Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 97 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (102)29294.html
HTML · 0 B
No categories available
I.ÚS 176/97
Ústavní soud ČR
rozhodl ve věci ústavní stížnosti
Zemědělského družstva M. proti rozhodnutí Okresního úřadu ve Ž. n.
S. - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 11. 1996, č.j. PÚ
2842/92-3, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3.
1997, č.j. 29 Ca 412/96 -21, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní pozemkový úřad ve Ž. n. S. v záhlaví uvedeným
rozhodnutím určil, že S. H. je vlastnicí ideální jedné čtrnáctiny
a A. K. je vlastnicí ideálních sedmi čtrnáctin nemovitostí
zapsaných na LV č. 967 v katastrálním území M., a to č.p. 69/3,
části 489 o výměře 253 m2 a č.p. 69/4, částí 489 a 492 o výměře
119 m2 a 677 m2 (dále jen "předmětné nemovitosti"). Toto
rozhodnutí bylo vydáno na základě "nároku na vydání nemovitostí"
podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen
"zákon o půdě"), které přešly do vlastnictví státu ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona, tj. na základě
"znárodnění nebo zestátnění vykonaného v rozporu s tehdy platnými
zákonnými předpisy nebo bez vyplacení náhrady".
V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že
předmětné nemovitosti byly původním vlastníkům, právním
předchůdcům oprávněných osob S. H. a A. K., znárodněny výměrem
Ministerstva výkupu v Praze, č.j. 1/a/226/54, ze dne 12. 7. 1954,
a nebylo zjištěno, že by státem byla za znárodněné nemovitosti
vyplacena jakákoliv náhrada. Zároveň pozemkový úřad uvedl, že
nelze jednoznačně určit, zda pohledávka Spořitelny a záložny v M.,
uvedená ve výpisu z pozemkové knihy vložky č. 118 části
C v k.ú. M. - na jejíž zaplacení stěžovatel poukazuje - byla
v souvislosti se znárodněním nemovitostí vypořádána. Ani
v případě, že by tato pohledávka uhrazena byla, by však prý nebylo
možné tuto skutečnost považovat za vyplacení náhrady za znárodněné
nemovitosti. Proto pozemkový úřad došel k závěru, že předmětné
nemovitosti přešly na stát nebo jinou právnickou osobu ve smyslu
ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.
Krajský soud v Brně citované rozhodnutí pozemkového úřadu
napadeným rozsudkem potvrdil, přičemž rozhodl podle ustanovení §
250f s použitím § 250l občanského soudního řádu (dále jen
"o.s.ř. ") bez nařízení jednání. V odůvodnění tohoto rozsudku
odkázal krajský soud na svůj dřívější rozsudek ze dne 22. 3.
1996, č.j. 29 Ca 154/95 -22, kterým byl pozemkový úřad vázán při
svém dalším rozhodování. V odůvodnění uvedeného rozsudku krajský
soud zejména uvedl, že pokud pozemkový úřad došel k závěru, že za
znárodněné nemovitosti nebyla vyplacena náhrada, neboť důkaz
o opaku neexistuje, jde o případ předpokládaný ustanovením § 6
odst. 1 písm. o) zákona o půdě, protože "za vyplacení náhrady za
znárodněné nemovitosti nelze považovat uhrazení pohledávky
peněžního ústav u váznoucí na předmětných nemovitostech".
V řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, prý
stěžovatel nezpochybnil správnost či úplnost skutkových zjištění,
učiněných pozemkovým úřadem, a domáhá se pouze jiného právního
posouzení. V dané věci údajně nebylo nijak zpochybněno, že
předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění,
spornou byla pouze otázka, zda k němu došlo "bez vyplacení
náhrady". Krajský soud uvedl, že v řízení nebyl předložen žádný
důkaz, který by nasvědčoval tomu, že původním vlastníkům
nemovitostí byla za znárodněné nemovitosti náhrada vyplacena.
Jediným zjištěním je čestné prohlášení oprávněných osob o tom, že
náhrada vyplacena nebyla, a důkaz opaku neexistuje. Takovým
důkazem prý není ani sdělení Majetkového úřadu v Praze, oddělení
majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, o tom,
že mezi dlužníky není uvedeno jméno původních vlastníků
nemovitostí. Zánik pohledávky peněžního ústav u, váznoucí na
předmětných nemovitostech, totiž není vyplacením náhrady za
znárodněné nemovitosti. Proto krajský soud došel k závěru, že
předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku znárodnění bez
vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční titul uvedený
v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) zákona o půdě.
V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní zejména uvedl, že krajskému soudu předložil důkaz
- potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze, oddělení
majetkových podstat ze dne 27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv
- z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci oprávněných osob
nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci a že tedy jejich
závazek byl uhrazen. Z toho prý lze dovodit, že náhradu za
znárodněné nemovitosti stát vyplatil formou uhrazení pohledávky ve
výši 83.799 Kčs, přestože se nepodařilo zajistit konkrétní údaj
o tom, kdy stát tuto pohledávku uhradil. Krajský soud však nicméně
dospěl k závěru, že k vyplacení náhrady mělo dojít do rukou
původních vlastníků, přestože zákon tuto podmínku nestanoví
a hovoří pouze o "vyplacení náhrady". Krajský soud prý proto zákon
interpretoval značně úžeji, než vyplývá z jeho doslovného znění,
a tím porušil čl. 95 odst. 1 Ústav y a čl. 36 odst. 1 Listin y
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň tím, že
krajský soud rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele, prý byl porušen
i čl. 38 odst. 2 Listin y.
Stěžovatel netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost
splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že proto
nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní
úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad, Krajský soud v Brně
a vedlejší účastníci řízení - Pozemkový fond ČR, S. H. a A. K.
Okresní úřad ve Ž. n. S. - okresní pozemkový úřad ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh
dosavadního řízení a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Okresní úřad souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním
soudem.
Krajský soud v Brně rovněž odkázal na odůvodnění napadeného
rozsudku a dále uvedl, že k porušení čl. 95 odst. 1 Ústav y
nedošlo, neboť v dané věci soud postupoval podle části páté hlavy
třetí o.s.ř. , která upravuje rozhodování o opravných prostředcích
proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů, přičemž pravomoc
soudu k přezkoumání takového rozhodnutí pozemkového úřadu je dána
ustanovením § 9 odst. 6 zákona o půdě. Stěžovatel v podaném
odvolání správnost či úplnost skutkových zjištění, učiněných ve
správním řízení, nezpochybnil a domáhal se pouze jiného právního
posouzení věci. Za této situace soud řešil otázku zásadního
právního významu, tj. zda lze osobám uplatňujícím restituční nárok
podle zákona o půdě přiznat postavení osob oprávněných z hledisek
uvedených v § 4 tohoto zákona. Protože zjistil existenci
restitučního titulu uvedeného v ustanovení § 6 odst. 1 písm. o)
citovaného zákona, dovodil, že napadené rozhodnutí pozemkového
úřadu bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto je potvrdil.
Krajský soud se domnívá, že rozhodl v souladu s čl. 95 odst. 1
Ústavy a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud netrvá na ústním jednání před Ústavním soudem.
Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka v řízení
před Ústavním soudem vzdal.
S. H. a A. K. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti tvrzení
stěžovatele zásadně odmítají. K pohledávkám, váznoucích na majetku
a dodnes zapsaných v pozemkové knize, uvádějí, že v knih. vl.
1714, týkající se parcely 69/4, je v části "b" vloženo vlastnické
právo k této parcele na jména právních předchůdců F. a K. P. a do
zápisu části "c" byly dne 16. 12. 1955 (tedy více než rok po
znárodnění) na tento díl majetku přeneseny všechny pohledávky
právních předchůdců včetně částky 83 799 Kčs, o níž stěžovatel
tvrdí, že byla při znárodnění vypořádána. Pozemková kniha žádný
záznam o výmazu pohledávek neobsahuje a předmětné nemovitosti byly
vyvlastněny bez náhrady.
S. H. a A. K., jak plyne z jejich vyjádření k ústavní
stížnosti, netrvají na ústním jednání před Ústavním soudem.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není
důvodná.
Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že není
součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zásadně ani
nepřísluší přehodnocování dokazování před nimi prováděného. Úkolem
Ústavního soudu v dané věci je tedy pouze přezkoumat, zda
napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena
základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních
zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústav y.
Z tohto hlediska Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatele,
které mají jednak povahu skutkovou, jednak povahu právní.
Pokud jde o skutkový stav, Ústavní soud shledal, že klíčovou
námitkou stěžovatele je v podstatě to, že krajský soud prý
nepřihlédl k potvrzení o pohledávce Majetkového úřadu v Praze
(oddělení majetkových podstat) ze dne 27. 5. 1996, č.j.
MP/1207/96/Sv, z něhož údajně vyplývá, že právní předchůdci
oprávněných osob nejsou ve zvláštní evidenci vedeni jako dlužníci
a že tedy jejich závazek byl uhrazen. Z toho lze podle názoru
stěžovatele dovodit, že náhradu za znárodněné nemovitosti stát
vyplatil formou uhrazení uvedené pohledávky Majetkového úřadu ve
výši 83 799 Kčs. Jak však vyplývá z obsahu spisu, krajský soud se
tímto důkazem pečlivě zabýval. Krajský soud argumentoval tím, že
v řízení nebyl předložen žádný důkaz, jenž by nasvědčoval tomu, že
původním vlastníkům nemovitostí byla za jejich znárodnění
vyplacena náhrada a jediným relevantním zjištěním v této věci je
čestné prohlášení vedlejších účastnic o tom, že náhrada vyplacena
nebyla. Důkaz opaku neexistuje a není jím ani citované sdělení
peněžního ústav u o zániku pohledávky. Ústavní soud konstatuje, že
neexistuje ústavně relevantní důvod, který by jej vedl k tomu, aby
uvedené argumenty obecného soudu zpochybnil.
Ostatně, z obsahu spisu a z citovaného potvrzení o pohledávce
Majetkového úřadu v Praze (oddělení majetkových podstat) ze dne
27. 5. 1996, č.j. MP/1207/96/Sv, nelze ani jednoznačně dovodit, že
stát náhradu za znárodněné nemovitosti formou úhrady pohledávky
skutečně vyplatil a stěžovatelova úvaha v tomto směru je toliko
spekulativní.
Pokud jde o skutkový stav, lze tedy dovodit, že stěžovatel
napadá toliko způsob hodnocení důkazů krajským soudem, což
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat. Z hlediska ústavnosti
nelze v tomto směru postup obecného soudu s úspěchem napadat.
Co se týče právní stránky věci, zabýval se Ústavní soud
právním názorem krajského soudu - který stěžovatel napadl - že
"zánik pohledávky peněžního ústav u váznoucí na předmětných
nemovitostech není vyplacením náhrady za znárodnění nemovitostí",
a posuzoval, zda je tento názor ústavně konformní, tj. zda jím
nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody.
V souzené věci krajský soud došel k závěru, že účastnice
řízení S. H. a A. K. jsou oprávněnými osobami ve smyslu zákona
o půdě, že předmětné nemovitosti přešly na stát v důsledku
znárodnění bez vyplacení náhrady a že je tedy naplněn restituční
titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. o) citovaného zákona.
V těchto zásadních závěrech krajského soudu Ústavní soud neshledal
pochybení a také v tomto směru je ústavní stížnost nedůvodná.
Ústavní soud rovněž sdílí právní názor krajského soudu, pokud
nekvalifikoval zánik pohledávky peněžního ústav u (váznoucí na
předmětných nemovitostech) jako vyplacení náhrady za jejich
znárodnění. Jde toliko o potencionální - ostatně nedostatečně
prokázanou - a vzdálenou souvislost, nehledě k tomu, že Spořitelna
a záložna v M. jako věřitel, její právní nástupci a československý
stát (který pohledávku spořitelny údajně uhradil) byly různé
právní subjekty.
Na základě těchto úvah dále Ústavní soud dospěl k názoru, že
k porušení ústavních předpisů, na něž stěžovatel poukazuje,
nedošlo. To se týká v prvé řadě čl. 36 odst. 1 Listin y,
zakotvujícího právo každého domáhat se stanoveným postupem svého
práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Stěžovatel po rozhodnutí správního orgánu podal
opravný prostředek k obecnému soudu a není důvodu se domnívat, že
by tento soud nebyl orgánem nezávislým a nestranným. Uvedený
článek tedy v souzené věci dotčen nebyl.
Stěžovatel se rovněž dopouští omylu, jestliže namítá, že
napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo,
zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústav y. Podle tohoto ustanovení je
soudce při rozhodování vázán zákonem; je oprávněn posoudit soulad
jiného právního předpisu se zákonem. Ustanovení čl. 95 Ústav y však
samo o sobě nezakládá subjektivní veřejné právo stěžovatele
a představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany
základních práv a složku právního státu, což ostatně vyplývá
i z jeho systematického zařazení v hlavě čtvrté Ústav y, upravující
soudní moc (srov. např. nález
, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5., Praha, C.H. Beck 1997, str.
508). I v tomto směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.
Stěžovatel konečně namítá, že bylo porušeno i jeho základní
právo podle čl. 38 odst. 2 Listin y, neboť krajský soud neprojednal
věc v jeho přítomnosti a neumožnil mu, aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Podle obsahu spisu krajský soud v souzené
věci postupoval podle ustanovení § 250f o.s.ř. , podle něhož
"v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní
orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen
o posouzení právní otázky, může soud bez jednání rozhodnout
o žalobě rozsudkem." Citované ustanovení sice Ústavní soud nálezem
ze dne 24.9. 1996 (
, publikovaným pod č. 269/1996 Sb.)
shledal protiústavním a ke dni 1.5. 1997 zrušil, leč v době
rozhodování krajského soudu ještě bylo součástí našeho právního
řádu. Je pravda, že za této situace mohl krajský soud ustanovení
§ 250f o.s.ř. aplikovat pouze ve výjimečných a v nepochybných
případech, což ostatně vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního
soudu. Ústavní soud však neshledal, že by v souzené věci podmínky
pro uplatnění § 250f o.s.ř. splněny nebyly, neboť se v podstatě
jednalo pouze o právní posouzení věci a krajský soud právem
považoval věc za případ jednoduchý. Není rozumného důvodu, aby
Ústavní soud tento závěr zpochybnil. K porušení čl. 38 odst. 2
Listiny tedy nedošlo, takže i v tomto směru je ústavní stížnost
nedůvodná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými
rozhodnutími Okresního úřadu ve Ž. n. S. - okresního pozemkového
úřadu a Krajského soudu v Brně základní práva nebo svobody
stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních
smlouvách podle čl. 10 Ústav y, porušena nebyla. Proto byla ústavní
stížnost zcela zamítnuta.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. září 1997