Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3909/2019

28 Cdo 3909/2019-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně INSOLV, v.o.s., identifikační číslo osoby (IČO): 283 98 483, se sídlem v Praze 2, Nové Město, Rumunská 1798/1, jako správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci, IČO: 148 68 334, se sídlem v Sulejovicích, Kaplířova 233, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem v Praze 1, V jámě 699/1, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2019, č. j. -140, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádná z účastnic

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, jenž žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) napadla dovoláním v jeho celém rozsahu, byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 16. 3. 2018, č. j. -101, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 4. 2018, č. j. -108) potvrzen ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 21. 8. 2012, č. j. 115582/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM22788/2012-13312, a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 30. 11. 2012, č. j. 199897/2012-MZE-12151, kterou žalobkyně požadovala vydání rozhodnutí, že „na pozemky parc. č. 93/2, 94/4, 114, 343, 540, 541, 567, 571, 574, 575, 577, 578, 579, 581, 585 a 586 v katastrálním území Dolní Týnec se nevztahuje režim zákona o půdě č. “ (výrok I písm. a/ rozsudku odvolacího soudu); ve výrocích pod body II a III byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na nahrazení označených rozhodnutí správního orgánu (jimiž bylo deklarováno, že na předmětné pozemky se vztahuje , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) zamítá i ve zbylé části týkající se pozemků parc. č. 551, 559, 560, 569 a 570 v k. ú. Dolní Týnec (výrok I písm. b/ rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení u soudů obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v , je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. větu první ).

V podaném dovolání (jehož přípustnost opírá o kritéria uvedená v ) dovolatelka nastoluje otázku, zda do zemědělského půdního fondu náleží veškeré pozemky nacházející se mimo zastavěné oblasti, požadujíc „stanovení hranice“ při posouzení, který pozemek „ještě spadá“ do zemědělského půdního fondu, tedy „nakolik extenzivně lze rozsah zemědělského půdního fondu vykládat“. Přitom dovolatelka zpochybňuje i skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, kritizujíc i postup soudu při hodnocení provedených důkazů.

Napadeným rozhodnutím se odvolací soud ani v této věci nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. ), podle níž pozemek, jenž k 24. 6. 1991 (účinnost , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku; dále jen „zákon o půdě“) fakticky sloužil zemědělské výrobě, může v závislosti na okolnostech případu podléhat režimu zákona o půdě, i když byl k tomuto datu v evidenci nemovitostí veden jako pozemek nezemědělský. Zákonu o půdě podle jeho podléhají nejen pozemky, které k 24. 6. 1991 zemědělský půdní fond tvořily dle , ale též ty, které k zemědělskému půdnímu fondu náležely ve smyslu téhož předpisu, neboť byly nepostradatelné pro zemědělskou výrobu, avšak bezprostředně jí nesloužily, přičemž u těchto pozemků přitom nelze vždy garantovat, že byly v evidenci nemovitostí vedeny jako některá z kategorií zemědělské půdy, režimu zemědělského půdního fondu a zákonu o půdě však přesto podléhají. K citovaným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. ; usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. ; usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. ; usnesení ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ; nebo usnesení ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. .

Uvedená soudní praxe obstála i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. ; ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ; ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. ; ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ; ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. ; a ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. ).

Ani dovolatelkou nyní formulovaná otázka hmotného práva, zda lze učinit natolik obecný závěr, že každý pozemek situovaný mimo zastavěné oblasti je součástí zemědělského půdního fondu, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na takovém závěru (právním posouzení) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a na řešení v této souvislosti současně kladené otázky ve své obecnosti napadené rozhodnutí ani nezávisí. Ačkoliv předmětné pozemky k rozhodnému datu nebyly (a dosud nejsou) v celém svém rozsahu zemědělsky obhospodařovány, se zřetelem ke zjištěným individuálním skutkovým okolnostem případu (jež se týkají netoliko umístnění pozemků mimo zastavěné území, jak snad naznačuje dovolatelka, nýbrž i stavu pozemků a jejich funkce) dospěl odvolací soud k závěru o naplnění kritéria nepostradatelnosti pozemků pro zemědělskou výrobu ve smyslu ,o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 1. 7. 1992 (dále jen „ “). Závěr o nepostradatelnosti pozemku ve smyslu , přitom nepředstavuje otázku právní, jíž by bylo možno řešit obecně, nýbrž je úzce spjat s individuálními skutkovými okolnostmi (k tomu znovu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. , na něž poukazuje i sama dovolatelka).

Za daných skutkových zjištění tudíž rozhodnutí odvolacího soudu není v kolizi ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu – s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. , a usnesením ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. , v nichž se dovolací soud taktéž přihlásil ke shora uvedeným judikatorním závěrům a pokud snad odkazovanými rozhodnutími současně aproboval i ty závěry odvolacího soudu, podle nichž některé z tehdy posuzovaných pozemků do zemědělského půdního fondu nenáležejí, činil tak za diametrálně odlišných skutkových poměrů, kdy (dle judikatury převažující) materiální znak pro zařazení pozemku do zemědělského půdního fondu, ani skutečnosti odůvodňující závěr, že jde o pozemky pro zemědělskou výrobu nepostradatelné, u tehdy posuzovaných pozemků prokázány nebyly.

Dovolatelkou současně uplatněná kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití dotčených pozemků, resp. jejich charakteru a stavu, pak představuje především polemiku se skutkovými zjištěními,jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. , ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli přitom dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); vady řízení s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. ) a přípustnost dovolání založit nemohou. Žalobkyní vytýkané vady, zejména pak kritizované deficity odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nemohly by mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu tak či tak žádný vliv, a pokud se odvolací soud omezil pouze na podstatné, nosné důvody rozhodnutí, nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení ) nebylyna újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z pohledu přípustnosti dovolání nejsou pak relevantní ani námitky dovolatelky kritizující postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů a případný tak není ani v dané v souvislosti učiněný odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. , a ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. , které – co do přípustnosti dovolání – vycházejí z procesní úpravy dovolacího řízení podle ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výroku pod bodem II, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k tomuto výroku žádnou relevantní argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a v situaci, kdy (oprávněné) žalované, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 1. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu