Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3816/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně DOBIÁŠ spol. s r.o., se sídlem v Kněžmostu 237, PSČ 294 02, identifikační číslo osoby 14892910, zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou, se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, PSČ 293 01, proti žalovanému Ing. I. D., zastoupenému JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 39, PSČ 110 00, o zaplacení částky 151.261,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. února 2011, č. j. -233, takto:

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného výrok I. rozsudku ze dne 26. února 2010, č. j. -197, v rozsahu, v němž Městský soud v Praze uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 151.261,- Kč spolu s 2,5 % úrokem z prodlení za dobu od 1. října 2003 do zaplacení, v rozsahu týkajícím se úroku z prodlení ve výši 2,5 % z částky 151.261,- Kč za dobu od 31. července 2003 do 30. září 2003 změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a změnil výrok o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení , a c/ , (dále též jen „ “), odmítl jako nepřípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je upravena v ustanoveních až

Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení , a – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.

Je tomu tak proto, že k podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 7, ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či ze dne 30. června 2004, sp. zn. , dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Brojí-li dovolatel i proti měnícímu výroku napadeného rozsudku ve věci samé (jímž byla žaloba ohledně části příslušenství zamítnuta), napadá výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v jeho prospěch; dovolání tudíž není v tomto rozsahu subjektivně přípustné.

V rozsahu, ve kterém směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud zčásti změnil a zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle ustanovení dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V dané věci žalovaný napadá dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 151.261,- Kč s příslušenstvím, představující jednak nárok na vrácení půjčky ve výši 120.000,- Kč a dále nárok na vrácení částky 31.261,- Kč, představující nevyúčtovanou zálohu, poskytnutou žalobkyní dovolateli na cestovní a jiné výdaje. Byť tedy žalovaná částka převyšuje ve svém součtu hranici vymezenou v ustanovení , skládá se ze dvou samostatných nároků.

Jde-li přitom o dva samostatné nároky spojené do jednoho řízení, má rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání z hlediska ustanovení je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým účastníkům a jejich nárokům samostatně bez ohledu na to, zda součet těchto nároků převyšuje částku 50.000,- Kč, respektive částku 100 000,- Kč v obchodních věcech.

S ohledem na výše uvedené není dovolání v této věci proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky 31.261,- Kč s příslušenstvím, přípustné, i kdyby předpoklady přípustnosti stanovené v ustanovení byly jinak splněny (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2005, sp. zn. , dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Konečně dovolání proti té části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, jíž odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení částky 120.000,- Kč s příslušenstvím, může být přípustné pouze podle ustanovení (o situaci předvídanou v ustanovení nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení ( ) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom žádnou právní otázku, natož pak takovou, jež by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, Nejvyššímu soudu k řešení nepředkládá.

Námitkou, podle níž si dlužnou částku půjčil od svého bratra a nikoliv od žalobkyně, dovolatel polemizuje s opačným skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (které uzavřely, že žalovanému uvedenou částku poskytla žalobkyně). Vystihuje tak dovolací důvod vymezený v ustanovení , jenž u dovolání, jehož přípustnost může být založena toliko podle ustanovení , nemá k dispozici (srov. ustanovení a ) a k jehož prověření dovolání připustit nelze.

Zásadně právně významným pak napadené rozhodnutí nečiní ani (ostatně blíže neodůvodněná) námitka, podle níž „i kdyby si žalovanou částku od žalobkyně půjčil a bezdůvodně se tak obohatil, pak jednak žalobkyně netvrdila v řízení bezdůvodné obohacení, ale především je zde jiná promlčecí lhůta, kdy by povinnost vrátit žalobkyni tuto částku byla promlčena“. Nevznesl-li dovolatel v řízení před soudy nižšího stupně námitku promlčení žalobou uplatněného nároku, nemá délka promlčecí doby pro projednávanou věc význam a nelze k jejímu posouzení dovolání postupem podle ustanovení připustit.

To, zda lze nárok žalobkyně posoudit jako nárok ze smlouvy o půjčce či nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, je pak věcí právního posouzení a nikoliv otázkou skutkových tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); proto není významné, zda žalobkyně svůj nárok výslovně právně kvalifikovala jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.

Důvod připustit dovolání podle proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení nemůže být dovolání přípustné.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu