Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1854/2020

-388

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě,IČ 44941439, se sídlem v Opavě, Rybí trh 185/16, zastoupená Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Národní památkový ústav, IČ 75032333, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupený JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. ledna 2020, č. j. -353, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (dle ):

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 1. 2020, č. j. -353, usnesení Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 8. 2019, č. j. -312, potvrdil ve výrocích I. a II., jimiž bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Státnímu pozemkovému úřadu, Krajskému pozemkovému úřadu pro Olomoucký kraj, z důvodu, že pozemky, jejichž vydání se žalobkyně domáhala v řízení dle části třetí , , vedeném dle ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ke dni 24. 6. 1991 tvořily součást zemědělského půdního fondu – pozemky st. p. č. 251 a parc. č. 78/1, 78/2, 623 a 99 v k. ú Bouzov – resp. lesního půdního fondu – pozemek parc. č. 118/7 v k. ú. Bouzov (výrok I. usnesení odvolacího soudu), změnil je v nákladovém výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 8 652 Kč (výrok II. usnesení odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda nemovitosti v k. ú. Bouzov, jejichž vydání se domáhá, náležely k datu 24. 6. 1991 do zemědělského, resp. lesního, půdního fondu, a zda je tedy k projednání návrhu na jejich vydání nadán pravomocí pozemkový úřad ve smyslu , anebo soud ve smyslu Mínila, že soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešily v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2018, sp. zn. .

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že vzhledem k tomu, že zakládá odlišný mechanismus pro uplatnění nároků na vydání nemovitostí zemědělských a nezemědělských, předpokládá se, že oprávněná osoba učiní jistý úsudek ohledně charakteru požadovaného majetku a výsledku této úvahy uzpůsobí své další kroky. Jí provedená kvalifikace však nesnímá z orgánů veřejné moci, před nimiž své nároky vznese, břímě povinnosti provést vlastní vyhodnocení povahy dotčených nemovitostí (viz výslovná úprava postupu pozemkového úřadu v , větě třetí, ). Jelikož je nezemědělský charakter sporných objektů předpokladem existence pravomoci soudu k přímému projednání požadavku na jejich vydání v režimu části třetí , musí si tento aspekt coby podmínku řízení ( ) posoudit soudy samy i tam, kde již kladný úsudek o své pravomoci k rozhodnutí o restitučním nároku dle , a tedy (implicitně) též o zemědělské povaze dotčených pozemků, vyslovil Státní pozemkový úřad, u něhož oprávněná osoba uplatnila z opatrnosti (jsouc třebas v nejistotě ohledně jejich zemědělského určení k rozhodnému datu) svá práva souběžně. V případě, že soud na základě učiněných skutkových zjištění uzavře, že sporné nemovitosti vskutku měly zemědělský charakter, bude se korektním postupem jevit vyslovení nedostatku vlastní pravomoci a postoupení věci pozemkovému úřadu v duchu Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení o vydání týchž pozemků již dříve zahájeno, nebo dokonce proběhlo, na povinnosti soudu věc postoupit nic nemění (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. ), neboť důsledky plynoucí z takového stavu je oprávněn vyvodit právě jen orgán, do jehož pravomoci náleží projednání a rozhodnutí věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , vydané v posuzovaném řízení, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. , a ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. , nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , publikovaný pod č. 115/97 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 13. 10. 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 139/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 28. 12. 1999, sp. zn. , publikovaný pod č. 185/99 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, z komentářové literatury srov. Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 123-125).

Dle se pak zemědělskými nemovitostmi pro účely daného předpisu rozumí mimo jiné pozemky, které ke dni 24. 6. 1991 tvořily zemědělský půdní fond nebo do tohoto fondu náležely, a dále pozemky, jež k témuž datu tvořily lesní půdní fond. Záměrná korespondence citovaného ustanovení s , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a to i co se týče rozhodného časového bodu (k tomu viz Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 110), umožňuje při jeho výkladu vycházet ze závěrů stabilní judikatury interpretující meze působnosti naposledy zmíněného předpisu. V souladu s uvedenou rozhodovací praxí se pak k zahrnutí pozemku do zemědělského půdního fondu vyhledává splnění dvou předpokladů: znaku právního či formálního daného označením pozemku v katastru nemovitostí druhem kultury uvedeným v , o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a dále znaku faktického, materiálního, představovaného skutečností, že takový pozemek je anebo byl a nadále má být zemědělsky obhospodařován. Není-li zde přítomen onen materiální aspekt, nelze pozemek považovat za součást zemědělského půdního fondu, byť by i dosud byl (v rozporu s faktickým stavem) v katastru nemovitostí formálně veden v některé z kategorií zemědělské půdy (viz mezi jinými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. , ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. , a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. ). Při zkoumání, zda pozemek v rozhodném okamžiku z hlediska přináležel k lesnímu půdnímu fondu, je poté třeba vycházet z , o lesích (srovnej obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. ), jenž rovněž akcentoval stav faktický (či založený rozhodnutím orgánu státní správy lesů) oproti stavu evidenčnímu. Ke stejným závěrům dospěl přitom Nejvyšší soud i v kasačním rozhodnutí ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. , vydaném v projednávané věci.

Závěr o přináležitosti pozemku do zemědělského, resp. lesního, půdního fondu se tedy v závislosti na individuálních skutkových zjištěních té které věci evidentně může prosadit i bez ohledu na formální (evidenční) označení druhu pozemku; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. , dle něhož pro posouzení, zda pozemek k 24. 6. 1991 tvořil součást zemědělského půdního fondu, mohl být rozhodující i jen jeho skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob jeho užívání), odporující případně i jeho stavu evidenčnímu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. ).

Jestliže tak soudy nižších stupňů v situaci, kdy ze skutkových zjištění vyplynulo, že předmětné pozemky v k. ú. Bouzov ke dni 24. 6. 1991, coby součást hradního parku, byly zatravněné a pokryté zelení a stromovými porosty (pozemky st. p. č. 251, parc. č. 78/1, 78/2, 623 a 99), a měly tudíž fakticky zemědělský charakter, a pozemek parc. č. 118/7 byl částečně hustě pokryt vzrostlým stromovím, obklopen silnicí a lesními pozemky, a tvořil tudíž fakticky součást lesního půdního fondu, přičemž k tomuto datu byly v katastru nemovitostí formálně evidovány jako zahrada (pozemky st. p. č. 251 a parc. č. 78/1 a 78/2) či pastvina (pozemky parc. č. 99 a 263), uzavřely, že posuzované pozemky mají charakter zemědělských nemovitostí ve smyslu , když akcentovaly jejich skutečný stav (dlouhodobý faktický způsob užívání) odporující případně i jejich stavu evidenčnímu, nikterak se tím od výše citovaných judikatorních závěrů, na nichž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlily. V souladu s citovanou judikaturou pak probíhající řízení dle části třetí , vedené na základě ustanovení o žalobě na nahrazení projevu vůle žalovaného k vydání dotčených pozemků, pro nedostatek pravomoci zastavily a věc postoupily příslušnému pozemkovému úřadu ( ).

Ani z dovolatelkou odkazovaných usnesení Vrchního a Ústavního soudu (řešících ostatně otázku věcné příslušnosti soudů, a nikoliv důsledky zemědělského či nezemědělského charakteru nárokovaných nemovitostí v řízení před tím kterým orgánem) přitom neplyne závěr, že by snad soudy v řízení dle části třetí vedeném v režimu ustanovení mohly rozhodnout věcně o žalobě na vydání zemědělských nemovitostí (ať již by jí vyhověly, či nikoliv).

Zpochybňuje-li přitom dovolatelka závěry odvolacího soudu o charakteru předmětných pozemků, napadá tím zjevně skutkové a nikoliv právní závěry odvolacího soudu. Rozporuje tak skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a k nákladům žalovaného, který podal v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. , , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty ( ), dohromady ve výši 3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 8. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu