Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 936/2019

-334

USNESENÍ

H. M.

T. B.

, narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 559/28, pro 169 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2018, č. j. -294, t a k t o :

Dovolání povinného

se odmítá

.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze usnesením ze dne 6. 6. 2018, č. j. -294, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 10. 2017, č. j. -229, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené na jeho majetek usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 7. 2007, č. j -4, a uložil povinnému povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Praha-východ na náhradě nákladů řízení 1 208 Kč. Odvolací soud zjistil, že exekučním titulem je v projednávané věci směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2007, č. j. -17, který byl povinnému doručen dne 15. 3. 2007, a že povinný dne 19. 3. 2007 udělil plnou moc advokátu JUDr. Ing. Marku Dufkovi k zastupování v nalézacím řízení, který proti směnečnému platebnímu rozkazu podal námitky. Odvolací soud vycházeje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , , či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , ) se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že není dán důvod pro zastavení exekuce, neboť v exekučním řízení nelze přezkoumávat procesní vady řízení předcházejícího. Povinným namítaná vada řízení spočívající v tom v jeho procesní nezpůsobilosti v nalézacím řízení, konkrétně skutečnost, že trpěl organickou poruchou osobnosti, v jejímž důsledku nebyl schopen při doručení exekučního titulu v nalézacím řízení rozpoznat doručované písemnosti a nechápal význam vedeného soudního řízení, je tedy v probíhajícím exekučním řízení nerelevantní, neboť procesním opravným prostředkem v případě nedostatku procesní způsobilosti a neustanovení opatrovníka je v nalézacím řízení žaloba pro zmatečnost. Nadto odvolací soud dovodil, že tvrzená procesní nezpůsobilost povinného je v projednávané věci nevěrohodná, neboť na základě provedeného dokazování dovodil, že povinný sice v průběhu nalézacího řízení trpěl organickou poruchou osobnosti, avšak jeho kognitivní schopnosti nebyly poškozeny v té míře, aby si povinný nemohl uvědomit, že soudní rozhodnutí mohou mít závažné dopady a na laické úrovni dostatečně rozumět jejich obsahu nebo vědět, kde hledat vysvětlení nebo poradu; povinný rovněž poté, co převzal soudní rozhodnutí v nalézacím řízení, udělil plnou moc advokátovi, který podal proti tomuto rozhodnutí námitky.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že exekuce je vedena na základě nevykonatelného exekučního titulu, který mu nebyl řádně doručen, neboť v době doručování nebyl povinný s ohledem na svůj špatný zdravotní stav schopen uvědomovat si význam a důsledky svého jednání a nebyl schopný porozumět ani obsahu a významu doručeného exekučního titulu. Odvolací soud se při svém rozhodování (v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. ) nezabýval otázkou, zda bylo toto doručení exekučního titulu povinnému v nalézacím řízení platným procesním úkonem, přestože v exekučním řízení byla vznesena námitka duševní poruchy povinného trvající v průběhu nalézacího řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť postup obecných soudů při posouzení důvodnosti návrhu povinného na zastavení exekuce na základě ustanovení v případě, kdy povinný neměl v době doručení exekučního titulu v nalézacím řízení plnou procesní způsobilost, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není ani důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. ).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. , uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105, či usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. , publikovaném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle ], nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008, sp. zn. , Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. , zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. , zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.

Jde-li konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. , dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. ). Totéž plyne i z judikatury Ústavního soudu, který v usneseních ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. , v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je odkaz na nález sp. zn. „třeba považovat za dnes již nikoli relevantní“.

Od uvedených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, neboť skutečnosti zjištěné odvolacím soudem k tomu nedávají prostor. Nelze totiž pominout, že odvolací soud se v předmětné záležitosti zabýval rovněž posouzením zdravotního stavu a procesní způsobilosti povinného v době doručení exekučního titulu a v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že povinný„sice trpěl organickou poruchou osobnosti, ale jeho kognitivní schopnosti nebyly poškozeny v té míře, aby si povinný nemohl uvědomit, že soudní rozhodnutí mohou mít závažné dopady a na laické úrovni dostatečně rozumět jejich obsahu nebo vědět, kde hledat vysvětlení nebo poradu“. Jak již bylo shora vysvětleno, je od 1. 1. 2001 k dispozici v nalézacím řízení jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost a tedy v případě, kdy měl povinný reálnou možnost tento mimořádný opravný prostředek využít, není možné ze stejných důvodů přezkoumávat případné procesní vady nalézacího řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce. V projednávané věci bylo zjištěno, že po doručení exekučního titulu udělil povinný plnou moc advokátu a vzhledem k tomuto zastoupení i ke svému (odvolacím soudem posouzenému a zjištěnému) stavu v době doručení exekučního titulu měl a mohl získat vědomost o svém právu domáhat se případné ochrany prostřednictvím žaloby pro zmatečnost a účinně využít lhůt stanovaných pro podání tohoto mimořádného opravného prostředku (srov. s ustanovením , ).

Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených například v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. , dovolací soud dodává, že i Ústavní soud dovodil (srov. např. shora cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. ), že primárním procesním opravným prostředkem pro nápravu vad nalézacího řízení je žaloba pro zmatečnost. Rovněž z judikatury Ústavního soudu tedy lze dovodit, že námitka existence zmatečnostního důvodu podle , jenž měl být příčinou pro nikoliv řádné doručení exekučního titulu povinnému, může být důvodem pro zastavení exekuce jen zcela výjimečně, jestliže povinný nemohl proti takové vadě nalézacího řízení účinně brojit prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Tak tomu však v daném případě není.

S ohledem na shora uvedené není dovolání povinného přípustné, Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2019

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu