podle jeho názoru nelze podle tohoto zákona přiznat oprávněným osobám uvedeným v uvedeného zákona nárok na náhradu za vnesený či odňatý živý a mrtvý inventář. Vydání části původního mobiliáře zámku Bludov podle názoru stěžovatele odporuje i znění ustanovení zákona o půdě, neboť to upravuje podmínky vydání náhrady pouze takového živého a mrtvého inventáře, který slouží k zajištění provozu zemědělské nebo lesní výroby, přičemž k takovému účelu vydané umělecké předměty sloužit nemohou. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že se uvedenými jeho námitkami v rámci řízení o dovolání náležitě nezabýval.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované . Konkrétně se Ústavní soud zabýval otázkou aktivní legitimace stěžovatele.

Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj základ v d, která v zaručuje každému (tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, který je především povolán k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel (stát) ve sporu nevystupuje v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci (srov. Pl.-st.-ÚS 9/99, Sb.n.u. sv. 16, str. 372), a v důsledku rozhodnutí obecných soudů došlo k zásahu do práva stěžovatele, připustil Ústavní soud stěžovatelovu aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti. Postupoval obdobně jako i v dalších analogických případech (srv. např. usnesení Ústavního soudu,

sp. zn.

, nález Ústavního soudu,

sp. zn.

, publ. pod č. 62 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5).

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , y). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy y Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost právního posouzení, k němuž v projednávaném případě dospěly. Spornou otázkou je, zda na základě uplatněného restitučního nároku lze žalobci vydat část movitého inventáře budov podle příslušných ustanovení Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět. Právní závěry, které obecné soudy po posouzení skutkových zjištění dovodil, jsou výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.

Z provedeného dokazování obecné soudy zjistily, že movité věci, jejichž vydání se žalobce domáhá, patřily v době konfiskace do spoluvlastnictví matky žalobce a jejích sester, pouze matka žalobce však získala československé občanství na základě dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a vládního nařízení č. 116/49 dne 29. 11. 1950 zpět. Soudy dospěly k závěru, že žalobce je oprávněnou osobou podle , neboť vždy byl československým občanem a byl synem osoby uvedené v ustanovení uvedeného zákona, která zemřela bez zanechání závěti. Obecné soudy vázané závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR dospěly k závěru, že ustanovení , a , je možné použít i v případě doložených a prokázaných nároků na vydání majetku přímo nesloužícího k zajištění zemědělské a lesní výroby. Pro takový závěr svědčí i skutečnost, že předmětný movitý inventář byl původně konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci zemědělského majetku. Ustanovení § 9 citovaného zákona, podle něhož lze poskytnout náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář, pokud se interpretuje v návaznosti na zákona o půdě, je nutno vyložit v souvislosti s ustanovením , tedy z něj vyplývajícího rozhodného období a s poukazem na skutečnosti, že citovaný zákon je lex specialis k zákonu o půdě. Tento závěr koresponduje i s dosavadní judikaturou Ústavního soudu, podle níž práva restituentů nelze zužovat interpretací příslušných restitučních zákonů (viz nález

sp. zn.

,

sp. zn.

, in: ÚS, sv. 11, s. 231 n.), mezi něž nepochybně patří i

Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily ( ). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 y. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu