Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 336/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. I. V., zastoupené JUDr. J. A., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, čj. -47, spojené s návrhem na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2002, čj. -47, kterým byla mj. pravomocně zavázána zaplatit ve stanovené lhůtě Stavebnímu bytovému družstvu R. dluh na nájemném ve výši 4.776,- Kč.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v d ("Listina"). Zásah spatřuje v porušení ust. odvolacím soudem. Je toho názoru, že odvolací soud měl vydat rozsudek kasační, nikoliv potvrzující, neboť podmínky pro potvrzení rozsudku nalézacího soudu v jejím případě splněny nebyly, protože až odvolací soud zaujal právní názor k její námitce týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce. Tím, že odvolací soud rozsudek potvrdil, zbavil jí možnosti k tomuto právnímu názoru se vyjádřit a argumenty jej vyvrátit.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů, jež zakládá nepřípustnost dovolání ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím stanovenou částku. Je toho názoru, že cit. ustanovení je překážkou plného uplatnění sjednocovací funkce Nejvyššího soudu ČR a tím i jednoho z principů právního státu, čímž odporuje článku 1 y a y. Je toho názoru, že i ve věcech bagatelních mohou být nastoleny otázky závažného právního významu. Vyloučení možnosti dovolání a tedy i sjednocujícího působení Nejvyššího soudu ČR, v záležitostech menší finanční hodnoty, ale týkajících se velkého počtu subjektů, je vůči občanům diskriminační, neboť ve většině případů se s peněžními transakcemi nad 20.000,- Kč nesetkávají.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedl, že námitku o porušení principu dvouinstančnosti odvolacím soudem tím, že sám posoudil aktivní legitimaci žalobce, neshledává důvodnou. Soud I. stupně se v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 ve druhém odstavci touto námitkou zabýval a dovodil, že námitka nedostatku aktivní legitimace žalobce neobstojí, neboť bylo prokázáno, že v roce 1995 a 1996 byl žalobce vlastníkem předmětného domu a žalovaná byla jeho členem, neboť k platnému vzniku nového družstva a k jeho vyčlenění z družstva žalobce došlo až v roce 1997. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o aktivní legitimaci žalobce, pouze v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, která práva přešla na vyčleněné družstvo a která nikoliv. Závěrem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. , a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrh s ní spojený, je třeba jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud věcnou správnost rozsudku soudu prvého stupně (tedy správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení) posoudil nesprávně, když teprve v odvolacím řízení zaujal právní názor ohledně namítaného nedostatku aktivní legitimace žalobce. Toto tvrzení stěžovatelky nemá oporu ve spise, neboť z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 8. 2001 evidentně vyplývá opak, jak je správně uvedeno již výše ve vyjádření Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 11. 2000, ve věci

sp. zn.

, vyjádřil názor, že pokud odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ačkoli jej nepovažoval za věcně správné (poté, co se neztotožnil s právní kvalifikací předmětné věci soudem nalézacím a nahradil ji kvalifikací odlišnou), porušil tím ustanovení , současně tím odňal reálnou a efektivní možnost účastníku řízení jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat, a tím porušil i základní práva plynoucí z a d. K tomu však ve věci stěžovatelky nedošlo. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o zásahu do jejích ústavních práv jako zjevně neopodstatněné.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud také neaplikoval ust. zákona, o přerušení řízení, a návrh stěžovatele na zrušení , , ve znění pozdějších předpisů nepostoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. Ke vzneseným námitkám k cit. ustanovení senát uvádí,

že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jednostupňové soudnictví, zejména pak ve věcech objektivně bagatelního významu, tedy nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení ve věci

sp. zn.

, uveřejněné pod usn.č. 22 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 22). Pokud se uvedené ústavněprávní principy vztahují k vyloučení odvolání v tzv.bagatelních věcech, o to více je možno je aplikovat ve vztahu k vyloučení dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, ve věcech menšího významu. Uvedené výluky nezabraňují Nejvyššímu soudu ČR plnit úkoly směřující ke sjednocování judikatury v takových věcech.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než oba návrhy podle ust. a b) , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněné odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu