Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2745/13

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Leoše Vondrušky, zastoupeného JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou, se sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, č. j. -313, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv zakotvených v , , a y (dále jen ""), jakož i v , a d (dále jen ""), a dále v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 15. února 2013, č. j. -292, v řízení, v němž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky 373.175 Kč s příslušenstvím, změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 11.391 Kč s příslušenstvím. V části výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, co do výše 182.567 Kč s příslušenstvím, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V řízení šlo o vyplacení manažerské odměny žalobci za rok 2007. Soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl oproti ostatním manažerům pracujícím u žalovaného znevýhodněn, když se mu odměny počítaly z nižšího základu než ostatním, neboť u částky, v níž byla žaloba zamítnuta, se jednalo o nenárokovou složku odměny a bylo jen na vůli statutárního orgánu žalovaného, jakým způsobem budou manažerské odměny o nenárokové položky nadlepšeny.

3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, č. j. -313, podle věty první odmítnuto se stručným odůvodněním, neboť v dovolání byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v , a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Usnesení Nejvyššího soudu považuje za nezákonné s tím, že mu dovolací soud neumožnil vyčerpat všechny procesní prostředky. V ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou uplatňoval v řízení před soudy nižších stupňů. Na straně žalovaného zdůrazňuje porušení zásady rovného zacházení se zaměstnanci vyplývající z , (dále jen ""), neboť pouze jemu oproti ostatním manažerům ve společnosti nebyla přiznána odměna z vyššího základu, přičemž ale znění manažerské smlouvy bylo u všech stejné. A právě v závěru odvolacího soudu ohledně posouzení výše uvedeného nesprávného způsobu vyplácení odměn žalovaným spatřoval stěžovatel dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci.

5. Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [, , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

6. Stěžovatel v poměrně strohé ústavní stížnosti, která obsahuje pouze minimalistickou ústavněprávní argumentaci (ta se omezuje pouze na výčet článkůy,y resp. Úmluvy), v podstatě jen rekapituluje obsah vydaných rozhodnutí, přičemž opakuje argumentaci uplatňovanou v řízení před soudy nižších stupňů. Po věcné stránce stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že v jeho případě nejde o nerovné zacházení ve smyslu vzniklé z nestejně vyplácených odměn manažerům. Posuzovaná ústavní stížnost tak představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek dalšímu instančnímu přezkumu. Věcná správnost však není sama o sobě kritériem ústavněprávního přezkumu. Stěžovatel navíc napadl toliko rozhodnutí Nejvyššího soudu, takže rozhodnutí soudů nižších instancí nemůže Ústavní soud ani z tohoto důvodu a i s ohledem na vázanost stížnostním petitem podrobit přezkumu.

7. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za nezákonné, neboť Nejvyšší soud ignoroval jím nastolený dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud si od Okresního soudu v Táboře vyžádal kopii dovolání stěžovatele. Z dovolání se podává, že stěžovatel skutečně (alespoň formálně) v dovolání označil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení otázky nerovného zacházení vyplývající z odvolacím soudem. Nutno však podotknout, že rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky založeno nebylo. Odvolací soud totiž konstatoval, že žalobcem požadovaná částka je nenárokovou složkou odměny, a proto není argumentace nerovným zacházením na místě, z čehož vyplývá, že příslušné ustanovení nebylo a ani nemohlo být v dané věci aplikováno. V tomto případě je sice možno dovolacímu soudu vytknout až přílišnou stručnost odůvodnění (byť umožněnou , ve znění ), neboť odmítnutí dovolání stěžovatele by si zasloužilo podrobnější vysvětlení, avšak ve svém důsledku nelze mít proti rozhodnutí dovolacího soudu z ústavněprávního hlediska výhrady. Dovolacímu soudu totiž i po novele provedené , přísluší výlučně posuzování přípustnosti dovolání (srov. , ve znění , ve spojení s , ve znění ), tedy mj. i posouzení, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, kterým je podle stávajícího znění toliko nesprávné právní posouzení věci a Ústavní soud do této činnosti není v zásadě oprávněn zasahovat.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. října 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu