Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 533/2019

32 Cdo 533/2019-596

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Chirurgie Orlová s. r. o., se sídlem v Orlové – Lutyni, Rydultowská 1370, PSČ 735 14, identifikační číslo osoby 28648846, zastoupené MUDr. Mgr. Dagmar Záleskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze – Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, o zaplacení částky 165 032,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovoláních obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2018, č. j. -530, takto:I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Dovolání žalované se odmítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:( )

Žalobkyně se jako poskytovatel zdravotní péče domáhala po žalované zdravotní pojišťovně zaplacení doplatku úhrad za zdravotní péči (jako rozdílu mezi vyplacenými regulovanými úhradami a výší úhrad bez zohlednění regulace, tj. v plné hodnotě bodu za veškeré provedené a žalovanou uznané zdravotní výkony) poskytnutou pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2011 ve výši 58 429,85 Kč, v 1. pololetí roku 2012 ve výši 11 715,84 Kč, ve 2. pololetí roku 2012 ve výši 15 937,92 Kč a v roce 2013 ve výši 78 948,72 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. -482, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 165 032,33 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 58 429,85 Kč od 29. 10. 2011 do zaplacení, ve výši 7,50 % ročně z částky 11 715,84 Kč od 29. 10. 2012 do zaplacení, ve výši 7,05 % ročně z částky 15 937,92 Kč od 1. 5. 2013 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 78 948,72 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení a nahradit jí náklady řízení ve výši 125 594,51 Kč.

Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé přisuzující částku 67 613,84 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 37 965,61 Kč od 29. 10. 2011 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 29 648,23 Kč od 1. 5. 2014 do zaplacení potvrdil, ve zbývající části stran částky 97 418,49 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá, a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 83 692,21 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na doplatky za 1. pololetí 2012 ve výši 11 715,84 Kč a za 2. pololetí 2012 ve výši 15 937,92 Kč, kde se uplatnila snížená hodnota bodu jen v 8 % a 9 % celkově vykázané péče, není důvodný, naproti tomu za 1. pololetí 2011 a za rok 2013, kde snížená hodnota bodu přesahuje 15 % z celkově poskytnuté potřebné zdravotní péče, je třeba sníženou úhradu zdravotní péče korigovat a žalobkyni doplatit za 1. pololetí 2011 částku 37 965,61 Kč a za rok 2013 částku 29 648,23 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání jak žalobkyně, tak žalovaná.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v té části prvního výroku, jíž byla žaloba zamítnuta, a dovolání žalované směřuje proti potvrzující části výroku tohoto rozhodnutí o věci samé a proti výroku o nákladech řízení.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „ “).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Podle není dovolání podle přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálená v závěru, že přípustnost dovolání podle ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. (srov. již usnesení ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 16, ročník 1998, pod č. 113, usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v témže časopise, číslo sešitu 1, ročník 2000, pod č. 9, důvody rozsudku ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněného pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. , či usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. , a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. , která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).

O právo se samostatným skutkovým základem a tím i o procesně nezávislý nárok jde tehdy, odlišuje-li se od ostatních předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem nebo skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 221/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. , uveřejněné tamtéž pod číslem 13/2017, z navazující judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. , a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. , a z odborné literatury dílo Lavický, P. a kol. ( až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906, obdobně též Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1651 - 1652]. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. , a ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. ). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. , v němž Ústavní soud uvedl, s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a právní doktrínu, že „rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle a násl. obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku)“.

Vedle toho Nejvyšší soud vychází ve své rozhodovací praxi z názoru, že je-li předmětem řízení nárok na dělitelné plnění, může rozhodnutím soudu dojít k rozštěpení uplatněného práva na více procesně samostatných nároků a přípustnost dovolání je třeba v těchto případech posuzovat vůči jednotlivým rozštěpeným nárokům samostatně (srov. např. rozsudek ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. , či usnesení ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. , a ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. ). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi upřesnil, že nejde o rozštěpení práva na dvě práva se samostatným základem, nýbrž o rozštěpení nároku na dva díly, z nichž každý má zvláštní režim pro procesní přípustnost dovolání, a štěpení „nároku“ v obecné rovině ústavně nekonformním neshledal. Neakceptoval jen tzv. účelové štěpení, které účastníkům řízení nespravedlivě brání v přístupu k Nejvyššímu soudu (srov. např. nález ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 37/2005 Sbírky nálezů s usnesení Ústavního soudu, nebo nález ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 221/2009 tamtéž, a na ně odkazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , ústavní stížnost proti němuž podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. ).

Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. , či ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. ). V usnesení sp. zn. Nejvyšší soud vyložil, že za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu podle , ve znění účinném od 30. 9. 2017, je třeba považovat výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Ústavní soud shledal v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. , tento závěr ústavně konformním.

O takovou situaci se jedná i v posuzované věci. Žalobkyně se domáhala zaplacení doplatku úhrady za zdravotní péči poskytnutou pojištěncům žalované v 1. pololetí roku 2011 ve výši 58 429,85 Kč, v 1. pololetí roku 2012 ve výši 11 715,84 Kč, ve 2. pololetí roku 2012 ve výši 15 937,92 Kč a v roce 2013 ve výši 78 948,72 Kč. To odpovídá skutečnosti, že cena zdravotních služeb jakožto cena regulovaná se určuje za příslušná hodnocená období, zpravidla za kalendářní pololetí či kalendářní rok (jde o tzv. úhradová období“), a její výše se odvíjí od zdravotních výkonů hrazených z prostředků veřejného zdravotního pojištění, které byly poskytnuty v příslušném hodnoceném období, od stanovených bodových hodnot těchto zdravotních výkonů a od hodnoty bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení dohodnutých či stanovených pro příslušný kalendářní rok (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ). Nárok na úhradu za zdravotní péči poskytnutou v tom kterém hodnoceném období je tudíž samostatným nárokem, nárokem se samostatným skutkovým základem, na čemž nic nemění skutečnost, že jednotlivé nároky se opírají o tentýž právní důvod, o smlouvu o poskytování a úhradě hrazených zdravotních služeb uzavřenou se zdravotní pojišťovnou. Samostatnými nároky jsou tudíž z hlediska procesního též žalobkyní uplatněné nároky na doplatky těchto úhrad.

Ve věci přitom došlo též k rozštěpení některých z těchto samostatných nároků. Částka 67 613,84 Kč, stran níž bylo žalobě vyhověno, sestává z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2011 ve výši 37 965,61 Kč a z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v roce 2013 ve výši 29 648,23 Kč, a žaloba byla zamítnuta ohledně částky 97 418,49 Kč sestávající z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2011 ve výši 20 464,24 Kč, z nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v 1. pololetí 2012 ve výši 11 715,84 Kč, z nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou ve 2. pololetí 2012 ve výši 15 937,92 Kč a z části nároku na doplatek úhrady za zdravotní péči poskytnutou v roce 2013 ve výši 49 300,49 Kč. Výše žádného z takto „rozštěpených“ i z nerozštěpených jednotlivých samostatných nároků nepřevyšuje limit stanovený v , přičemž nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok. Proto ani dovolání žalobkyně, jež směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v jeho zamítavé části, ani dovolání žalované, směřující proti napadenému rozsudku v jeho přisuzující části, není podle citovaného ustanovení přípustné.

Na tom nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu, že proti rozsudku lze podat dovolání (srov. např. rozhodnutí uveřejněná pod čísly 32/2003 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. , či ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. ).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně i dovolání žalované podle ustanovení jako nepřípustná odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 9. 2020

JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu