Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2867/09

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. et Mgr. V. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Mastnou, advokátkou se sídlem Praha 8, Modřínova 1478/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. -126 spojené s návrhem na zrušení ustanovení , takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti vycházející z ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů (dále jen " "), stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a "k rozhodnutí v meritu věci samé", neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 základních práv a svobod (dále jen " "), článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v článku 90, článku 95 a článku 96 odst. 1 y. Spolu s tím stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení , jež bylo v dané věci k jeho újmě aplikováno.

Stěžovatel se žalobou domáhal, aby soud zavázal žalované zaplatit mu 20 210 Kč s příslušenstvím z titulu náhradu škody, způsobené na jeho majetku, sestavené postupně z částky 1 580 Kč vynaložené na "zpřístupnění" bytové jednotky v jeho domě, 5 955 Kč za osvědčení téhož notářským zápisem, 9 700 Kč představujících podle znaleckého posudku náklady potřebné k likvidaci plísní v bytové jednotce, a 2 975 Kč za vypracování znaleckého posudku, jímž byly tyto náklady zjištěny.

Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 15. 5. 2006 č. j. -70 žalobu zamítl, a Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 7. 2007 č. j. -102 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, neboť jeho skutkové i právní závěry posoudil jako správné.

Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl - podle , ve znění účinném do dne 30. 6. 2009 - jako nepřípustné, neboť odvolací soud rozhodoval o peněžitých plněních nepřevyšujících částku 20 000 Kč. Vyložil, že ačkoli odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích, byť se odvíjejí od téže události; přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich zvlášť.

S tím stěžovatel nesouhlasí; je názoru, že protiprávním jednáním žalovaných bylo způsobeno sice více následků, které však mají "stejný a jediný" skutkový základ, a proto měla být přípustnost dovolání měřena jako k nároku jedinému. Stěžovatel též namítá, že při tomto posouzení vyšel dovolací soud ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, jenž však napadal; a krom toho své rozhodnutí náležitě neodůvodnil, jestliže neuvedl zejména, z čeho na samostatnost uplatněných nároků usuzoval, neoznačil žádné důkazní prostředky a neuvedl právní úvahy, jimiž se při rozhodování řídil. Připomíná, že dovolání podal v souladu s poučením odvolacího soudu, a oprávněně očekával, že se dovolací soud bude jeho věcí zabývat meritorně. Co do spojeného návrhu na zrušení ustanovení , stěžovatel argumentuje možností, svěřené Nejvyššímu soudu, posoudit povahu uplatňovaných nároků dle svého uvážení a rozhodnout o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání "na základě zcela subjektivního výkladu" v situaci, kdy proti takovému rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, čímž podle jeho názoru dochází k odepření spravedlnosti, a nadto Nejvyššímu soudu brání naplnit své poslání zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování nižších soudů.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud opakovaně traktuje, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Není-li pak kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - nejde-li o jinou námitku, než porušením zásad tzv. spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.

Výklad ustanovení podaný dovolacím soudem vychází z jeho konsolidované judikatury, dle které "samostatnost nároků" předznačená "odlišnými skutkovými základy" je dána též tehdy, "jestliže skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti těchto dílčích nároků jsou rozdílné, i když se odvíjejí od téže události" (srov. kupříkladu usnesení ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. , ze dne 26. 8. 2003 sp. zn. , resp. ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. a další), a shodný názor je zastáván i doktrinálně (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. BECK 2009, str. 1887-1888). Rozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. kupříkladu jednotlivé nároky na náhradu škody na zdraví podle a násl.obč. zák., pakliže vycházejí z téhož skutku). Nelze pominout, že to nemůže být nahodilá okolnost (vůle žalobce více nároků spojit v rámci jedné žaloby), případně spojení více věcí ku společnému projednání soudem, jež by se stala pro stanovení přípustnosti dovolání určující.

Z toho plyne, že nejde o výklad, který by mohl být kritizován jako ojedinělý, překvapivý nebo coby výraz interpretační "svévole", jak míní stěžovatel, a dovolací soud své závěry i adekvátně (logicky a srozumitelně) odůvodnil.

To je pak z pohledu ústavněprávního hodnocení v dané věci určující, neboť jen o to může jít; zde je totiž podstatné, že jiné ústavně zaručené právo stěžovateli již nesvědčí, jelikož právo na mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, takovým právem není. V usnesení ze dne 30. 9. 2002,

sp. zn.

, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, ... nikterak nevybočuje z ústavních mezí", a obdobně uzavřel v usnesení ze dne 18. 6. 2001 ve věci

sp. zn.

, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 22, usn. č. 22), jakož i v nálezu ze dne 6. 11 2003,

sp. zn.

(publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 128), ve kterém se k návrhu na zrušení ustanovení - s odkazem na nález ze dne 31. 10. 2001,

(publ. pod č. 424/2001 Sb.) - vyslovil obdobně, totiž že "ve vztahu k tzv. bagatelním věcem jednoinstanční soudní přezkum není v rozporu s principem proporcionality s ohledem na požadavky, jež v tomto kontextu vyplývají z y ČR a Listiny".

Lze již jen dodat, že ústavní stížnost proti jednomu z výše zaznamenaných rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci (sp. zn. ) Ústavní soud podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Výhrady stěžovatele proti skutkovému stavu, jejž však "napadal", jsou v dané situaci zcela nepřípadné; jde-li o nepřípustnost dovolání podle , je rozhodné výlučně jen to, o jakém peněžitém plnění bylo rozhodnuto dovoláním dotčeným výrokem; není tedy významné, zda se tak stalo podle stěžovatele (dovolatele) správně či nikoli.

Námitka z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu neobstojí rovněž, a byla vypořádána v předchozím.

Co do poukazu stěžovatele na to, že byl - tudíž - odvolacím soudem nesprávně poučen, že dovolání je naopak přípustné, je namístě poznamenat, že tato okolnost - vzhledem ke kogentní zákonné úpravě přípustnosti dovolání - je pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti bez významu, neboť takové (nesprávné) poučení způsobilé založit přípustnost dovolání být logicky nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2003, sp. zn. ), a úvahu lze vést toliko o jiných právních důsledcích, kupříkladu o náhradě škody podle , ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 118/2003 v časopise Soudní judikatura).

Pak stojí za připomenutí, že rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z řečeného se podává, že k takovému závěru nezbylo než dospět i v posuzované věci.

Ústavní soud proto posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením odmítl.

Je-li ústavní stížnost odmítnuta pro neexistenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, není zde ani podkladu pro věcné projednání návrhu na zrušení ustanovení Takový návrh musí být proto odmítnut rovněž [ ].

Patří se dodat, že návrh na zrušení ustanovení nepramení z nesouhlasu stěžovatele se samotnou existencí tohoto ustanovení, tj. stanovení minimální výše žalované peněžní částky pro založení přípustnosti dovolání, nýbrž toliko ze způsobu jeho výkladu, resp. aplikace dovolacím soudem. Shledá-li však Ústavní soud interpretaci napadeného ustanovení ústavně konformní, ztrácí návrh na jeho zrušení svou opodstatněnost rovněž.

Ostatně z předchozího se podává, že ústavní konformitu obdobného ustanovení Ústavní soud posuzoval vícekrát, aniž je zpochybnil (srov. též usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn.

, v němž uvedl, že "výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu