Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1863/20

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Arnošta Koupy, zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. -69 ze dne 23. 10. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. -87 ze dne 21. 4. 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení , d (dále jen " ") a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 2. 2019 č. j. -49 zamítl žalobu společnosti Stavby krbů, s.r.o., na vyloučení předmětných nemovitých věcí z exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Karlem Urbanem, Exekutorský úřad Brno-město, pod sp. zn. -16 proti povinné Petře Laucké ve prospěch stěžovatele. Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že nemovitosti z exekuce vyloučil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Podle skutkových zjištění žalobkyně společnost Stavby krbů, s.r.o. nabyla nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou dne 22. 12. 2014 s prodávajícím J. Jahnem za situace, kdy v katastru nemovitostí nebyla jakákoli poznámka o spornosti, tj. o tom, že nemovitosti jsou předmětem řízení o odpůrčí žalobě vedené stěžovatelem proti J. Jahnovi. Teprve po vkladu vlastnického práva z uvedené kupní smlouvy se žalobkyně dozvěděla o rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. -155, který určil, že kupní smlouva mezi kupujícím J. Jahnem a předchozí vlastnicí nemovitostí Petrou Louckou, uzavřená dne 2. 9. 2009, je vůči nyní žalovanému stěžovateli právně neúčinná. Odvolací soud považoval za podstatné, že k uzavření kupní smlouvy mezi žalobkyní a J. Jahnem došlo za účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a současně před 10. březnem 2015, tj. před právní mocí rozsudku odvolacího soudu, jímž byla vyslovena neúčinnost kupní smlouvy mezi J. Jahnem a Petrou Louckou. Na posuzovaný případ proto dopadá ustanovení o. z. o ochraně poctivého držitele; nebylo-li prokázáno, že by žalobkyni byly známy okolnosti, pro které se žalovaný dovolal neúčinnosti kupní smlouvy vůči Petře Loucké, nemůže se žalovaný vůči žalobkyni dovolávat relativní neúčinnosti a uspokojení pohledávky i z toho, co neúčinným jednáním z dlužníkova majetku ušlo. Odvolací soud považoval za nerozhodné, že nalézací soud v předcházejícím řízení aplikoval v otázce odporovatelnosti kupní smlouvy ustanovení , , ve znění do 31. prosince 2013 (dále též jen "obč. zák.").

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, jehož přípustnost vymezil s odkazem na tak, že odvolací soud se napadeným "rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když dovolacím soudem je rozhodováno rozdílně".

Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí, kterým dovolání stěžovatele odmítl podle ust. , zejména uvedl, že dovolatel vymezil přípustnost dovolání propojením dvou zákonných hledisek ve znění (řešení rozhodné otázky odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a rozhodování téže otázky dovolacím soudem rozdílně), ačkoli se tato hlediska z povahy věci vzájemně vylučují (sp. zn. , , ). Z obsahu dovolání pak dovodil, že uvedený předpoklad stěžovatel sice spatřuje v rozporu řešené otázky s judikaturou dovolacího soudu (sp. zn. , ), avšak blíže neuvedl, v čem závěry nekorespondují napadenému rozsudku odvolacího soudu či v jakých názorech si uvedená judikatura soudu konkuruje. Stěžovatel namítal obecné závěry týkající se odporovatelnosti právního úkonu (jednání), avšak těžiště právního posouzení odvolacího soudu spočívalo v určení aplikovaného právního předpisu a následně posouzení podmínek ustanovení obč. zák., tj. zda žalobkyni musely být známy skutečnosti, kterých se žalovaný na podporu opodstatněnosti své odpůrčí žaloby v řízení dovolával. V případě dalších námitek (zákaz retroaktivity, principu spravedlnosti apod.), stěžovatel zvolenou přípustnost dovolání ani argumentačně nerozvedl (alespoň vylíčením právních závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu).

Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení a nesprávnou aplikaci právního předpisu, když de facto soud na věc aplikoval s účinností od 1. 1. 2014 přesto, že právní problematika stěžovatele byla založena ještě za platnosti a účinnosti starého , čímž umožnil přímou retroaktivitu právního předpisu pozdějšího na právní vztahy mezí účastníky založené podle dřívější normy. Je přesvědčen, že dnem 10. 3. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. , vzniklo stěžovateli právo na uspokojení pohledávky z nemovitostí, které ušly z dlužníkova majetku, tedy z majetku Petry Laucké, a to i tehdy, kdy jej následně Jiří Jahn, který jej od dlužnice nabyl, po podání odpůrci žaloby převedl dále na další osobu. Nejvyššímu soudu vytýká, že se náležitě s podáním stěžovatele neseznámil a řádně se nevypořádal s jeho argumentací. Napadený rozsudek přezkoumal velmi vágně, formalistickým způsobem.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními , Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález

sp. zn.

). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru; stejně tak polemizuje s názorem Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání.

Ústavní soud nejdříve uvádí, že v projednávané věci neshledal důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil dostatečně odůvodněný závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání (srov. obdobně

sp. zn.

,

). Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž je dovolání mimořádným opravným prostředkem, na který není dán nárok, neboť nejde o výkon třetího stupně soudnictví, ve kterém by dovolací soud musel věc vždy projednat. Dovolacímu soudu je do jisté míry umožněno, aby si na základě vlastního uvážení "vybral", která dovolání meritorně přezkoumá (srov. ). Smyslem dovolacího řízení je především zajistit konzistenci v rozhodování ostatních orgánů justice (

sp. zn.

). Závěr o přípustnosti či nepřípustnosti dovolání tak zásadně nepodléhá přezkumné pravomoci Ústavního soudu, neboť podle ust. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu (např.

sp. zn.

,

,

). Ústavním soudem prováděný přezkum se proto zaměřuje pouze na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

). V tomto směru Ústavní soud ústavně relevantní pochybení neshledal. Nejvyšší soud se dovoláním přiměřeně zabýval a v návaznosti na argumentaci dovolatele posoudil otázku jeho přípustnosti, a jak je shora nastíněno, své závěry odůvodnil. Ústavní soud dodává, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.

Ústavní soud dále ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke shora nastíněným závěrům. Mimo shora zmíněnou argumentaci v odůvodnění rozhodnutí dále vyzdvihl, že se stěžovateli dostalo poučení o tom, že je potřeba tvrdit a dokazovat, že žalobkyni byly známy okolnosti, pro něž by se stěžovatel jako věřitel mohl dovolat neúčinnosti právního jednání, na což však stěžovatel žádným novým tvrzením ani důkazním návrhem nereagoval. Dále zdůraznil, že stěžovatel nesplnil svoji preventivní povinnost nechat v katastru vyznačit poznámku o vedené odpůrčí žalobě, čímž by zamezil pro něj nepříznivým důsledkům vyplývajícím z úspěšné excindační žaloby.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo zmíněno, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, jež mu u nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování a přehodnocovat soudní výroky, a to i kdyby jim prizmatem tzv. podústavního práva mohlo být co vytknout, neboť kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti. Z ústavního hlediska pak právním závěrům odvolacího soudu, podle nichž s ohledem na konkrétní okolnosti věci je třeba danou problematiku řešit podle ust. o. z. o ochraně poctivého držitele, nelze nic vytknout. Ústavní soud pro úplnost dodává, že uvedený postup soudu, již vzhledem k samostatnosti a době uskutečnění nyní posuzovaného právního úkonu žalované, přes následně zjištěnou vazbu na exekuční řízení stěžovatele, není v rozporu s přechodnými ustanoveními o. z.

Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal důvod ke kasačnímu zásahu. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud také připomíná, že v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkolem je posuzovat, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (

sp. zn.

,

). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu