Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3642/2023

-171

USNESENÍ

M. V.

České republice – Ministerstvu dopravy

, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. -133, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. -71, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 11. 2021 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. -133, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1651365/2017 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v meritu věci ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a dále v nákladovém výroku. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

6. Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

7. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2015 , sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , který se navíc k této otázce nevyjádřil a z nějž žalobce cituje část textu obsahu dovolání, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma vznikla (viz odstavec 38 a 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle . Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , či od části V. Stanoviska. Takový závěr o přiměřené formě zadostiučinění pak v obdobné věci přijal i Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. .

8. Rozhodnutím o formě přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení práva) se odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť toto rozhodnutí se týká zcela odlišného typu nároku, a to nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, u níž se forma a výše přiměřeného zadostiučinění stanovuje dle zcela odlišných kritérií zahrnujících srovnávání s případy, které se v podstatných znacích shodují, na rozdíl od zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, které se stanovuje v souladu se Stanoviskem podle kritérií uvedených v . Navíc odvolací soud ve svém rozsudku s odkazem na , , poukázal na několik jím řešených obdobných věcí, v niž poškozeným rovněž nebylo poskytnuto zadostiučinění v penězích (viz odstavce 48 až 51 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

9. Přípustnost dovolání dle nezakládá ani otázka obsahových náležitostí konstatování porušení práva, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytla žalobci již žalovaná v dopise ze dne 30. 3. 2022. Pokud žalobce v této souvislosti namítal, že žalovaná ve svém dopise pouze konstatovala, že „správní řízení sp. zn. S-MHMP 1651365/2017 ODA-TAX, vedené u Magistrátu hlavního města Prahy, jako správního orgánu I. stupně, a u Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy, jako odvolacího orgánu, jehož byl žadatel účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žadatele na spravedlivý proces“, což podle něj řádné konstatování porušení práva nepředstavuje, neboť neobsahuje výslovný odkaz na právní normu upravující právo na spravedlivý proces, např. d (dále jen „“) nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen „Úmluva“), a dále neobsahuje spisovou značku řízení vedeného před Ministerstvem dopravy, tak dle (žalobcem dokonce dovolacímu soudu zaslaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. , tyto údaje součástí konstatování porušení práva být nemusí, neboť v konstatování porušení práva má být výslovně uvedeno, k porušení jakého práva poškozeného došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. ), není však nutné zde uvádět přesnou právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Dále není v konstatování porušení práva třeba vyjmenovávat odkazem na určení rozhodujících orgánů a jejich spisových značek všechna dílčí řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích projednávaných v odškodňovaném řízení, nicméně by mělo být seznatelné, že takto poskytnutý prostředek nepeněžité satisfakce zjištěné nemajetkové újmy se vztahuje na celkovou délku řízení nebo na tu část, k níž se poškozený zadostiučinění domáhal. Tyto parametry žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva obsahuje, odvolací soud se tudíž od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

10. Ani otázka vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva jím provedený, a tím vznáší námitky proti hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. ). Proto zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu o tom, co bylo úmyslem žalované při konstatování porušení práva, tedy zda její vůle při tomto právním jednání byla vážná a směřovala k poskytnutí konstatování porušení práva či nikoliv, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Z těchto důvodů se tudíž nemohl odvolací soud při právním posouzení věci v tomto směru odchýlit od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , neboť i po zhodnocení procesních vyjádření žalované v řízení ke skutkovému závěru o tom, že by žalovaná při poskytnutí konstatování porušení práva zjevně neprojevila vážnou vůli, nedospěl. Obdobně je tomu i u dalších žalobcem zmiňovaných usnesení, a to u usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. , publikovaného pod č. 5/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , jež se navíc týkají zcela odlišné skutkové situace (poskytnutí omluvy v tisku doplněné textem snižujícím či zpochybňujícím její obsah).

11. Přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [ ], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle Úmluvy. I odvolací soud (jenž se v této otázce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu předmětu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani případné navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. ). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

12. Také námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, a že pro poskytnutí peněžní formy zadostiučinění svědčí i to, že v odvolacím řízení u Ministerstva dopravy došlo dle žalobce k „extrémním“ průtahům, čímž opět zpochybňoval poskytnutou formu zadostiučinění, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , který se věnuje nutnosti využít všechny prostředky trestního práva ke kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, nebo od zdůrazněných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřené délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možné kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, a Beck proti Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a Szabo proti Rumunsku, stížnost č. 8193/06, Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96, Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, a Magyar proti Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval) nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. , jenž se navíc věnoval odlišné otázce (a to limitaci přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v penězích hodnotou předmětu řízení).

13. Zpochybňoval-li dále žalobce, že odvolací soud učinil závěry „o jakémsi vědomí výsledku řízení“, tak takové závěry se v napadeném rozsudku nevyskytují. Tato námitka se tak částečně míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nicméně odvolací soud v rámci posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce skutečně poukázal i na to, že ve správním řízení byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se dopustil (mohl tak být v nejistotě jen ohledně výše pokuty či mohl doufat v zastavení řízení, ke kterému částečně došlo, nikoliv však ve zproštění viny), neboť je třeba spatřovat rozdíl mezi nejistotou osob nedůvodně podezřelých ze spáchání protiprávního jednání a osob, které se protiprávního jednání prokazatelně dopustily, čímž (mimo jiné) odůvodnil závěr o přiměřené formě zadostiučinění. Touto úvahou se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu opět neodchýlil, neboť možnost zohlednění této skutečnosti při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro pachatele protiprávního jednání (vědomého „hybatele děje“) akceptoval Nejvyšší soud nejen ve vztahu k pachatelům trestných činů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), ale i přestupku nebo správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. ). Odvolací soud se tudíž při posouzení této otázky neodchýlil ani od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , neboť výše uvedená judikatura zformulovala výjimku ze základního pravidla, jež bylo v tomto rozsudku vysloveno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. ). Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání dle nezakládá.

14. Poukaz žalobce na to, že v průběhu řízení mu byla pokuta nakonec snížena (k čemuž došlo mimo jiné vlivem promlčení části stíhaných přestupků a zastavení řízení ohledně nich; poznámka Nejvyššího soudu), se pak s výše uvedenými závěry odvolacího soudu míjí, neboť nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení shledal odvolací soud v tom, že žalobce byl pachatelem protiprávního jednání (vědomým „hybatelem děje“) a zdůraznil, že naplnění ostatních kritérií svou intenzitou a způsobem nesvědčí o tom, že by žalobci bez ohledu na nepatrný význam předmětu řízení pro něj bylo namístě přiznat zadostiučinění v penězích (viz odstavec 22 rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 38 rozsudku odvolacího soudu). Z tohoto důvodu tato (žalobcem akcentovaná) skutečnost nemohla mít na hodnocení významu předmětu řízení pro něj vliv. Odvolací soud se tudíž (kromě již výše vypořádané judikatury) při posouzení této otázky neodchýlil ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , neboť po zhodnocení všech výše rozebraných okolností případu dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce a o tom, že v daném případě je přiměřenou formou zadostiučinění za takovou újmu již poskytnuté konstatování porušení práva. Skutečnost, že byl žalobce v nejistotě ohledně výše uložené pokuty (nikoliv však ohledně možného zproštění viny), pak odvolací soud výslovně zhodnotil v rámci posuzování kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, jak je uvedeno výše. Nelze však klást rovnítko mezi přiznanou formou (příp. výší) zadostiučinění a snížením původně uložené pokuty, jak to činí žalobce. V tomto směru lze rovněž odkázat na závěry uvedené v odstavci 12 tohoto usnesení. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle založit nemůže.

15. Rovněž otázka zhodnocení délky posuzovaného řízení nemůže přípustnost dovolání dle založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, ať je již její počátek posuzován od uskutečnění kontroly dne 20. 10. 2017 či od doručení oznámení o zahájení přestupkového řízení dne 21. 11. 2017 (žalobcem citovaný závěr odstavce 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je totiž konstatováním obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nicméně v odstavci 38 napadeného rozsudku odvolací soud na všechny závěry soudu prvního stupně odkázal a ztotožnil se s nimi). V rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě kontroly prováděné dle , o kontrole (kontrolní řád), není závěr vyslovený v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , v souladu s nímž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, aplikovatelný a pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky doba takové kontroly správnímu řízení předcházející nezapočítává, neboť tato sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. V tomto rozsudku pak Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že výjimečně lze vznik nejistoty poškozeného dovodil i v době před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením, neboť ta se v takovém případě odvíjí od poškozenému neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné správní řízení bylo poté skutečně zahájeno, mohl být vyjasněn právě až ve spojitosti s výsledkem tohoto řízení. V posuzované věci dle skutkových zjištění soudů pak taková situace nastala, neboť dne 20. 10. 2017 v návaznosti na uskutečněnou kontrolu žalobce složil kauci ve výši 100 000 Kč. Za počátek stavu nejistoty žalobce ve vztahu k posuzovanému řízení je tudíž třeba považovat den složení kauce (20. 10. 2017), což odvolací soud učinil, pokud akceptoval závěr soudu prvního stupně, který se zbýval (ne)přiměřeností délky řízení (rovněž) od tohoto data s tím, že s ohledem na závěr odvolacího soudu o přiměřené formě zadostiučinění (tj. již poskytnutého konstatování porušení práva) konkrétní délka řízení pro jeho rozhodnutí další roli nehrála (neboť nebylo přiznáno zadostiučinění v penězích, při kterém je třeba základní částku zadostiučinění z konkrétní délky řízení vypočítat). Při řešení této otázky se tedy odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).

16. Namítal-li žalobce v této souvislosti nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, poukazoval tím na případnou vadu řízení, která by nemohla (sama o sobě) přípustnost dovolání založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.

17. Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné i z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v , jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s , Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.

18. Jestliže pak žalobce v doplněním dovolání ze dne 31. 8. 2023 namítal „extrémní rozpor“ napadeného rozsudku s (blíže nespecifikovanými) závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. , neformuloval v tomto směru žádnou konkrétní právní otázku, ani neuvedl, ke které v dovolání formulované otázce by se tento předpoklad přípustnosti dovolání měl vázat, nicméně, jak je uvedeno výše, od závěrů tohoto rozsudku, pokud jde o obsahové náležitosti konstatování porušení práva, se odvolací soud neodchýlil.

19. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 4. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu