Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3286/2008

U S N E S E N Í

Home Credit a. s.

P. V.

, pro částku 2.911,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. , o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j. -58, ve znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. -63, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j. -58, ve znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. -63,

se ruší

a věc

se

tomuto soudu

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 30. 11. 2005, č. j. -3, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že, jak plyne ze znaleckého posudku MUDr. Petry Hartové, „povinná nepochybně již k datu, kdy převzala vykonávaný platební rozkaz, tj. 11. 11. 2004, trpěla závažným duševním onemocněním, které jí bránilo obstarávat si samostatně své záležitosti včetně hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy duševní poruchou, která ji diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu představovaného převzetím platebního rozkazu; jeho převzetím nedošlo k doručení ve smyslu příslušných zákonných ustanovení a platební rozkaz tak nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a stát se vykonatelným z formálního hlediska, není tedy ani exekučním titulem ve smyslu ustanovení “ Krajský soud poukázal na nález ze 16. 1. 2003, sp. zn. , v němž Ústavní soud dovodil, že má-li být nařízena exekuce podle rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení bez nařízení jednání, v nalézacím řízení povinný kromě převzetí rozhodnutí neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, plyne pro soud povinnost zabývat se v exekučním řízení otázkou, zda převzetí rozhodnutí povinným (v nalézacím řízení) bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.

V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje v tom, že odvolací soud v exekučním řízení posuzoval otázky spadající svou povahou výlučně do řízení nalézacího, jejichž posuzování mu nepřísluší. Podle jejího názoru není přípustné, aby soud v exekučním řízení přezkoumával podmínky nalézacího řízení, jelikož tuto pravomoc má výhradně soud, který vydal exekuční titul. Pokud odvolací soud podřadil pod otázku formální vykonatelnosti exekučního titulu také procesní způsobilost povinné v nalézacím řízení, dopustil se nesprávně rozšiřujícího výkladu ustanovení exekučního řádu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , , a oprávněná zdůrazňuje, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do řízení exekučního nepřenášejí, a že k jejich nápravě mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky, nežli námitky uplatňované v rámci exekuce. Oprávněná si je vědoma existence výše uvedeného nálezu Ústavního soudu, ten však podle ní stojí v přímém protikladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dovolání tedy podává také proto, aby bylo jasné, který z protichůdných právních závěrů má být nadále respektován. Podle jejího názoru také nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že nález byl vydán v roce 2000, zatímco všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pozdějšího data a obsahují tedy aktuálnější právní názory.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ).

Dovolání (přípustné podle , odst. 2 ve spojení s ustanovením ) je důvodné.

Jelikož vady podle , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (, věta druhá, ), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (, věta první, ), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že „trpěla-li povinná k datu převzetí vykonávaného platebního rozkazu (11. 11. 2004) závažným duševním onemocněním takové povahy, které jí bránilo obstarávat si samostatně své záležitosti včetně hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy duševní poruchou, která ji diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu představovaného převzetím platebního rozkazu,“ nedošlo k jeho doručení, takže předmětný rozkaz nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a stát se formálně vykonatelným.“

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v souzené věci.

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123, usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení z 24. 6. 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a

nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. , zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou soudu ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. (vydaném tedy téměř čtyři roky po vydání rozhodnutí sp. zn. , na něž v odvolání odkazuje povinná), jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné.“ V tomto rozhodnutí se Ústavní soud také přihlásil k zásadě zastávané Nejvyšším soudem (viz výše), že stěžovatel, jestliže by řádně dbal zásady „nechť si každý střeží svá práva“, měl k dispozici procesní prostředky k odstranění nedostatku nalézacího řízení.

Z uvedeného plyne, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Protože na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud je bez jednání ( ) podle věty za středníkem zrušil a věc mu podle věty první vrátil k dalšímu řízení

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný ( část první věty za středníkem ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2010

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu