Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 40/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Pharm.Dr. P. S., proti žalovaným 1/ muzeu v P., zastoupenému advokátem, 2/ PhDr. Z. B., 3/ Ing. J. P. a 4/ R. P., všem zastoupeným advokátem, o vydání nemovitosti, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a o vyklizení, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání 2. až 4. žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6.1.1999, čj. – 104, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 19.11.1997, čj. -90, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal jednak určení neplatnosti dohody o vydání zámku čp. 1 s parcelou č. 4/2 v katastrálním území Ú., uzavřené dne 27.1.1992 mezi prvým a druhým žalovaným, jednak vydání těchto nemovitostí prvým žalovaným, a konečně jejich vyklizení a odevzdání druhým, třetím a čtvrtou žalovanými.

Krajský soud v Praze v odvolacím řízení výrokem I. rozsudku ze dne 6.1.1999, čj. -104, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vydání zámku s parcelou zrušil a vyslovil, že věc bude postoupena Pozemkovému úřadu P. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o neplatnosti dohody o vydání věci tak, že určil, že dohoda o vydání zámku čp. 1 s parcelou č. 4/2 v k.ú. Ú., uzavřená mezi prvým a druhým žalovaným dne 27.1.1992, a registrovaná Státním notářstvím Praha-západ dne 17.3.1992 pod č. REG Reh 18/92, je neplatná; výrokem III. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vyklizení druhého, třetího a čtvrté žalované a odevzdání zámku s parcelou. Dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyslovil nesouhlas se závěry soudu prvního stupně, byť zčásti jeho rozsudek potvrdil, ovšem z jiných důvodů, než jsou v rozsudku soudu prvního stupně uvedeny. Především uzavřel, že vydání nemovitostí, které jsou předmětem sporu, se řídí příslušnými ustanoveními , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen „zákon o půdě\"). Nemovitost, která je předmětem sporu, byla obytnou budovou patřící k původní zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení a b) zákona o půdě. Výrok, který se týkal vydání zámku prvým žalovaným, odvolací soud zrušil proto, že „o nároku na vydání předmětných nemovitostí rozhodoval věcně nepříslušný soud\" a věc bylo nutno postoupit orgánu, do jehož pravomoci věc náleží, tedy Pozemkovému úřadu P.; tento orgán je oprávněn zkoumat, zda nárok na vydání nemovitostí byl uplatněn včas a oprávněnou osobou podle příslušných ustanovení zákona o půdě. Odvolací soud dále uzavřel, že pozemkový úřad není oprávněn zkoumat, zda dohoda uzavřená mezi prvým a druhým žalovaným o vydání nemovitosti je platná či nikoli; má zato, že je dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti této dohody soudem i proto, že na základě tohoto určení může být vyznačena změna vlastníka v katastru nemovitostí, za situace, kdy předmětná nemovitost byla vydána jiné osobě než žalobci, který se jejího vydání rovněž domáhal. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětná dohoda byla mezi prvým a druhým žalovaným uzavřena podle příslušných ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a již proto je neplatná, neboť na vydání předmětných nemovitostí se vztahují ustanovení zákona o půdě, a dohoda mezi osobou oprávněnou a povinnou podléhá schválení pozemkového úřadu. Naproti tomu odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, pokud se žalobce domáhal vyklizení druhého, třetího a čtvrté žalovaných z předmětných nemovitostí, neboť konstatoval, že žalobce není dosud vlastníkem těchto nemovitostí a není tedy k vedení takového sporu aktivně legitimován.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 5.5.1999, napadli 2. až 4.žalovaní včas podaným dovoláním, jehož přípustnost založili na ustanovení . Podle obsahu dovolání jím nebyl napaden potvrzující výrok odvolacího soudu, týkající se vyklizení a odevzdání nemovitosti. Dovolatelé uplatňují, že v řízení došlo k závažné vadě, protože soud rozhodoval ve věci, která nenáleží do jeho pravomoci. Podle dovolatelů odvolací soud, jestliže zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se vydání zámku s parcelou a vyslovil, že po právní moci bude věc postoupena pozemkovému úřadu, „rozhodl o věcné příslušnosti, ačkoli není k takovému rozhodnutí věcně příslušný\"; v pochybnostech o tom, zda se jedná o nemovitosti, na které se vztahuje zákon o půdě, je příslušný rozhodnout ústřední orgán státní správy republiky. Soud nemůže věc postoupit příslušnému úřadu, když je ze soudního spisu zřejmé, že nárok byl u pozemkového úřadu uplatněn a není tedy co postupovat. Dovolatelé považují za nesprávný i závěr odvolacího soudu v otázce určení platnosti či neplatnosti smlouvy o vydání nemovitosti, neboť takový výrok rozsudku není podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tím spíše to platí v daném případě, když druhý žalovaný převedl předmětnou nemovitost na třetího a čtvrtou žalované. Z toho také, podle žalovaných, mimo jiné vyplývá, že žalobce v tomto řízení neměl a nemohl mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné dohody o vydání zámku a pozemku. Dovolatelé zastávají názor, že pozemkový úřad je oprávněn v rámci rozhodování o restitučním nároku žalobce posoudit, „zda je nárok oprávněn podle zákona, podle kterého je příslušný, a dojde-li k závěru, že tomu tak je, může vydat odpovídající rozhodnutí bez ohledu na to, že zde je již uzavřena dohoda o vydání téže věci podle jiného zákona. Teprve za situace, kdy by zde existovala konkurence dvou vlastnických titulů by každému z nositelů takového titulu vznikl naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k těm věcem, ohledně nichž jsou zde konkurující si vlastnické tituly. V takovém řízení by pak soud jako otázku předběžnou posuzoval platnost či neplatnost nabývacího titulu\". Ze všech uvedených důvodů žalovaní navrhli zrušení výroků I.,II.,IV. a V. napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Žalobce, nezastoupen advokátem, podal vyjádření k dovolání, v němž uvádí, že „odvolací soud nemohl rozhodnout jinak za situace, kdy dohoda o vydání nemovitostí ve prospěch druhého žalovaného byla absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a kdy současně nebylo pochyb o tom, že žalobce je oprávněnou osobou a že sporné nemovitosti přešly na stát restituční skutkovou podstatou a je tak založen nárok na jejich vydání\". Jde o nápravu protiprávního stavu, protože nemovitost byla vydána neoprávněné osobě a nadto cestou, kterou hmotné právo neumožňuje. Žalobce dodává, že je zcela zjevné, že vydání nemovitostí druhému žalovanému podle zákona o mimosoudní rehabilitaci bylo zcela účelové a evidentně v rozporu se zákonem; na dokreslení okolností předložil dovolacímu soudu přehled sporů, v nichž byly žalobcovy nároky pravomocně uznány a ve kterých se druhý žalovaný snažil účelově prosadit své domnělé nároky. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedením podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen „OSŘ\").

Dovolací soud konstatoval, že jsou dány podmínky pro věcné posouzení dovolání, které je přípustné podle ustanovení . V dovolání se uplatňují dovolací důvody podle ustanovení a d) , a dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v . Rozsudek odvolacího soudu proto dovolací soud přezkoumal v mezích dovolacích důvodů, přičemž dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud v prvé řadě nedospěl k závěru, že v řízení došlo k vadě ve smyslu ustanovení , tj. že by odvolací soud rozhodoval o věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Okolnost, že odvolací soud zrušil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na vydání nemovitostí proti prvému žalovanému (jako osobě povinné podle zákona o půdě), a věc postoupil orgánu, v jehož pravomoci je rozhodovat o vydání nemovitostí podle uvedeného zákona, naopak odpovídá povinnosti soudu přihlížet kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci ( ). Odvolací soud proto postupoval zcela v souladu s ustanovením , jestliže dospěl k závěru, že soud nemá pravomoc rozhodovat o vydání nemovitosti povinnou osobou podle druhé části zákona o půdě, řízení v tomto rozsahu zastavil, a věc postoupil příslušnému orgánu, tj. pozemkovému úřadu. Nedostatek pravomoci soudu k rozhodování ve věci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Okolnost, že u příslušného orgánu bylo řízení již dříve zahájeno, na této povinnosti soudu nic nemění.

Dovolací soud považuje za správný i právní názor odvolacího soudu, že žalobce měl naléhavý právní zájem na zjištění neplatnosti smlouvy o vydání předmětné nemovitosti jiné osobě podle , o mimosoudních rehabilitacích, pokud sám se považuje za jedinou oprávněnou osobu podle zákona o půdě. Je nepochybné, že při restituci mělo být postupováno podle zákona o půdě, jestliže předmětné nemovitosti byly součástí původní zemědělské usedlosti, takže není důvod k tomu, aby o věci rozhodoval správní orgán podle ustanovení zákona o půdě. Postup, který navrhují dovolatelé, jehož důsledkem by byl zápis dvojího vlastnictví, by vedl k dalším sporům a ve svých důsledcích k oddálení restitučního procesu. Z tohoto hlediska má rozsudek odvolacího soudu význam i pro zápisy u katastrálního úřadu, protože neplatnost dohody o vydání nemovitostí má za následek obnovení předchozího stavu vlastnictví.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto v části napadené dovoláním shledán správným a dovolání bylo podle ustanovení věta před středníkem zamítnuto.

Žalobci, který měl v dovolacím řízení úspěch, a měl by proto nárok na náhradu nákladů tohoto řízení, prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (, , ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. října 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu