Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2480/2019

28 Cdo 2480/2019-53

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, IČ 449 92 785, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, zastoupenému JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, o zaplacení 784.620 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna. 2019, č. j. -34, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 7. 2018, č. j. -19, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud zjistil, že žalobkyně v obci Brno vlastní pozemky zastavěné místní komunikací v majetku žalovaného, jehož vlastnické právo k těmto komunikacím vzniklo na základě , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Obohacení vzešlé z jejich užívání však nemohlo být bezdůvodným, protože převodce musel předpokládat, že obec bude komunikaci užívat, a z toho může mít majetkový prospěch. Z nastíněného důvodu nemohlo dojít k obohacení bez spravedlivého důvodu.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. -34, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran přítomnosti spravedlivého důvodu pro obohacení žalovaného. Nadto doplnil, že i kdyby neobstál tento závěr, bylo by namístě požadavek na vydání bezdůvodného obohacení odepřít pro rozpor s dobrými mravy podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), protože k obohacení došlo z vůle ochuzeného, bez možnosti odmítnout a s povinností o věci nákladně pečovat.

Proti posledně zmiňovanému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, majíc je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť se odvolací soud při řešení otázky, zda je v tomto případě vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s dobrými mravy, odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že dostatečně pečlivě a přesvědčivě nedoložil svůj závěr o aplikaci tohoto korektivu. Žalobkyně také namítá, že otázka, zda je v případě nastoupení hypotézy o. z. třeba zkoumat splnění podmínky obohacení bez spravedlivého důvodu, není Nejvyšším soudem dosud vyřešena.Upozorňuje dále na to, že se soudy v dosavadním řízení odchýlily od názoru Nejvyššího soudu týkajícího se nezpůsobilosti ustanovení zákona o pozemních komunikacích konstituovat vlastnictví.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, ztotožňuje se s rozhodnutími nalézacích soudů, navrhl mimořádný opravný prostředek žalobkyně zamítnout a žalobkyni uložit uhrazení nákladů dovolacího řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající v souladu s , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání však za přípustné mít nelze.

K argumentaci dovolatelky brojící proti nazírání práva žalobkyně jako prosazovaného v rozporu s dobrými mravy je namístě zmínit judikaturu Nejvyššího soudu, na niž ostatně sama též poukazuje a která konstantně připomíná, že ustanovení (dříve , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“; nyní o. z., k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , či usnesení stejného soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ) upravující korektiv dobrých mravů patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jež přenechávají soudu, aby ji podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladném skutkovém zjištění a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. , či v něm odkazovaný rozsudek téhož soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. ). Je tedy očividné, že nelze výslovně formulovat obecné řešení naznačené otázky. Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. , a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. ). Právě provázanost nastíněného úsudku soudu se skutkovými zjištěními pak ovšem v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení a ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , a jeho usnesení ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. ).

Dovolatelkou formulovanou výtkou stran nabytí pozemních komunikací na základě se Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval. Poukázat je možné především na jeho rozsudek ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , v němž, přitakávaje závěrům i dovolatelkou citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. -27, vysvětlil, že je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací usilovat o dosažení zákonem žádaného stavu – aby se vlastníky pozemních komunikací příslušné kategorie staly právním předpisem předvídané subjekty. Vyloučil tak, že by snad samotné normy jmenovaného zákona byly bez dalšího způsobilé založit vlastnické právo obce. Nejvyšší soud obdobnou věc, jež se s aktuálně řešenou kauzou téměř shoduje nejen skutkovým pozadím (lišícím se toliko žalovaným obdobím), nýbrž i obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i uplatněnou dovolací argumentací, posuzoval částečně již ve svém rozsudku ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , a následně v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž na své závěry navázal a blíže je rozvedl. V posledně jmenovaném rozhodnutí dovolací soud uzavřel, že touto otázkou se judikatura dovolacího soudu již zaobírala, přičemž tehdy naříkané rozhodnutí (potvrzující zamítavý rozsudek soudu prvního stupně) přijatému řešení navzdory mínění dovolatelky korespondovalo. Důvodem může být i skutečnost, že formulace „na základě paragrafu“ vždy neoznačuje nabytí vlastnictví ex lege. Účinné zpochybnění dotčených úvah odvolacího soudu by mohlo být představitelné kupříkladu skrze konkrétní poukazy na okolnosti nabývání vlastnického práva k předmětným komunikacím žalovaným, jež by náhled odvolacího soudu opírající se, nutno uznat že poněkud zkratkovitě, zejména o dikci a účel byly s to zvrátit. Námitky v naznačeném duchu však dovolatelka v řízení žel neuplatnila a ani nyní ve svém podání nepředkládá. Byť se jedná o vlastnické právo státu, jenž v soukromoprávních vztazích skutečně vystupuje jako právnická osoba (srov. mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2007, sp. zn. , či jeho nález ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. , bod 18, uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. ), jeví se pro zachování rovnováhy v dotčených právních vztazích aplikace korektivu dobrých mravů případnou právě vzhledem ke specifikům dané věci. Uvažoval-li tedy odvolací soud v popsaných intencích, zohledňuje komplexně skutkové okolnosti posuzované kauzy, přičemž své úvahy stran aspektu dobrých mravů dostatečně, byť stručně včetně odkazu na dřívější řešení obdobné kauzy, osvětlil, aniž by použití o. z. odůvodňoval tím, že pozemní komunikace přešly na žalovaného ex lege, nelze jeho závěry považovat za nepřiměřené zjištěným faktům, pročež není možné usuzovat na rozpor jeho rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a ani tyto námitky tak přípustnost dovolání nezakládají.

Právní posouzení věci obsažené v naříkaném rozhodnutí bylo vystavěno na dvou argumentačních liniích. Obstojí-li jedna z nich v dovolacím přezkumu (jako se v tomto případě podává z výše uvedeného výkladu), nemůže již výsledek rozhodnutí o věci samé záviset na správnosti druhého zdůvodnění, pročež ani námitky proti němu nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. ).

Nad rámec výše uvedeného však Nejvyšší soud upozorňuje, že již opakovaně dovodil zásadní použitelnost judikatury k otázkám bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 obč. zák. i za účinnosti aktuální právní úpravy (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. ). Z tohoto důvodu se úvahy nalézacích soudů (především soudu prvního stupně, jehož konkluzím o absenci bezdůvodného obohacení pro existenci spravedlivého důvodu odvolací soud přisvědčil) jeví jako zjevně nesouladné se závěry přijatými v tomto směru zejména v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. .

Lze-li rozhodnutí odvolacího soudu shledat konformním s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce dobrých mravů a nemohla-li druhá argumentační linie dovolatelky přípustnost jejího podání ve smyslu založit (viz výše), nezbylo než je podle odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u statutárního města je možné zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , jakož i judikaturu zde odkazovanou).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 3. 2020

JUDr. Jan Eliáš Ph.D. předseda senátu