Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 200/2020

20 Cdo 200/2020-87

USNESENÍ

STAVBA krbů s. r. o.

A. K.

, narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. října 2019, č. j. -69, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Vlasty Němcové.

O d ů v o d n ě n í :

Ve shora označené věci Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. -49, zamítl žalobu na vyloučení nemovitých věcí z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Karlem Urbanem, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. -16, a to pozemku parc. XY - ostatní plocha, pozemku parc. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez čísla popisného/čísla evidenčního – jiná stavba, pozemku parc. XY - ostatní plocha a pozemku parc. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí ke stavba č. p. XY - jiná stavba, všech zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY, obec XY, okres Brno-město (dále jen „nemovitosti“).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. -69, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nemovitosti z exekuce vyloučil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně nabyla nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 12. 2014 s prodávajícím J. J. za situace, kdy v katastru nemovitostí nebyla jakákoli poznámka o spornosti, tj. o tom, že nemovitosti jsou předmětem řízení o odpůrčí žalobě. Teprve po vkladu vlastnického práva z uvedené kupní smlouvy se žalobkyně dozvěděla o rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. -155, který určil, že kupní smlouva mezi kupujícím J. J. a P. L. (předchozí vlastnicí nemovitostí), uzavřená dne 2. 9. 2009, je vůči žalovanému právně neúčinná. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud považoval za podstatné, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní aj. J. došlo za účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a současně před 10. březnem 2015, tj. před právní mocí rozsudku odvolacího soudu, jímž byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy mezi J. J. a P. L. Na posuzovaný případ proto dopadá ustanovení o. z. o ochraně poctivého držitele; nebylo-li prokázáno, že by žalobkyni byly známy okolnosti, pro které se žalovaný dovolal neúčinnosti kupní smlouvy vůči P. L., nemůže se žalovaný vůči žalobkyni dovolávat relativní neúčinnosti a uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo (v tomto směru odvolací soud poskytl účastníkům procesní poučení, na které žalovaný žádným novým tvrzením ani důkazním návrhem nereagoval). Odvolací soud považoval za nerozhodné, že nalézací soudy v předcházejícím řízení aplikovaly v otázce odporovatelnosti kupní smlouvy ustanovení , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen „obč. zák.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil s odkazem na , , ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „ “), tak, že odvolací soud se napadeným „rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolacím soudem je rozhodováno rozdílně“. V dovolání citoval obecné právní závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. , týkající se právních účinků odporovatelnosti právnímu úkonu (okamžiku jejich vzniku a účinků v případě převodu vlastnického práva na třetí osobu), dále namítal „nepatřičnost“ užití příslušných ustanovení o. z. (jedná-li se o žalobu na vyloučení věci, nikoli o odpůrčí žalobu) a v souvislosti s tím i porušení zákazu retroaktivity (použitím ustanovení o. z. na majetkový spor zahájený před jeho účinností) a principu spravedlnosti. Společně s návrhem na zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu navrhl „odložení výkonu“ výroků II. a III., o náhradě nákladů řízení, rozsudku odvolacího soudu z důvodu možného vzniku majetkové újmy.

Žalobkyně se v podaném vyjádření ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, neboť aplikaci § 595 odst. 2 o. z. odpovídají rozhodné skutkové okolnosti. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného jakožto nedůvodné zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl o dovolání žalovaného podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět jen „ “, se závěrem, že dovolání není přípustné ( ).

Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře vysvětlil, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. ). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu.

V první řadě je zřejmé, že dovolatel vymezil přípustnost dovolání propojením dvou zákonných hledisek ve znění (řešení rozhodné otázky odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodování téže otázky dovolacím soudem rozdílně), ačkoli se tato hlediska z povahy věci vzájemně vylučují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2020, sp. zn. ). Oznámenou „dvojí“ přípustnost dovolání žalovaný v dalším textu dovolání výslovně neodstranil, z obsahu dovolání však lze dovodit, že uvedený předpoklad spatřuje žalovaný v rozporu řešené otázky s judikaturou dovolacího soudu.

Příslušnou rozhodovací praxi dovolacího soudu dovolatel demonstroval toliko formou odkazu, resp. doslovným převzetím konkrétních pasáží dvou vybraných rozhodnutí, aniž by blíže uvedl, v čem citované závěry nekorespondují s napadeným rozsudkem odvolacího soudu či v jakých názorech si uvedená judikatura soudu konkuruje (ve smyslu rozdílného rozhodování). Jestliže s oporou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. , dovolatel namítal, že právní účinky odporovatelnosti právního úkonu nastávají dnem právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, čímž vzniká věřiteli právo na uspokojení jeho pohledávky z věcí, práv a jiných majetkových hodnot ušlých z dlužníkova majetku a patřících tomu, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn, není dovolatelem předestřený právní závěr s právním posouzením odvolacího soudu v rozporu. Rozhodnou právní otázkou, na které spočívá právní posouzení odvolacího soudu, je otázka svým obsahem a zaměřením zcela odlišná, a to zda žalobkyni (právní nástupkyni předchozího vlastníka J. J.) musely být či byly známy okolnosti, pro něž žalovaný kupní smlouvě z roku 2009 odporoval. Jinými slovy, zatímco dovolatel namítal obecné závěry týkající se odporovatelnosti právního úkonu (jednání), těžiště právního posouzení odvolacího soudu spočívalo v určení aplikovaného právního předpisu (o. z.) a následně ve sledování podmínek ustanovení § 595 odst. 2 o. z., tj. zda žalobkyni musely být známy skutečnosti, kterých se žalovaný na podporu opodstatněnosti své odpůrčí žaloby v řízení dovolával. Stejný závěr platí i v případě dovolatelem označeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. , jakož i ohledně dalších námitek dovolatele (zákazu retroaktivity, principu spravedlnosti, apod.), u kterých nadto žalovaný zvolenou přípustnost dovolání ani argumentačně nerozvedl (alespoň vylíčením právních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu).

Z nadepsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného bez nařízení jednání (viz ) podle ustanovení odmítl.

Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. ) není návrh dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu ( ) důvodný, přičemž dovolací soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 4. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu