Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2654/2023

30 Cdo 2654/2023-173

USNESENÍ

Ž. A.

České republice – Ministerstvu dopravy

, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2023, č. j. 36 Co -116, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. -53, zamítl žalobu ohledně částky 171 875 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 28 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 28 125 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení (výrok II) a náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. -85, pak soud prvního stupně doplnil výrok I svého rozsudku tak, že žalobu zamítl i co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 171 875 Kč od 16. 4. 2022 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 200 000 Kč od 16. 12. 2021 do 15. 4. 2022.

2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 36 Co -116, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku ve výroku I potvrdil a ve výroku II změnil tak, že žalobu zamítl i ohledně částky 28 125 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2 100 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Částky 200 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP 1597200/2017 ODA-TAX (dále jen „posuzované řízení“).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

6. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami vůči formě poskytnutého zadostiučinění citoval judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu zabývající se existencí vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřené délky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. , ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 14. 10. 2015 , sp. zn. , a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , který se navíc k této otázce nevyjádřil a z nějž žalobce cituje část textu obsahu dovolání, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01), zcela opomenul, že odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto směru odvolací soud ztotožnil) dospěl k závěru, že z nepřiměřené délky řízení žalobci nemajetková újma vznikla (viz odstavec 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odstavec 17 a 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), neboť jinak by nemohl uvažovat o poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva s tím, že závěr o zvolené formě zadostiučinění soudy obou stupňů opřely o hodnocení jednotlivých kritérií dle . Od žalobcem výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu se tudíž odvolací soud neodchýlil a vzhledem k tomu, že dospěl k závěru o marginálním (nepatrném) významu předmětu řízení pro žalobce, neodchýlil se při stanovení formy zadostiučinění ani od žalobcem namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , či od části V. Stanoviska. Takový závěr o přiměřené formě zadostiučinění pak v obdobné věci přijal i Ústavní soud, a to ve svém nálezu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. .

7. Rozhodnutím o formě přiměřeného zadostiučinění (konstatování porušení práva) se odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neboť toto rozhodnutí se týká zcela odlišného typu nároku, a to nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, u níž se pak forma a výše přiměřeného zadostiučinění stanovuje dle zcela odlišných kritérií zahrnujících srovnávání s případy, které se v podstatných znacích shodují, na rozdíl od zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, které se stanovuje v souladu se Stanoviskem podle kritérií uvedených v . Navíc odvolací soud ve svém rozsudku s odkazem na , , poukázal na několik jím řešených obdobných věcí, v niž poškozeným rovněž nebylo poskytnuto zadostiučinění v penězích (viz odstavce 32 až 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

8. Přípustnost dovolání dle nezakládá ani otázka obsahových náležitostí konstatování porušení práva, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva poskytla žalobci již žalovaná v dopise ze dne 18. 3. 2022, v němž uvedla, že „konstatuje, že správní řízení sp. zn. S-MHMP 1597200/2017 ODA-TAX, vedené u Magistrátu hlavního města Prahy, jako správního orgánu I. stupně, a u Ministerstva dopravy, odboru veřejné dopravy, jako odvolacího orgánu, jehož byl žadatel účastníkem, bylo nepřiměřeně dlouhé, v důsledku čehož došlo k porušení práva žadatele na spravedlivý proces“. Pokud žalobce v této souvislosti namítal, že se o řádné konstatování porušení práva nejedná, neboť toto neobsahuje výslovný odkaz na právní normu upravující právo na spravedlivý proces, např. d (dále jen „ “) nebo Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen „Úmluva“), a dále neobsahuje spisovou značku řízení před Ministerstvem dopravy, tak dle (žalobcem dokonce dovolacímu soudu zaslaného) rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. , tyto údaje součástí konstatování porušení práva být nemusí, neboť v konstatování porušení práva musí být výslovně uvedeno, k porušení jakého práva poškozeného došlo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. , ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. ), nemusí však zde být uvedena přesná právní kvalifikace či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Dále není v konstatování porušení práva třeba vyjmenovávat odkazem na určení rozhodujících orgánů a jejich spisových značek všechna dílčí řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích projednávaných v odškodňovaném řízení, nicméně by mělo být seznatelné, že takto poskytnutý prostředek nepeněžité satisfakce zjištěné nemajetkové újmy se vztahuje na celkovou délku řízení nebo na tu část, k níž se poškozený zadostiučinění domáhal. Tyto parametry žalovanou poskytnuté konstatování porušení práva obsahuje, odvolací soud se tudíž od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

9. Ani otázka vážnosti projevu vůle žalované při poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť jejím prostřednictvím žalobce nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale napadá výklad projevu vůle žalované při poskytnutí konstatování porušení práva provedený odvolacím soudem, a tím vznáší námitky proti odvolacím soudem provedenému hodnocení důkazů, což představuje nepřípustný dovolací důvod. Zjišťuje-li totiž soud obsah právního jednání, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. ). Proto zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu o tom, co bylo úmyslem žalované při konstatování porušení práva, tedy zda její vůle při tomto právním jednání byla vážná a směřovala k poskytnutí konstatování porušení práva či nikoliv, napadá správnost skutkového (nikoliv právního) závěru odvolacího soudu. Z těchto důvodů se tudíž nemohl odvolací soud při právním posouzení věci v tomto směru odchýlit od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. , neboť i po zhodnocení procesních vyjádření žalované v řízení ke skutkovému závěru o tom, že by žalovaná při poskytnutí konstatování porušení práva zjevně neprojevila vážnou vůli, nedospěl. Obdobně je tomu i u dalších žalobcem zmiňovaných usnesení, a to u usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. , publikovaného pod č. 5/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. , jež se navíc týkají zcela odlišné skutkové situace (poskytnutí omluvy v tisku doplněné textem snižujícím či zpochybňujícím její obsah).

10. Přípustnost dovolání podle nezakládá rovněž otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [ ], neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný (marginální) a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle Úmluvy. I odvolací soud (jenž se v této otázce ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. , ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani případné navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. ). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a na základě námitek žalované dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

11. Jen na okraj pak Nejvyšší soud konstatuje, že údajné části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu citované žalobcem na stranách 9 a 10, 16 a 17 doplnění dovolání ze dne 19. 6. 2023 se v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevyskytují. Žalobce tak ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro něj polemizuje s textem, který napadený rozsudek neobsahuje, což svědčí o nedbalém přístupu zástupce žalobce ke zpracování tohoto podání.

12. Ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, neboť jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, a že pro poskytnutí peněžní formy zadostiučinění svědčí i to, že v odvolacím řízení u Ministerstva dopravy došlo dle žalobce k „extrémním“ průtahům, čímž opět zpochybňoval poskytnutou formu zadostiučinění, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil od žalobcem citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , který se věnuje nutnosti využít všechny prostředky trestního práva ke kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, nebo od zdůrazněných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , uvedených obiter dictum a týkajících se odškodňování nepřiměřené délky trestního stíhání následně odsouzeného pachatele, ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , které se věnují odškodňování nepřiměřené délky trestního řízení a jeho možné kompenzací v rámci uloženého trestu. Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, a Beck proti Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a Szabo proti Rumunsku, stížnost č. 8193/06, Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96, Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, a Magyar proti Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval).

13. Zpochybňoval-li dále žalobce, že odvolací soud učinil závěry „o jakémsi vědomí výsledku řízení“, tak vzhledem k tomu, že žalobce v této souvislosti polemizuje se závěry (patrně citovanými z úplně jiného rozhodnutí), které se v napadeném rozsudku nevyskytují, míjí se tato námitka částečně s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nicméně odvolací soud v rámci posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce skutečně (mimo jiné) poukázal i na to, že ve správním řízení byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, jehož se dopustil a tím způsobil zahájení správního řízení, neboť je třeba spatřovat rozdíl mezi újmou osob nedůvodně podezřelých ze spáchání protiprávního jednání a osob, které se protiprávního jednání prokazatelně dopustily a jejichž újma tak spočívá pouze v tom, zda budou přistiženy, zda jim bude vina prokázána a zda budou potrestány, čímž (mimo jiné) odůvodnil závěr o přiměřené formě zadostiučinění. Touto úvahou se však odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu opět neodchýlil, neboť možnost zohlednění této skutečnosti při posouzení kritéria významu předmětu řízení pro pachatele protiprávního jednání (vědomého „hybatele děje“) akceptoval Nejvyšší soud nejen ve vztahu k pachatelům trestných činů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , a ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), ale i přestupku nebo správního deliktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2023, sp. zn. , nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. ). Odvolací soud se tudíž při posouzení této otázky neodchýlil ani od žalobcem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , neboť výše uvedená judikatura zformulovala výjimku ze základního pravidla, jež bylo v tomto rozsudku vysloveno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. , ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. ). Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání dle nezakládá.

14. Odvolací soud se rovněž neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud při posouzení významu předmětu řízení pro žalobce zohlednil (mimo jiné) i to, že žalobce o průběh řízení (zejm. v době nečinnosti správního orgánu) neprojevil zájem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání dle založit nemůže. Pokud pak žalobce v této souvislosti poukazoval na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. , a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , a nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 9. 1994, sp. z. , ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. , a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. , tak se tyto odkazy s citací částí daných rozhodnutí míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který při zohlednění nezájmu žalobce o řízení jako jedné z okolností snižujících význam předmětu řízení pro něj, nijak neřešil a žalobci nepřičítal k tíži, že by nevyužil žádné prostředky k odstranění průtahů, ale přihlédl k jeho celkovému nezájmu o to, co se v řízení děje; tato žalobcem citovaná rozhodnutí tedy na danou otázku nedopadají a odvolací soud se tak od nich nemohl odchýlit.

15. Pokud ve vztahu k posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného žalobce rovněž zpochybnil správnost postupu odvolacího soudu, pokud přihlédl k tomu, že žalobce mohl spoléhat na to, že uložená pokuta za něj bude uhrazena jiným subjektem, jak tomu bylo u jiných osob účastnících se podnikání v rámci společnosti UBER, z čehož měl dovodit „nulový“ význam předmětu řízení pro žalobce, tak se opět s právním posouzením odvolacího soudu míjí, neboť odvolací soud (po zohlednění všech výše rozebraných okolností případu) dospěl k závěru o nepatrném, nikoliv nulovém významu. Pokud pak v této souvislosti žalobce poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. , a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. ), podle níž se negativní tvrzení neprokazují, tak se opět zcela míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který žalobce nevyzýval k prokázání negativního tvrzení ani z jeho neprokázání nevyvozoval žádné právní důsledky, nýbrž výše uvedený skutkový závěr opřel o v odvolacím řízení provedený důkaz dopisem Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 11. 11. 2021 včetně jeho příloh. Z těchto důvodů se tedy odvolací soud neodchýlil ani od nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. , neboť k odlišnému právnímu posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného dospěl na základě doplněného dokazování (dokazování k této otázce považoval soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu za nadbytečné a důkaz dopisem Magistrátu hlavního města Prahy neprovedl), ze žádných notoriet tudíž nevycházel a vypořádal se i se všemi k této otázce provedenými důkazy (dopis Magistrátu hlavního města Prahy). Poukaz žalobce na to, že v průběhu řízení mu byla pokuta nakonec snížena (k čemuž došlo vlivem promlčení jednoho ze stíhaných přestupků a zastavení řízení ohledně něj; poznámka Nejvyššího soudu) a že byla uhrazena až po ukončení posuzovaného řízení, se pak s výše uvedenými závěry odvolacího soudu míjí, neboť nepatrný význam předmětu posuzovaného řízení shledal odvolací soud (mimo jiné) v tom, že žalobce mohl (s ohledem na prokázanou praxi ohledně ostatních v přestupkovém řízení stíhaných dopravců společnosti UBER) spoléhat na to, že uložená pokuta za něj bude nakonec uhrazena jiným subjektem. Z tohoto důvodu tudíž výše uvedené (žalobcem akcentované) skutečnosti nemohly mít na hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce žádný vliv. Odvolací soud se při posouzení této otázky neodchýlil ani od žalobcem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. , neboť s ohledem na výše rozebrané okolnosti případu dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobce. Ani tato otázka tudíž přípustnost dovolání dle založit nemůže.

16. Jestliže žalobce v dovolání namítal (aniž v tomto směru formuloval dovolací otázku a předpoklady její přípustnosti), že přípisy UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. ze dne 17. 5. 2022 a 27. 6. 2022 jsou nezákonně získanými dokumenty v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. , nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. V této souvislosti Nejvyšší soud taktéž nepřehlédl, že ze žalobcem namítaných přípisů soudy obou stupňů v tomto řízení žádná skutková zjištění nečinily, jak ostatně žalobce v doplnění dovolání ze dne 19. 6. 2023 též výslovně uvádí.

17. Rovněž otázka posouzení počátku posuzovaného řízení nemůže přípustnost dovolání dle založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud za počátek řízení (v souladu se soudem prvního stupně) považoval oznámení o zahájení řízení o přestupku ze dne 11. 4. 2018, doručené žalobci dne 13. 4. 2018, nikoliv již zahájení kontroly dne 5. 10. 2016, jak prosazuje žalobce. V rozsudku ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě kontroly prováděné dle , o kontrole (kontrolní řád), není závěr vyslovený v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. , v souladu s nímž je do délky daňového řízení namístě zahrnout také délku daňové kontroly, aplikovatelný a pro účely posouzení přiměřenosti délky správního řízení se do jeho délky doba takové kontroly správnímu řízení předcházející nezapočítává, neboť tato sama o sobě nemohla vyústit v uložení nápravných (sankčních) opatření, nýbrž jejím výsledkem mohlo být pouze zahájení navazujícího správního řízení, v němž by byly kontrolou zjištěné nedostatky projednány. V tomto rozsudku sice Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že výjimečně lze vznik nejistoty poškozeného dovodil i v době před zahájením správního řízení, a to v případě zaplacení kauce vyměřené v přímé souvislosti s tehdy předpokládaným navazujícím správním řízením, neboť tato se v takovém případě odvíjí od poškozenému neznámého budoucího osudu tohoto finančního obnosu, který v případě, že zmíněné správní řízení bylo poté skutečně zahájeno, mohl být vyjasněn právě až ve spojitosti s výsledkem tohoto řízení, v posuzované věci však takové skutečnosti ze skutkových zjištění soudů nevyplývají. Při řešení této otázky se tedy odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).

18. Pokud žalobce v části II dovolání uváděl, že dovolání je přípustné i z důvodu tvrzené protiústavnosti, tedy zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, tak zcela opomíjí, že i dle jím odkazované judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v , jak se žalobce mylně domnívá. Vzhledem k tomu, že však kromě tvrzeného zásahu do základních práv žalobce u každého výše uvedeného dovolacího důvodu rovněž dostatečně vymezil i předpoklady přípustnosti v souladu s , Nejvyšší soud jeho dovolání neposoudil v této části jako vadné.

19. K doplněním dovolání ze dne 31. 8. 2023 a 1. 12. 2023 nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla učiněna po lhůtě pro podání dovolání, ve které je možno doplnit dovolání o údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo o vymezení důvodu dovolání ( a ). Navíc tato doplnění neobsahují náležitosti dovolání, neboť v nich žalobce pouze poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2023, sp. zn. , který dle něj „řeší velice obdobnou skutkovou věc“, a uvádí, že doplnění je „plně v kontextu dovolacích námitek“ a že napadené rozhodnutí je v extrémním rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. , aniž by formuloval nějakou právní otázku, příp. uvedl, ke které v dovolání formulované otázce by se tyto předpoklady přípustnosti dovolání měly vázat.

20. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu