Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 157/2013

30 Cdo 157/2013

U S N E S E N Í

Mgr. M. Š.

,

zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o konstatování porušení práva a o zaplacení částky 55.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2012, č. j. - 111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 10. 2012, č. j. - 116, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 12. 8. 2011 žalobce navrhl soudu vedle přiznání zadostiučinění v penězích i vydání rozsudku s tímto zněním výroku:

„Konstatuje se, že postupem a nezákonnými rozhodnutími Městského soudu v Praze a Ministerstva spravedlnosti jako správních orgánů při vyřizování žádosti žalobce o informace ze dne 1. 11. 2007 pod sp. zn. Spr 3903/2007 a sp. zn. OSV 427/2007 – ODV bylo porušeno základní právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů, zaručené Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.“

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , zamítl žalobu o konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů při vyřizování žádosti žalobce o informace (výrok I.). Tento výrok odůvodnil tím, že přiznání zadostiučinění v penězích (které přiznal výrokem II.) v sobě již obsahuje konstatování porušení práva.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil rozsudek prvního stupně ve výroku výrok I. „tak, že se: konstatuje se, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 3903/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok I.); zároveň změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zadostiučinění v penězích zamítl (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je odpovídajícím zadostiučiněním za nepřiměřenou délku řízení o poskytnutí informace, které trvalo 2 roky a téměř 11 měsíců, konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení, nikoli poskytnutí zadostiučinění v penězích, a to zejména pro nepatrný význam věci pro žalobce.

Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně jen ve výroku I., kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se „konstatuje se, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Spr 3903/2007 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“. Přípustnost dovolání odvíjí žalobce od a dále uvádí, že zdánlivě vyhovující rozsudek se v zásadních částech odchyluje od žalobního petitu, zejména v tom, že není ve výroku zmíněno, že k porušení práva došlo i ze strany Ministerstva spravedlnosti pod sp. zn. , ačkoli právě zde trvalo řízení nejdéle. Dále v rozporu s žalobním petitem odvolací soud konstatoval pouze porušení práva, nikoliv základního práva, chybí konstatování porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů i uvedení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a d.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. ), dále jen „ “

Žalobce podal dovolání pouze do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo konstatováno porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, včetně posouzení, zda bylo dovolání podáno osobou k tomu oprávněnou ( ).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. ; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz). Způsobení újmy je objektivní skutečností, a proto při jejím zjišťování nemá subjektivní přesvědčení dovolatele o jejím vzniku žádný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále připomíná, že pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí (případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán), a že není porušením ani jiného právního předpisu, pokud za použití jiných slov soud vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. ).

Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud posuzoval řízení o poskytnutí informace, vedené u Ministerstva spravedlnosti a Městského soudu v Praze, jako jeden celek. Tím postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, podle níž je při posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nezbytné vycházet z celkové délky řízení, a to i pokud se jedná o řízení, na kterém se podílely vedle soudů i správní orgány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. ). Odvolacím soudem konstatované porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě se tedy vztahuje nejen k části řízení vedené před Městským soudem v Praze, ale i k té části řízení vedené u Ministerstva spravedlnosti. Proto uvedení či neuvedení spisové značky, pod kterou probíhalo řízení u Ministerstva spravedlnosti, ve výroku rozsudku odvolacího soudu na postavení žalobce a jeho právech a povinnostech nic nemění.

Stejně tak by oproti nynější situaci nebylo postavení žalobce jiné (příznivější), pokud by odvolací soud převzal žalobní návrh i v dalších jeho částech, jejichž nepřevzetí je mu v dovolání vytýkáno (specifikace porušených ustanovení, zdůraznění, že se jedná o porušení základního práva). Pokud jde o námitku, že nebylo deklarováno porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, je třeba poukázat na to, že se jedná o právo totožné s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. , bod 12), jehož porušení konstatováno bylo. Průtahy v řízení, ve smyslu delších období nečinnosti, přitom samy o sobě nemusejí zakládat porušení práva na přiměřenou délku řízení (k rozdílu mezi průtahy a nepřiměřenou délkou řízení srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Opět se tedy nemůže jednat o – z hlediska dopadů do práv a povinností žalobce – méně příznivý výrok ve srovnání s výrokem navrženým v žalobě.

Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že neuvedením bližších okolností ve výroku ohledně porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě odvolací soud nezpůsobil žalobci žádnou újmu a nikterak nesnížil příznivost samotného rozhodnutí pro žalobce z hlediska jeho práv a povinností. Jinými slovy, převzetím žalobcem formulovaného návrhu výroku by se na právech a povinnostech žalobce nic nezměnilo. Proto nelze než konstatovat, že v dovoláním napadeném rozsahu je rozsudek odvolacího soudu pro žalobce plně vyhovujícím a nelze si z hlediska jeho práv a povinností představit příznivější výsledek.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém mu bylo plně vyhověno a ve kterém mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná tím, že dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zruší. Proto Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí dovolání podle , ve spojení s pro nedostatek subjektivní legitimace žalobce k jeho podání.

Přípustnost dovolání nemůže být založena ani nesprávným poučením odvolacího soudu o jeho přípustnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. František Ištvánek

předseda senátu