Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3467/2024

28 Cdo 3467/2024-746

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: A. Š., zastoupený JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Štefánikova 75/48, proti žalovanému: hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 391 988 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2024, č. j. -705, takto:

I. Dovolání se odmítá.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. -705, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 10. 2023, č. j. -669, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 391 988 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Předestřel otázku, zda pozemky, z důvodu jejichž užívání se žalobce domáhá vydání bezdůvodného obohacení (tvořící součást „XY“ – pozemkové parcely č. XY, XY a XY v k. ú. XY) jsou v celém rozsahu veřejným prostranstvím, nebo zda mají charakter lesa. Měl za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Odkazoval přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. .

3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty ( , , dále jen „o. z.“), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou).

6. Veřejné prostranství je pak definováno v , o obcích, jako všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k nim. Vycházeje z obvyklého významu předmětných pojmů, lze přitom lesopark sloužící obecnému užívání neomezenou veřejností vnímat jako kategorii veřejné zeleně, coby typ parku (lesní park), nebo – s ohledem na demonstrativnost (srovnej zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ) – též jakožto nepojmenovaný druh veřejného prostranství, jenž stojí vedle veřejné zeleně a parku. Rovněž lesy mohou mít charakter veřejného prostranství (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. , publikovaný pod č.127/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, bod 32). Za veřejná prostranství nicméně nelze pokládat všechny lesy, nýbrž pouze takové, které splňují materiální znak veřejného prostranství daný jejich určením k uspokojování potřeb občanů obce, potažmo funkčním významem pro sídelní celek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. ).

7. Je tedy zapotřebí odlišit na jedné straně les, jejž veřejnost využívá toliko v rámci obecného užívání lesa podle , o lesích, dále jen – „lesní zákon“ (v tomto případě obci na úkor vlastníka pozemku bezdůvodné obohacení nevzniká, srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. ), a na druhé straně les, jehož funkční význam pro obec je zvýšen tím, že je speciálně určen k rekreaci obyvatel, přičemž je též zpravidla odpovídajícím způsobem upraven, zejména opatřen udržovanými veřejnými cestami a mobiliářem (lavičky, odpadkové koše apod.). Toliko v posléze uvedené situaci nabývá les charakteru veřejného prostranství, jehož užívání veřejností dává vzniknout bezdůvodnému obohacení obce ve smyslu o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. ).

8. Jestliže tedy soudy nižšího stupně na základě provedeného dokazování (včetně znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem IRA spol. s. r. o. a místního šetření) dospěly k závěru, že předmětné pozemky tvoří součást „XY“, coby veřejně přístupné komunikace, pás zeleně bezprostředně přiléhající ke komunikacím (k ulici XY a k XY) a veřejná zeleň, jsouce funkčně upraveny k rekreačnímu či sportovnímu užívání veřejností (opatřeny komunikacemi, včetně pěšin a cyklostezek, rekreačními loukami či herními prvky), a dovodily tak, že mají v celém svém rozsahu (včetně částí pokrytých lesním porostem) charakter veřejného prostranství, jehož užívání veřejností v rozhodném období dalo vzniknout bezdůvodnému obohacení žalované obce ve smyslu § 2991 o. z., nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily.

9. Zpochybňuje-li pak dovolatel provedeným dokazováním zjištěný charakter předmětných pozemků (jejich funkční určení ke službě veřejnosti – rekreačním a sportovním účelům), představuje jeho polemika kritiku závěrů skutkových, a nikoliv právních. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení očividně usuzovat nelze.

10. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání ve smyslu v projednávané věci naplněny nejsou.

11. Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, není v uvedeném rozsahu dovolání přípustné ( ).

12. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž nařizoval jednání ( , věta první ), jako nepřípustné odmítl ( ).

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 9 900 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 12 342 Kč.

14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 3. 2025

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu