Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3943/2010

30Cdo 3943/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobců a)Ing. K. K., b) PhDr. V. K., obou zastoupených JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 45 proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 200.000,- Kč a 50.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č.j. – 74, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 2. 2010, č. j. – 46, kterým byly zamítnuty nároky žalobců a) a b) na náhradu nemajetkové újmy, způsobené jim nepřiměřenou délkou řízení o přiznání vyrovnávacího příspěvku k důchodu.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že žalobci dne 10. 12. 2003 podali u České správy sociálního zabezpečení (dále „ČSSZ“) žádost o vyrovnávací příspěvek ke starobnímu důchodu. ČSSZ tyto žádosti zamítla rozhodnutími ze dne 10. 2. 2004, která žalobci napadli žalobami. Krajský soud v Českých Budějovicích jejich žaloby rozsudky ze dne 28. 6. 2004, sp. zn. a sp. zn. zamítl, kasační stížnosti proti nim podané zamítl Nejvyšší správní soud rozsudky ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. a sp. zn. . Na základě podané ústavní stížnosti žalobce a) byl rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen nálezem Ústavního soudu ČR dne 11. 3. 2008, sp. zn. , ústavní stížnost žalobkyně b) byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud, vázán nálezem Ústavního soudu, zrušil rozsudek krajského soudu týkající se žalobce a) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích řízení zastavil usnesením ze dne 20. 1. 2009, č. j. – 126, neboť ČSSZ vyhověla žalobci a) rozhodnutím ze dne 22. 12. 2008 Žalobkyni b) bylo ČSSZ částečně vyhověno dne 17. 7. 2009.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal v činnosti České správy sociálního zabezpečení nesprávný úřední postup. Zdůraznil, že žalobci požadují zadostiučinění pouze za řízení, které probíhalo před ČSSZ, přičemž soudům nesprávný úřední postup nevytýkají, jak uvedli před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. ČSSZ na žádost žalobců ze dne 10. 12. 2003 odpověděla bez zbytečných průtahů dne 10. 2. 2004. Poté, co jí byl znám nález Ústavního soudu, rozhodla ve věci žalobce a) opět bez průtahů dne 22. 12. 2008 a ohledně nároku žalobkyně b) dne 17. 7. 2009. Odvolací soud uzavřel, že celková délka projednávání nároku byla způsobena rozhodováním soudů ve správním soudnictví a řízením před Ústavním soudem, tedy nikoli nesprávným úředním postupem ČSSZ ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), a žaloba proto není důvodná.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. – dále jen Brojí proti tomu, že odvolací soud nezkoumal jejich nároky dle OdpŠk, jak to činí jiné senáty téhož soudu ve shodných věcech. Za otázku zásadního právního významu považují posouzení celkové délky řízení, tj. zda v daném případě lze sčítat dobu trvání řízení před správními a justičními orgány a který orgán bude povinen odškodnění vyplatit. Mají za to, že řízení v délce 14 let o výši starobního důchodu jako jediného příjmu ve stáří nutně lidem způsobuje značnou morální újmu ve smyslu ust. OdpŠk. Žalobci odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. . Odvolací soud podle nich rozhodl rozdílně oproti své předchozí judikatuře ve skutkově shodných věcech a zcela přehlédl výklad o prokazování vzniku nemajetkové újmy, jak jej činí Evropský soud pro lidská práva.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětné věci dovolání žalobkyně b) není přípustné, jelikož dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč ( ). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť tito netvoří nerozlučné procesní společenství, a z pohledu přípustnosti dovolání ve smyslu bylo tedy o nároku každého z nich rozhodnuto samostatným výrokem odvolacího soudu. Je proto nerozhodné, že součet jejich nároků hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje.

Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání žalobkyně b) podle věty první a odmítl.

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalobce a).

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce a) je přípustné pro řešení otázky posouzení celkové délky řízení, na kterém se podílely správní orgány i soudy (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), neboť tu posoudil odvolací soud jinak, než to činí ve své judikatuře soud dovolací.

Dovolání je důvodné.

S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že je věcí žalobce, jak skutkově vymezení svůj žalobní nárok. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě takové vymezení zpravidla zahrnuje tvrzení o tom, od které doby byl žalobce účasten věci, v níž k porušení jeho práva došlo a zda jde již o věc skončenou, popř. kdy k jejímu skončení došlo. Žalobce a) v tomto řízení nepostupoval jinak, když požadoval přiznání zadostiučinění za řízení před Českou správou sociálního zabezpečení, zahájené jím podanou žádostí o vyrovnávací příspěvek ke starobnímu důchodu dne 10. 12. 2003 a skončené přiznáním tohoto příspěvku dne 22. 12. 2008. Tím také žalobce a) vymezil časové období, ve kterém mu měla nemajetková újma vznikat.

Při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 20. 1. 2010 žalobci, ještě právně nezastoupení, uvedli, že v předmětné věci požadují „přiměřené zadostiučinění pouze za jednání, které mělo proběhnout před Českou správou sociálního zabezpečení, se kterou jsou žalobci v kontaktu již od roku 1996 a za průtahy při tomto jednání vzniklé s ohledem na to, že nebylo rozhodnuto včas o jejich starobním důchodu“. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 6. 2010 zástupkyně žalobců uvedla, že „žalobci spatřují začátek celé kauzy v nesprávném postupu České správy sociálního zabezpečení, Ústavnímu soudu nic nevytýkají, neboť v řízení před ním byli úspěšní, k postupu krajského soudu ve správním soudnictví a Nejvyššího správního soudu se blíže nevyjadřují.“

Pokud z daných vyjádření soudy dovodily, že žalobce a) z hlediska časového omezuje svůj nárok výlučně na období, kdy o jeho žádosti na poskytnutí vyrovnávacího příspěvku rozhodovala ČSSZ, jde o úvahu chybnou, nemající podklad v žalobních tvrzeních. Odvolací soud v důsledku toho rozhodl o jiném nároku, než jaký byl předmětem řízení a tím je zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nadto je ze stejného důvodu jeho právní posouzení nároku žalobce a) neúplné, když se nezabýval celkovou délkou řízení jako východiskem pro závěr, zda k porušení práva žalobce a) na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo či nikoli.

Z toho důvodu zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o nákladech řízení ( věta za středníkem ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (, věta první ).

Při novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud k celkové době trvání řízení o žádosti žalobce a) a závěrům obsaženým ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Soud odvolací pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s , je při novém rozhodování vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní b) a žalovanou bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně b) nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 1. února 2012

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu