Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3210/2021

28 Cdo 3210/2021-261

USNESENÍ

M. J.

obci Měšice,

IČ 00240451, se sídlem Měšice, Hlavní 55/22, zastoupené JUDr. Petrou Buzkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 724/7, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím a o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2021, č. j. -201, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 36 978 Kč k rukám advokátky JUDr. Petry Buzkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. -201, rozsudek Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 6. 2020, č. j. -142, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 2020, č. j. -160, ve výroku I. změnil tak, že žalobu o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím zamítl, a potvrdil jej ve výroku II., jímž byla zamítnuta i žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Předestřel otázku, zda se zřetelem ke zjištěnému skutkovému stavu jím vlastněné pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY mají povahu veřejného prostranství, jehož bezesmluvním užíváním vzniká žalované bezdůvodné obohacení. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. Odkazoval přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. , a ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. , a nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 59/2005 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Vytýkal rovněž, že se soudy nižších stupňů nevyjádřily ke všem jím odkazovaným judikátům. V části, v níž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, měl konečně jeho rozhodnutí (o náhradě škody) za překvapivé.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty ( , , dále jen „o. z.“), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou).

Veřejné prostranství je pak definováno v , o obcích, jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze přitom lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , na nějž odkazoval i dovolatel) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít charakter veřejného prostranství (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. , publikovaný pod č.127/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 32). Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , citovaný i dovolatelem, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. ).

Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle , o lesích, dále jen – „lesní zákon“ (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ).

Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ).

Jestliže tedy soudy nižšího stupně vycházejíce ze zjištění, že se na předmětných pozemcích nachází hospodářský les (z něhož dovolateli plynou příjmy v důsledku prováděné těžby dřeva, v níž není jakkoliv omezován), lesní porost zde není udržován a je obtížně prostupný (les tak není průchozí) a cesty vedoucí lesem jsou nezpevněné a nenaplňují znaky nutné komunikační potřeby, uzavřely, že dotčené pozemky nemají charakter veřejného prostranství a jsou veřejností (bez ohledu na obsah územně plánovací dokumentace či klasifikaci pozemků z hlediska výběru místních poplatků) užívány toliko v režimu obecného užívání podle § 19 lesního zákona, pročež žalované na úkor dovolatele bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. nevzniká, nikterak se tím ustálené rozhodovací praxi dovolacího ani Ústavního soudu (včetně rozhodnutí odkazovaných dovolatelem) nezpronevěřily.

Zpochybňuje-li přitom dovolatel závěry soudů nižšího stupně o povaze a charakteru předmětných pozemků, pak polemizuje se skutkovými a nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Namítá-li dovolatel dále, že se soudy nižších stupňů nevyjádřily k jím odkazovaným rozhodnutím, dlužno uvést, že prostřednictvím této námitky upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným ( ), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci, neboť odůvodnění napadeného rozsudku nevykazuje deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatele, jenž byl s to zformulovat dovolací důvody; soudy ostatně nejsou povinny vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení, jestliže v odůvodnění rozhodnutí předestřou ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , publikovaný pod č. 26/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. ).

Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení tudíž v části směřující vůči rozsudečnému výroku, jímž byla žaloba o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 5 481 360 Kč s příslušenstvím zamítnuta, naplněny nebyly.

V části, v níž byla zamítnuta též žaloba o náhradu škody ve výši 35 971 Kč s příslušenstvím, jež měla dovolateli vzniknout v důsledku marně vynaložených nákladů na těžbu dřeva, která se neuskutečnila z důvodu postupu žalované, bylo pak napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodováno o nároku se samostatným skutkovým základem. Soudní praxe je přitom jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněný pod č. 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. ). Tyto závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení provedené s účinností od 30. 9. 2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. , ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , či ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. ). Jelikož tedy uvedený samostatný nárok nepřevyšuje částku 50 000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží) a nejde o nárok ze spotřebitelské smlouvy ani z pracovněprávního vztahu, není podané dovolání v daném rozsahu podle přípustné.

Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu též v nákladovém výroku, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , věty první, , a v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům žalované, která podala v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 30 260 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 36 978 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 2. 2022

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu