Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 269/2012

30

Cdo 269/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. L. M.,

zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 175.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. – 106, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, č. j. – 106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2008, č. j. – 68,

se zrušují

a věc se

vrací

Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 10. 2011, č. j. – 106, vydaným poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 7. 2009, č. j. – 86, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. , potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. , a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího a odvolacího řízení.

Důvodem pro zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím bylo, že odvolací soud při svém rozhodování nezapočítal do celkové délky řízení i délku řízení dovolacího.

Odvolací soud při novém rozhodnutí ve věci vyšel z celkové délky řízení včetně řízení dovolacího, která činila necelých 6 let (od 9. 8. 2001 do 11. 7. 2007), a tu zhodnotil jako nikoli přiměřenou. K průtahům došlo zejména na samém počátku řízení před soudem prvního stupně, přestože věc nebyla nijak složitá. Na průtazích v řízení se od samého počátku nikoli nevýznamnou měrou podílel sám žalobce, protože neplnil svoji poplatkovou povinnost, a to ani z návrhu ve věci samé, ani z návrh na vydání předběžného opatření, ani z dovolání. V průběhu řízení bylo třeba rozhodovat o žalobcově návrhu na vydání předběžného opatření, který vzal v průběhu odvolacího řízení zpět. Žalobce rovněž neplnil své povinnosti vyplývající z , b) , což bylo důvodem odročování nařízených jednání. Nečinnost a postup žalobce v řízení lze hodnotit i jako snahu o prodloužení řízení, případně oddálení rozhodnutí ve věci, což nelze klást za vinu postupu orgánu veřejné moci, v tomto případě soudu, protože se jedná o výlučné zavinění průtahů v řízení na straně žalobce. Význam předmětu řízení pro žalobce zhodnotil odvolací soud jako nízký s ohledem na předmět řízení, kterým bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč, nadto žalobce nebyl v tomto sporu úspěšný. Okolnost, že se žalobce nesnažil o urychlení řízení např. podáním žaloby na určení lhůty, mu nelze přičítat k tíži, na rozdíl od plnění povinnosti poplatkové, tvrzení a důkazní. K zásadnímu průtahu v řízení zaviněnému orgánem veřejné moci (soudem) došlo pouze na jeho samém počátku, a tento lze s ohledem i na judikaturu ESLP tolerovat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že byť bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, s ohledem na všechny okolnosti dané věci postačí konstatování porušení práva žalobce ve smyslu

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. (dále jen „“). Odvolacímu soudu po obsahové stránce vytýká, že neurčil nejprve základní výši odškodnění a tuto pak neupravoval s ohledem na kritéria Odvolací soud se rovněž údajně vyhnul zhodnocení kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení, když nezmínil proč začala jednání až v březnu 2003, že dovolání žalobce leželo rok u okresního soudu než bylo odesláno k Nejvyššímu soudu, a že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2007 žalobce obdržel v září 2007. Oba soudy posoudily marginálnost významnosti věci pro žalobce, ač to neopřely o žádné přezkoumatelné argumenty, pouze vágně odkázaly na to, že žalobce vede více řízení. Žalobce naopak tvrdí, že jde pro něj o významnou věc, která „má dopad do bleskové exekuce na žalobce a jeho rodinu“. Otázku zásadního právního významu formuluje dovolatel tak, zda soud může pominout stanovení výchozí nominální částky odškodnění a rovněž pominout uvést konkrétní procentní modifikaci základní částky ve smyslu jejího zvýšení či snížení. Žalobce dále uvedl, že zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je vhodné za zcela výjimečných okolností, pokud však soud dospěje k závěru, že je přiměřeným odškodněním, pak by takto poskytnuté zadostiučinění mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, i když to žalobce nepožaduje. Odvolací soud měl tedy závěr o konstatování porušení práva žalobce promítnout do výroku rozhodnutí. Dovolatel navrhl zrušit rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné ( - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.

Dovolání je přípustné pro posouzení, zda konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, obsažené toliko v odůvodnění jinak zamítavého rozsudku, je dostatečným odškodněním žalobci vzniklé újmy, neboť tu odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je pouze v této části důvodné.

Jak dovolatel přiléhavě namítl, Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného , vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé. Závěry tohoto rozhodnutí jsou součástí části V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod R 58/2011. Uvedené závěry pak byly Nejvyšším soudem potvrzeny např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. , nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , kde Nejvyšší soud nadto uvedl, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Pokud odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby ve věci, byť základ nároku žalobce shledal oprávněným, je jeho právní posouzení žalobcova nároku nesprávné.

Ostatní dovolatelovy námitky nepovažoval dovolací soud za důvodné. Tvrzení dovolatele, že odvolací soud postupoval v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , není pravdivé, neboť odvolací soud při novém projednání věci vzal do úvahy celkovou délku řízení včetně řízení dovolacího. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky řízení, avšak po zhodnocení všech okolností případu považoval za přiměřené zadostiučinění žalobcovy újmy konstatování porušení jeho práva. Odvolací soud proto nebyl povinen vymezovat základní částku odškodnění a tu následně procentuálně upravovat s ohledem na jednotlivá kriteria , neboť na základě ustanovení cit. zákona dospěl k závěru, že přiznání finanční kompenzace není v této věci na místě. Dovolatelovy otázky směřující k tomu, jakým způsobem měla být výše přiměřeného finančního zadostiučinění vypočítána, nejsou významné pro právní posouzení této věci, a tudíž by ani nemohly založit přípustnost dovolání.

Odvolací soud rovněž náležitě zhodnotil jednotlivá kriteria , včetně kriteria postupu orgánů veřejné moci během řízení. Není tedy pravdivé tvrzení žalobce, že se odvolací soud hodnocením tohoto kriteria nezabýval.

Dovolací soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že nalézací soudy nesprávně právně posoudily otázku významu předmětu řízení pro poškozeného, ve kterém šlo o zaplacení smluvní pokuty ve výši 32.250,- Kč s přísl. ze smlouvy o dílo. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů o tom, že spor o zaplacení smluvní pokuty nepatří ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva mezi řízení, kterému by vnitrostátní soudy měly věnovat větší, ba dokonce mimořádnou péči. Pokud žalobce v průběhu řízení tvrdil, že se jednalo o významnou věc, která měla souvislost s exekucí na majetek jeho rodiny, pak se mu tato tvrzení před nalézacími soudy prokázat nepodařilo. Přitom platí, že pokud žalobce (poškozený) tvrdí umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení, je třeba, aby toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých „typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka. Tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto (srov. část IV., bod d) Stanoviska). Odvolací soud se proto v hodnocení tohoto kriteria od judikatorní praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Jelikož odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby, byť základ nároku žalobce shledal oprávněným, a bylo tedy na místě konstatovat porušení práva žalobce ve výroku rozhodnutí, postupoval dovolací soud podle , části věty za středníkem, , a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (, věta druhá, ).

Soudy jsou pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ) za současného respektování nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. , ke kterému se Nejvyšší soud přihlásil ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. .

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 18. dubna 2012

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu