Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 4733/2018

-174

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného V. B., narozeného XY, bytem XY, pro doručování adresou XY, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti povinnému T. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, pro 1 054 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. -130, takto:

Dovolání povinného se odmítá.

Odůvodnění:

Ve shora označené exekuční věci Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. prosince 2017, č. j. -111, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 11. 2007, č. j. -4, podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 13. 9. 2007, č. j. -50, pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 054 600 Kč s příslušenstvím.

Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. -130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že skutečnost, zda v průběhu nalézacího řízení byl účastník stižen duševní poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, případně si řádně uvědomovat význam a povahu jemu doručovaných listin, není v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu relevantní (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. , usnesení ze dne 24. září 2010, sp. zn. , usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. , usnesení ze dne 25. července 2016, sp. zn. , a rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. ). Závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. , označil odvolací soud za ojedinělé a neshledal přesvědčivé důvody, aby se odchýlil od označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Povinný ostatně nebyl na svých procesních právech zkrácen, jestliže jej od 29. března 2010 (tedy v průběhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost a tudíž se zachováním možnosti touto žalobou napadnout podkladové rozhodnutí) zastupoval advokát Mgr. Jan Tejkal. Rovněž k zastavení exekuce podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále „“), nejsou dány zákonné předpoklady, jestliže je povinný spoluvlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území Přišimasy.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá, že v době doručení exekučního titulu z důvodu duševní poruchy nebyl schopen rozpoznat doručovanéy a právní důsledky s tím spojené, převzetí exekučního titulu tudíž nebylo platným procesním úkonem, exekuční titul je proto nevykonatelný a exekuční řízení má být podle zastaveno. Hlediskem přípustnosti dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. (N 7/29 SbNU 47), podle nichž je exekuční soud povinen provést dokazování ke zjištění, zda převzetí doručovanéy v nalézacím řízení povinným, u něhož je vznesena námitka duševní poruchy, bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz ) o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ( ).

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. , ze dne 23. července 2013, sp. zn. , ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 23. října 2013, sp. zn. , ze dne 31. října 2013, sen. zn. , a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže je přípustnost dovolání spatřována v hledisku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je s tímto současně spojen požadavek, aby dovolatel alespoň v obecné rovině osvětlil důvody, jež k potřebě změny právního názoru dovolacího soudu vedou. V posuzovaném případě povinný uvedenému požadavku alespoň formálně vyhověl, neboť v souvislosti s řešenou otázkou odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. (N 7/29 SbNU 47), a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. .

Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle ], nezakládá to současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. ). Okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. ).

Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. (N 7/29 SbNU 47), není případný, neboť právní závěry z tohoto rozhodnutí Ústavní soud ve své pozdější judikatuře překonal, uzavřel-li v usnesení ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. , a v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. , že „…je třeba považovat odkaz na nález sp. zn. za dnes již nikoli relevantní…“, neboť „…Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou , provedenou , která nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001“. Jestliže měl dovolatel na rozdíl od (dříve posuzované) procesní situace k dispozici jakožto mimořádný opravný prostředek žalobu pro zmatečnost, mohl touto žalobou napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu na základě tvrzení, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen [srov. ]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ustanovení (opět srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. ).

Od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v předestřené otázce je judikatura dovolacího soudu konzistentní) a Ústavního soudu není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, byť dovolací soud nepřehlíží dovolatelem namítanou existenci usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. , jehož ojedinělý (v řešené otázce opačný) a v kontextu ustálené rozhodovací praxe excesivní právní závěr dosavadní judikaturu Ústavního (i Nejvyššího) soudu žádným způsobem nereflektuje, nijak se s ní argumentačně nevypořádává a navazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. (N 7/29 SbNU 47), který (jak poznamenáno shora) byl samotným Ústavním soudem výslovně a zcela racionálním způsobem překonán.

Jelikož dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu další důvod, pro který by projednávaná věc měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně nevystihl jiný předpoklad přípustnosti dovolání, a tuto obligatorní náležitost dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (viz věta první ) odmítl podle

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení [srov. , podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], k nimž ostatně dovolatel svojí argumentací ani explicitně nesměřoval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [ a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 7. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu