Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4176/2019

20 Cdo 4176/2019-370

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné CP Inkaso s. r. o., se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova 1603/57, identifikační číslo osoby 29027241, zastoupené Mgr. Vladimírem Šteklem, advokátem se sídlem v Brně, Štěpánská 317/3, proti povinnému J. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Hasmanovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1235/32, pro 62 917,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. -284, t a k t o:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. května 2019, č. j. -284, potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 8. 2017, č. j. -62, ve výroku o zamítnutí návrhu povinného na zastavení exekuce vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, PhD., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 10878/17.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že „právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolatel namítá, že v době, kdy byla uzavřena smlouva o úvěru, která „měla být právním titulem pohledávky vymáhané v tomto exekučním řízení“, trpěl duševní poruchou, pro kterou nebyl schopen posuzovat smysl svého jednání, docházelo-li rovněž ke „zneužití identity povinného a k manipulaci s povinným“ (dovolatel nebyl dlouhodobě schopen psát, žádné peněžité plnění nedostal a neuměl by s ním ani nakládat). Tyto okolnosti představují podle názoru dovolatele důvody pro zastavení exekuce ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť exekuce je vedena v rozporu s principy právního státu [s odkazem dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. (N 218/79 SbNU 503), nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. (N 62/85 SbNU 137), a nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. (N 103/85 SbNU 713)].

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že povinný nedostatečným způsobem vymezil přípustnost dovolání, neboť se opírá o kontradiktorní hlediska přípustnosti, nadto ani blíže jednotlivá kritéria přípustnosti nerozvádí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání povinného podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět jen „ “, se závěrem, že dovolání není přípustné ( ) a řádně vystižen není ani důvod dovolání ( a odst. 3 ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019, sp. zn. , a mnoho dalších). Dále ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že k řešené právní otázce nelze zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, jestliže ta se z povahy věci vzájemně vylučují a není-li zároveň dovolatelem náležitě rozvedeno, na základě jakých důvodů tak smýšlí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ).

Dovolatel uvedeným požadavkům v posuzované věci nevyhověl, primárně proto, že dovolání opírá o dvě kritéria přípustnosti (tj. na otázce dovolacím soudem dosud neřešené a současněna otázce dovolacím soudem již vyřešené, jenž má být posouzena jinak), aniž by z celého textu dovolání bylo (alespoň) seznatelné, k jakému z těchto hledisek se přiklonil (jaké kritérium přípustnosti definitivně zvolil). K tomu je nutné poznamenat, že poslední ze čtyř zákonných hledisek přípustnosti míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit odlišně otázku vyřešenou soudem odvolacím. Uplatnění tohoto předpokladu přípustnosti zároveň vyžaduje uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. ); dovolatel však v posuzované věci takovou judikaturu dovolacího soudu neoznačil či alespoň nepřiblížil citací právních závěrů dovolacího soudu, které by měly být nově překonány.

Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolatelem specifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu (jimiž však shora zmíněné hledisko přípustnosti dovolání beztak vymezit nelze, protože jimi není demonstrována ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu) sice v obecné rovině dopadají na , avšak skutkově se týkají naprosto odlišných situací, tj. tzv. šikanózních návrhů na zahájení exekučního řízení za situace, kdy ke splnění závazku nedošlo pouze z důvodu nedostatku součinnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. ), a případů jízdy nevidomého bez platného jízdního dokladu v hromadné veřejné dopravě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. dubna 2017 sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017, sp. zn. ).

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi naopak vysvětlil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle ], nezakládá to současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. ). Okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. ). Jelikož měl dovolatel k dispozici jakožto mimořádný opravný prostředek žalobu pro zmatečnost, mohl touto žalobou napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu na základě tvrzení, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen [srov. ]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ustanovení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2019, sp. zn. ).

Jelikož dovolatel nevystihl žádný další (jiný) předpoklad přípustnosti dovolání a nedostatek této obligatorní náležitosti dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (viz věta první ) odmítl podle

Pro nepřípustnost dovolání nemohl dovolací soud přihlédnout ani k případným vadám řízení, které ostatně dovolatel explicitně netvrdil (srov. ).

Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení se Nejvyšší soud samostatně nezabýval návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz ); výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti či právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2018, sp. zn. , či nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 1. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu