Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3116/2023

30 Cdo 3116/2023-197

USNESENÍ

D. S.

České republice – Ministerstvu dopravy

, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, o zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, č. j. -161, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „ “). Žalobce tvrdil, že nesprávný úřední postup ve smyslu věty třetí spočíval v porušení povinnosti vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí ve věci vedené Úřadem městské části Praha 2 pod sp. zn. R-807/15/OSA-OPR/Jich a v navazujícím řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. . Žalobce žádal odškodnění za správní řízení a navazující soudní řízení správní, když na tato řízení je třeba pohlížet jako na řízení jediné.

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 2. 2023, č. j. -94, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 63 875 Kč s příslušenstvím do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 86 125 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu s návrhem na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši 63 875 Kč s příslušenstvím, zamítl; současně konstatoval, že ve správním řízení vedeném Úřadem městské části Praha 2 pod sp. zn. R-807/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon (výrok I), v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I a II, kterým byla žaloba v meritu věci zamítnuta, avšak jen v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky poskytnutí přiměřené výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, má být rozhodnuta otázka, kterou ve své praxi dosud dovolací soud nerozhodoval a má být otázka rozhodnutá dovolacím soudem posouzena a rozhodnuto jinak, přičemž dále specifikuje jednotlivé námitky.

V prvé řadě namítá-li žalobce, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv, trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné ( ). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což však žalobce v projednávaném dovolání neučinil.

K jednotlivým námitkám dovolatele Nejvyšší soud předesílá, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu Nejvyšší soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v , přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nemůže založit námitka dovolatele stran nejistoty poškozeného, resp. extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů, ve vztahu ke vzniku nemajetkové újmy, neboť žalobci negativní výsledek přestupkového řízení musel být znám již od jeho počátku. Dovolatel zde zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, kdy vychází z jiného než jím zjištěného skutkového stavu, tím se však fakticky vymezuje proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, a uplatňuje tak nezpůsobilý dovolací důvod ( ). Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v zásadě zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v totiž zákonem předjímán výlučně pro řešení otázek právních, proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). V rozporu s právem na spravedlivý proces mohou být pouze takové právní závěry soudu, které jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. ), o což se však v daném případě nejedná.

Přípustnost dovolání podle dále nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce [ ], neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od v dovolání blíže specifikované judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že význam předmětu posuzovaného řízení pro něj je nepatrný a poukazoval na to, že se jednalo o přestupkové řízení, tedy o řízení o trestním obvinění dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). I odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. ) uzavřel, že na řízení o přestupku je třeba aplikovat čl. 6 Úmluvy, neboť pojem „trestní obvinění“ je ve smyslu tohoto článku nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku, čímž se neodchýlil od žalobcem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , ani od zmiňovaných rozsudků Evropského soudu (ze dne 2. 9. 1998, ve věci Lauko proti Slovensku, stížnost č. 26138/95, ze dne 2. 9. 1998, ve věci Kadubec proti Slovensku, stížnost č. 27061/95, a ze dne 30. 11. 2006, ve věci Grecu proti Rumunsku, stížnost č. 75101/01). Tento závěr však neznamená, že by se pro účely posouzení kritéria významu řízení jednalo o řízení s typově zvýšeným významem, neboť mezi taková řízení přestupkové řízení (ani navazující řízení před správním soudem) nespadá (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. , nebo žalobcem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. ). Navíc i v případech řízení s typově zvýšeným významem dovodil Nejvyšší soud, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být význam řízení pro poškozeného nepatrný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. ). Odvolací soud tudíž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu posoudil věc dle konkrétních okolností případu a dospěl k závěru, že v daném případě je význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce nepatrný (srov. Stanovisko nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani námitka žalobce, že nepřiměřenou délku řízení o přestupku, ve kterém hrozí „pouze“ uložení pokuty, lze odškodnit jen v penězích, jelikož jediným způsobem snížení trestu v takovém řízení je snížení pokuty, tedy fakticky poskytnutí finanční formy zadostiučinění, neboť pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce, neodchýlil se ve své úvaze o formě zadostiučinění od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. Část V Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. , nebo ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. ). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně část V Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ). S ohledem na výše uvedené se tudíž odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem citovaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu (část VI. a VII. dovolání). Ze stejných důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od žalobcem vyjmenovaných rozsudků ESLP (ze dne 21. 6. 1983, ve věci Eckle proti Německu, stížnost č. 8130/78, a ze dne 26. 6. 2001, ve věci Beck proti Norsku, stížnost č. 26390/95, které se věnují kompenzaci újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v rámci uloženého trestu, ze dne 14. 2. 2002, ve věci Jensen proti Dánsku, stížnost č. 48470/99, kde s ohledem na dohodu stran nebyla věc posuzována meritorně, a ze dne 18. 3. 2014, ve věci Szabo proti Rumunsku, stížnost č. 8193/06, ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, ze dne 2. 8. 2000, ve věci Cherakrak proti Francii, stížnost č. 34075/96, ze dne 11. 7. 2000, ve věci Trzaska proti Polsku, stížnost č. 25792/94, ze dne 20. 5. 2014, ve věci Magyar proti Maďarsku, stížnost č. 73593/10, kde bylo soudem přiznáno odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení nebo poskytnuto konstatování porušení práva s ohledem na okolnosti případu, otázkou kompenzace újmy v rámci uloženého trestu se však soud v těchto případech nezabýval). Odvolací soud přitom svůj závěr o nepatrném významu založil především na tom, že žalobci poměrně záhy hrozila toliko sankce 10 000 Kč a náhrada nákladů řízení 1 000 Kč, které si přitom ani sám neplatil a kterých byl nadto nakonec právě v důsledku délky řízení zproštěn. Samotný výsledek řízení přitom žalobci nepřinášel ani žádné omezení v podnikání. Vytýká-li v této souvislosti dovolatel odvolacímu soudu, že mu jako novum nepřipustil tvrzení o dalších nákladech řízení (s odkazem na právní úpravu advokátního tarifu a soudních poplatků), pak dovolací soud nepřehlédl (nehledě na to, že k případným vadám řízení může podle věty druhé přihlédnou pouze, je-li dovolání přípustné), že obrana žalované byla již od počátku založena mj. na tom, že žalobce se mohl v posuzovaném řízení spolehnout na podporu poskytovanou společnosti U. V. Žalobci tedy nic nebránilo, aby již před soudem prvního stupně tvrdil (uplatněním pozitivních skutkových tvrzení o úhradě nákladů), že tomu tak nebylo.

K závěru o přípustnosti dovolání podle nevede ani argumentace žalobce stran vadné formulace konstatace práva odvolacím soudem, přičemž při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání blíže uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ve výroku rozsudku, kterým soud poskytuje poškozenému zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu proti státu ve formě konstatování porušení práva poškozeného, musí být výslovně uvedeno, k porušení jakého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 87/2013 v časopise Soudní judikatura, ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ). Současně však není vyžadováno, aby výrok rozsudku obsahoval právní kvalifikaci či dokonce úplný výčet všech zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo poškozeného vyplývá. Pouze soud pak rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí není vázán), a není porušením ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2022, sp. zn. ).

V souladu se shora citovanou judikaturou pak odvolací soud ve výrokové části svého rozhodnutí uvedl, že v jím specifikovaném řízení (ve správním řízení vedeném Úřadem městské části Praha 2 pod sp. zn. R-807/15/OSA-OPR/Jich a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ) byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon; právní úprava ani judikatura přitom žádné další nároky na obsah výroku soudního rozhodnutí, jímž je odškodňována nemajetková újma formou konstatování porušení práva, neklade (není vyžadována právní kvalifikace ani výčet zákonných ustanovení, z nichž dotčené právo vyplývá).

Stran dalších otázek souvisejících se zpochybněním posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (tj. zda je skutečnost, že se poškozený kvalifikovaně brání proti správnímu rozhodnutí podáním správní žaloby, skutečností významnou pro posuzování významu věci pro poškozeného v kompenzačním řízení a zda je procesní aktivita poškozeného, která není šikanózním výkonem práva, skutečností, kterou musí soud hodnotit jako skutečnost vypovídající o významu věci pro poškozeného ve smyslu významu přesahujícího nepatrnost), tak na jejich vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť žalobce, který je povinen skutečnosti zvyšující význam řízení pro něj řádně tvrdit (srov. část IV Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. ), takovou argumentaci ve vztahu k posouzení tohoto kritéria v řízení před soudy nižších stupňů nevznesl a nově ji uvádí až v dovolání. Navíc posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce založil odvolací soud na posouzení celého komplexu okolností dané věci, a to, že se žalobce řízení osobně nezúčastnil a o jeho průběh se nezajímal, uloženou pokutu nehradil, že ve správním i soudním řízení byl zastoupen advokátem Mgr. Ing. Janem Boučkem, z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta a náklady správního řízení, na což se mohl spolehnout vzhledem k mechanismu řešení obdobných řízení dalších řidičů taxislužby v Praze, využívajících platformu U., a že výsledek přestupkového řízení nebyl pro žalobce významný ani z hlediska případného omezení možnosti dalšího podnikání v oboru silniční dopravy.

K výtkám žalobce stran nedostatku poučení o nutnosti navrhnout důkazy ke tvrzení podle ve vztahu k extrémním průtahům, resp. bagatelní záležitosti (bod IV. a V. dovolání), Nejvyšší soud uvádí, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ); prostřednictvím vytýkaných vad řízení tedy na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Poučení ve smyslu ustanovení v projednávané věci v řízení před odvolacím soudem ostatně nebylo namístě, jestliže tento rozhodoval na základě objasněného skutkového stavu věci, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. , ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. ).

Dovolání žalobce pak není dle přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 1. 2024

Mgr. Vít Bičák předseda senátu