Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3705/18

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Olomouc, sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2018 č. j. -796 a proti výrokům I, III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 2017 č. j. -713, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1. Mgr. Jegora Zabirževského, 2. Vitaliye Zabirzhevskyyho a 3. Galyny Goryachevy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v d (dále jen ""), jakož i jeho práva dle , , a y a dle y.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 14. 3. 2013 č. j. -370 konstatoval, že došlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 404 218,82 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi 2. částku 408 334,52 Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby stěžovatel byl povinen zaplatit vedlejší účastnici 3. částku 508 483,24 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).

3. K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 10. 2013 č. j. -436 rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil tak, že konstatoval, že nedošlo k porušení základního práva vedlejších účastníků podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I) a rozsudek okresního soudu ve výrocích II až IV potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).

4. K dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. -553 rozsudek krajského soudu ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výroku II, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, ve výroku III, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výroku IV, vyjma části, v níž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, a ve výrocích III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok I). Dovolání směřující proti rozsudku krajského soudu ve výroku I a ve výroku II, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu, ve výrocích II, III a IV, pokud jde v každém z uvedených výroků o částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení, odmítl (výrok II).

5. Krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 9. 11. 2017 č. j. -713 rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a IV změnil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 1. částku 33 706 Kč, vedlejšímu účastníkovi 2. částku 34 162 Kč a vedlejší účastnici 3. částku 45 258 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z přiznaných částek od 23. 11. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbývajících napadených částech výroků II, III a IV rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V).

6. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu ze dne 9. 11. 2017 č. j. -713 se ve výrocích II, III, IV a V ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok I), a že dovolání stěžovatele se odmítá (výrok II).

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel uvádí, že výrokem II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo posouzeno dovolání stěžovatele jako nepřípustné s ohledem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jelikož dle stěžovatele toto zákonné ustanovení nezakládá v daném případě nepřípustnost dovolání, neboť jde o řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí peněžité plnění převyšující 50 000 Kč. Výše peněžitého plnění, zakládající přípustnost či nepřípustnost dovolání, je dle citovaného ustanovení vázána k celému předmětu řízení a nikoliv jen k jednomu z výroků. Bylo-li částečně krajským soudem žalobě vyhověno u každého z vedlejších účastníků co do částky 50 000 Kč a ve zbytku byla jejich žaloba zamítnuta, pak nelze uzavřít, že by předmětem řízení bylo peněžité plnění do 50 000 Kč. Ustanovení po novele provedené účinné od 30. 9. 2017 takový výklad nepřipouští. Výklad, jak ho učinil Nejvyšší soud, by z přezkumu dovolacím soudem vylučoval věci nikoliv bagatelní, ale věci co do předmětu sporu významné, jako je to v daném případě. Částečné vyhovění žalobě s vyloučením přezkumu Nejvyšším soudem a zrušení výroku o zamítnutí žaloby ve zbylé části Nejvyšším soudem, jako je tomu v daném případě, by zbavovalo účastníka možnosti domáhat se změny právního názoru krajského soudu u Nejvyššího soudu, a z tohoto právního názoru by pak soud vycházel i při rozhodování o zbylém nároku. Nejvyšší soud porušil dle stěžovatele a y a y, když nerespektoval zákon, neposkytl ochranu právům stěžovatele a jeho dovolání odmítl v rozporu se zákonem.

8. Stěžovatel spatřuje porušení svých práv také ve výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, jelikož dle jeho názoru je žaloba vedlejších účastníků o náhradu za omezení vlastnického práva nedůvodná v celém rozsahu. Pokud krajský soud částečně jejich žalobě vyhověl a následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele do částečného vyhovění žalobě odmítl, naopak vyhověl dovolání vedlejších účastníků a zrušil ohledně zbylého požadavku vedlejších účastníků výrok krajského soudu a dal tak prostor pro přiznání další náhrady, nerozhodly tyto soudy v dané věci správně a porušily ústavní práva stěžovatele, což v ústavní stížnosti obsáhle odůvodňuje.

III.

Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "").

10. Stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu v celém rozsahu. Ústavní soud proto posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, ve které stěžovatel napadá výrok I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu nepřípustná, neboť stěžovatel dosud podle nevyčerpal (a ani nemohl) v případě výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou konkretizovány v .

11. Ústavní soud je dle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Ústavní stížnost pak podle písm. d)y tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.

12. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012

sp. zn.

(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

13. V nyní posuzované věci je proto procesním důsledkem výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu situace, kdy na základě výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu bude krajský soud opětovně rozhodovat, vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku ( ve spojení s ). Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele proti výroku I napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a odpovídajícím výrokům krajského soudu nepřípustná, pročež je v této části nutné ji odmítnout [ ve spojení s ].

14. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení (i ve zbytku věci) skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009

sp. zn.

). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí ( ), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku krajského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012

sp. zn.

(N 159/66 SbNU 373)].

15. V případě výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je v této části přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

17. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je v přípustné části návrhem zjevně neopodstatněným.

18. Podstatou námitky stěžovatele je to, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné dle , jelikož toto zákonné ustanovení nezakládá v daném případě nepřípustnost dovolání.

19. Nejvyšší soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání odůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém dovolání napadal výrok I rozsudku krajského soudu, jímž byla každému vedlejšímu účastníkovi jako samostatnému společníkovi přiznána náhrada za omezení vlastnického práva, jejíž hodnota v žádném z případů nepřesahuje 50 000 Kč, a akcesorické výroky o náhradě nákladů řízení, které jsou však od 30. 9. 2017 z dovolacího přezkumu vyloučeny, nemohl se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatele jako objektivně nepřípustným podle a h) dále zabývat. Na tomto posouzení přípustnosti dovolání neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Výklad provedený Nejvyšším soudem je naopak řádně odůvodněný, jasný, rozumný a logický [viz nález ze dne 27. 3. 2012

sp. zn.

(N 61/64 SbNU 723], a je souladný mj. i s doktrínou (srov. Svoboda K., Smolík P., Levý J., Šínová R. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, 1627 s. S. 890-896), která se k otázce přípustnosti dovolání z hlediska majetkového censu vyjadřuje tak, že bylo-li odvolacím soudem rozhodnuto o několika peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, posuzuje se přípustnost dovolání vůči každému z nich samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. ). Shodně Nejvyšší soud postupuje i v případě štěpení nároku, tj. podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání. Takový výklad je zachován i po novele provedené , jejímž cílem bylo další omezení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018 sp. zn. , podle kterého "Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem."). Dále je pak třeba zdůraznit, že k příslušenství pohledávky se při zkoumání přípustnosti dovolání [se zřetelem k ustanovení části věty za středníkem ] nepřihlíží, nejde-li zde o samostatný předmět dovolacího řízení (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. ). Konečně pak poslední novela právní úpravy dovolání () rozšířila okruh věcí, v nichž není dovolání přípustné, i na výrok o nákladech řízení, což se projevilo do jednoznačné dikce Z uvedeného je tedy patrné, že Nejvyšší soud při posouzení přípustnosti dovolání stěžovatele nevykročil ze zákonných - natožpak ústavněprávních - mantinelů, přičemž v dané věci rozhodoval v souladu se svou předchozí judikaturou, pročež v projednávané věci není kasační zásah ze strany Ústavního soudu nutný.

20. Jestliže se stěžovatel dovolává porušení a 95y, tak je třeba závěrem poznamenat, že Ústavní soud již v minulosti dovodil, že tato ustanovení představují institucionální pravidla fungování soudní moci a přímo nezakládají veřejná subjektivní ústavně zaručená základní práva konkrétním jednotlivcům [srov. nálezy ze dne 29. 5. 1997

sp. zn.

(N 66/8 SbNU 149) a ze dne 17. 9. 1997

sp. zn.

(N 104/9 SbNU 9)].

21. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení a ústavní stížnost v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku Nejvyššího soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu