Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2910/2023

28 Cdo 2910/2023-578

USNESENÍ

K. P.

obci Tlučná,

se sídlem v Tlučné, Hlavní 25, identifikační číslo osoby: 00258385, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení částky 107.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2023, č. j. -531, t a k t o :

I. Dovolání se

odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.921,20 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

1. Okresní soud Plzeň - sever (dále ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. -160, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 107.100,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 20. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 65.724,60 Kč (výrok II.) a povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu Plzeň – sever náklady státu ve výši 406,50 Kč (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se dne 20. 11. 2018 stal na základě příklepu v elektronické dobrovolné dražbě vlastníkem souboru nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. XY – orná půda, evidovaná výměra 522 m2, způsob ochrany – zemědělský půdní fond, pozemku parc.č. XY – ostatní plocha, evidovaná výměra 169 m2, způsob využití – jiná plocha, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, evidovaná výměra 24 m2, způsob využití – jiná plocha, pozemku parc. č. XY – ostatní plocha, evidovaná výměra 2 m2, způsob využití – jiná plocha, zapsaných pro obec a katastrální území XY na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“). Původní vlastník předmětných pozemků, I. Z., požádal o vydání kolaudačního souhlasu s užíváním stavby „Komunikace 6 RD XY“, jenž byl vydán Městským úřadem v Nýřanech, odborem výstavby, jako speciálním silničním úřadem dne 27. 11. 2009, pod č. j. OV-Říh/23133/2009, s vymezeným účelem „místní komunikace (obytná zóna), která obsahuje zpevněné vjezdy k jednotlivým pozemkům, 7 ks parkovacích stání, odvodnění komunikace, svislé dopravní značení, sadové úpravy, veřejné osvětlení.“ Pozemky tvoří jedinou příjezdovou cestu i k domu žalobce, jenž jej koupil právě od I. Z. K žádosti žalobce Městský úřad v Nýřanech vydal dne 28. 5. 2019 závazné stanovisko k záměru „změny účelu užívání stavby – veřejná účelová komunikace na účelovou komunikaci neveřejnou“, proti němuž neměl úřad žádných námitek. Dopisem ze dne 28. 12. 2020 vyzval žalobce žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků v jeho vlastnictví občany žalované obce, na nichž se dle jím vymezené specifikace nachází účelová komunikace a parkovací místa s další infrastrukturou (osvětlení, odkalovací hydrant, apod.) a inženýrské sítě, a sice počínaje dne 20. 11. 2018 za částku 45.900,- Kč ročně. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně vzal z hlediska právního posouzení věci za významné, že pozemky se nacházejí na území žalované a jsou využívány jako veřejné prostranství podle ustanovení , o obcích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Nejedná se dále o pozemky s liniovými stavbami, jež by byly ve vlastnictví někoho jiného než žalobce. Pozemky tvoří pozemní komunikace, jež je komunikací místní, přičemž nedořešený právní vztah k ní není na překážku posouzení žalobního nároku jako důvodného. Prezentovanou právní argumentaci soud prvního stupně podpořil odkazem na závěr podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. (rozsudek je, shodně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), dle kterého „nedisponuje-li město jako vlastník místní komunikace právním titulem opravňujícím ho k užívání pozemků (pod komunikací) ve vlastnictví jiné osoby, dochází k naplnění jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení – užívání věci bez právního důvodu.“ Soud prvního stupně žalobci přiznal nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení v jím požadované výši 10 % z obvyklé ceny, tj. 45.900,- Kč ročně (3.825,- Kč měsíčně), neboť znalecký posudek soudem ustanovené znalkyně obvyklou cenu nájemného stanovil v částce ještě vyšší (7,- Kč za m2 za měsíc, celkem 5.024,- Kč měsíčně).

3. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. -531, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil a žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 107.100,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 20. 6. 2021 do zaplacení zamítl (výrok I.). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu Plzeň – sever na náhradě nákladů řízení státu částku 406,50 Kč (výrok II.). Výrokem III. pak rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 124.944,60 Kč.

4. Odvolací soud vzal za základ svého rozhodnutí některá skutková zjištění soudu prvního stupně (o předmětu vlastnictví žalobce a o jeho rozsahu, o způsobu nabytí vlastnického práva, o tom, že pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byly v kolaudačním souhlasu ze dne 27. 11. 2009 účelově vymezeny jako místní komunikace a o závazném stanovisku Městského úřadu Nýřany ke změně užívání stavby – veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejnou) a na základě opakovaného a doplněného dokazování (o listinné důkazy a výpovědi svědků) vzal dále za právně významná tato další zjištění, jimiž doplnil skutkový stav věci takto: původním vlastníkem předmětných pozemků byl I. Z., investor a developer výstavby šesti rodinných domků v obci XY, lokalita XY, jenž v souvislosti s bytovou výstavbou nechal na pozemcích vybudovat komunikaci a souhlasil s tím, aby byla obcí užívána zdarma. Měl rovněž v úmyslu pozemky s komunikací převést do vlastnictví žalované za symbolickou 1,- Kč, k čemuž již nedošlo, neboť se dostal do finančních problémů, jež vyústily v insolvenci. Právě insolvenční správce byl navrhovatelem elektronické dobrovolné dražby, v níž předmětné pozemky vydražil žalobce. V návaznosti na opatření obecné povahy vydané Městským úřadem v Nýřanech žalobce v dopise ze dne 31. 5. 2019 vyslovil s okamžitou platností zákaz vstupu, průjezdu, průchodu a parkování, na předmětných pozemcích a v dopise vysvětlil, že zákaz rozšiřuje i na veřejnost, která bez předchozího souhlasu využívala dotčenou účelovou komunikaci. V nesouhlasném stanovisku ke změně užívání veřejně přístupné účelové komunikace na neveřejnou ze dne 18. 6. 2018 žalovaná uvedla, že komunikace byla uvedena do trvalého užívání jako veřejně přístupná účelová komunikace a slouží pro dopravní obsluhu domů č. p. XY, XY a XY a rozestavěného rodinného domu na pozemku parc. č. XY. V tomto režimu je pak zanesena do pasportu komunikací obce od listopadu 2014. Pod povrchem pozemků se nachází kabelové vedení k veřejnému osvětlení a vodovodní vedení. Příkazem Městského úřadu Nýřany ze dne 24. 2. 2020 byla žalobci za porušení ustanovení § 16 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč, neboť na veřejně přístupné účelové komunikaci nacházející se na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY umístil po obou stranách komunikace bez povolení svislé dopravní značení – zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech s textem „soukromý pozemek, vstup jen na povolení majitele“, čímž znemožnil její obecné užívání.

5. Při úvaze o právním posouzení věci se odvolací soud v prvním kroku neztotožnil s konkluzí soudu prvního stupně, že na předmětných pozemcích se nachází místní komunikace ve smyslu ustanovení , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „ “). Tuto skutečnost odůvodnil tím, že předmětná komunikace není ve vlastnictví žalované, kterýžto právní režim plyne z ustanovení zákona o pozemních komunikací a v tomto ohledu současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. . Bez ohledu na skutečnost, zda je místní komunikace věcí v právním slova smyslu samostatnou či pouhým zpracováním povrchu pozemku, mohla by být stavbou ve vlastnictví obce, jež však vlastníkem není. Za daného stavu dospěl odvolací soud k závěru, že z titulu umístění stavby místní komunikace na předmětných pozemcích nemůže být žalovaná ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimována, Odvolací soud dospěl k závěru, že na pozemcích se nachází veřejná účelová komunikace, jež je podskupinou veřejných prostranství. Připomněl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu podmínky vzniku a existence tohoto typu komunikace, jakož i její právní povahu, pro jejíž režim je rozhodující okamžik jejího vzniku. Se zřetelem na novelu provedenou s účinností od 28. 2. 2017 , jež do soukromého práva zavedla institut tzv. liniových staveb, dovodil, že účelové komunikace zřízené do účinnosti zmíněné novely budou zpravidla tvořit součást pozemku a po shora uvedeném datu půjde spíše o samostatné stavby v případech, kdy budou mít povahu liniové stavby (odvolací soud odkázal v tomto směru na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. ). Se zřetelem na konkrétní okolnosti případu odvolací soud dále vysvětlil, že původní vlastník pozemků komunikaci věnoval veřejnému užívání, takové užívání toleroval, stejně jako žalobce, který až po 31. 5. 2019 začal činit aktivní kroky k tomu, aby veřejnost z užívání komunikace vyloučil. Uzavřel tak, že žalobci v rozhodném období náhrada za užívání veřejně přístupné účelové komunikace na předmětných pozemcích nenáleží. Dále odvolací soud konstatoval, že pro období po 31. 5. 2019 by žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení nemohl náležet proto, že ani po poučení podle a 3 , , v aktuálně platném znění (dále „ “) neprokázal, že předmětné pozemky, bylo-li by je možné považovat za veřejné prostranství v širším slova smyslu, byly po uvedeném datu veřejností užívány organizovaně a nikoliv pouze živelně (v tomto směru odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. ). Proto se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, dle kterého pozemky žalobce měly být veřejným prostranstvím, tedy prostorem přístupným každému bez omezení, tj. sloužícímu obecnému užívání a že v rozhodném období byly užívány občany žalované.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jež má ve smyslu ustanovení za přípustné pro řešení otázky, zda se na předmětných pozemcích v jeho vlastnictví nachází ve smyslu ustanovení veřejné prostranství, za jehož užívání veřejností vlastníku pozemků náhrada zásadně náleží, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od žalobcem specifikované judikatury Nejvyššího soudu. Připomněl přitom, že odvolací soud zcela pominul zabývat se otázkou existence funkčního významu řešených pozemků pro sídelní celek, nepřihlédl k tomu, že sama obec předmětné pozemky jako veřejné prostranství pojímá a vykonává na nich servisní, údržbové a úklidové práce, a že z provedených důkazů se jednoznačně podává, že pozemky slouží veřejnosti k průjezdu, průchodu, parkování vozidel, k procházkám a k venčení psů. Dále pak k přezkumu otevřel otázku, dle jeho mínění dosud neřešenou, zda vzniká nárok na bezdůvodné obohacení z titulu veřejného prostranství ve smyslu i v případech, kdy část veřejného prostranství tvoří účelová komunikace. Dovozuje, že i za takové situace vlastníku pozemku právo na vydání bezdůvodného obohacení náleží. Klade dále otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou, zda vlastníkem místní komunikace může být osoba odlišná od obce. Poukazuje na jedné straně na kolaudační souhlas vydaný Městským úřadem v Nýřanech, v němž pozemky parc. č. XY a parc. č. XY byly kategorizovány jako místní komunikace, a současně v jiných dokumentech jako komunikace účelová. Dovozuje, že jím připomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. , otázku vlastnictví místní komunikace neřeší, neboť se vyjadřuje k problematice zřízení věcného břemene tehdy, je-li vlastník komunikace a vlastník pozemku, na němž se komunikace nachází, odlišnou osobou. Ze znění ustanovení zákona o pozemních komunikacích pak pro dovolatele rezultuje nejistota o tom, zda citované ustanovení ukládá obcím, aby nabývaly komunikace, které mají být nebo již jsou místními nebo zda se jedná o zákonný imperativ, který vylučuje, aby byla komunikace kategorizována jako místní, nevlastní-li ji obec. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že je dle ní nepřípustné a nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, spravedlivé a souladné s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že na výkladu pojmu veřejné prostranství rozsudek odvolacího soudu nespočívá. Připomněla, že navíc jeden ze znaků veřejného prostranství nebyl u předmětných pozemků po 31. 5. 2019, kdy žalobce zamezil veřejnosti v přístupu na ně, naplněn. Pro období předchozí pak platí, že pozemky veřejnému užívání věnoval svědek I. Z. Uvedla dále, že žalobce takový způsob užívání předmětných pozemků občany obce, jež by splňovalo podmínky užívání veřejného prostranství ani po poučení odvolacím soudem neprokázal. Upozornila rovněž, že na řešení žalobcem formulované otázky, zda vzniká nárok na bezdůvodné obohacení z titulu veřejného prostranství i v případech, kdy část veřejného prostranství tvoří účelová komunikace, rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Na rozdíl od žalobce rovněž vyjádřila přesvědčení, že dovolatelem vymezená otázka, zda místní komunikace může být ve vlastnictví i jiné osoby než obce, již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud se v poměrech projednávané věci od judikaturou přijatého řešení neodchýlil. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští ( ), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( , věta první, ) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem ( ), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( ).

9. Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Dovolání žalobce pro žádnou ze tří jím vymezených právních otázek není přípustné.

11. Podle ustanovení veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi setrvává na závěru, dle něhož není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce protiprávním užitím cizí hodnoty (§ 2991 o. z.). I když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takový prospěch na úkor třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) získávala bezplatně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , jakož i judikaturu v něm citovanou). Institut veřejného prostranství je jedním z druhů veřejnoprávního omezení vlastnického práva, které vzniká ex lege naplněním zákonných znaků mimo jiné podle ustanovení , o hlavním městě Praze, či podle ustanovení Aby bylo možno učinit závěr, že určitý prostor (pozemek či jeho část) je ex lege veřejným prostranstvím, je nutné naplnit veškeré jeho znaky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. ).

13. Prvním znakem veřejného prostranství je existence určitého prostoru (pozemku či jeho části), který je přístupný každému bez omezení. O veřejné prostranství se tak nejedná v případě, kdy obecnému užívání brání faktická překážka; zejména zeď, plot, zátaras či cedule zákazu vstupu, z níž lze dovodit vůli vlastníka, že daný prostor není přístupný každému bez dalšího. Druhým znakem veřejného prostranství, který lze dovodit z demonstrativního výčtu typů prostor, které jsou veřejným prostranstvím, je existence určitého, veřejně prospěšného účelu, k němuž veřejné prostranství slouží. Jedná se především o účel dopravní (ulice, chodníky, cesty), o účel hospodářský a sociální (náměstí, tržiště) či o účel rekreační (veřejná zeleň, parky). Pokud určitý prostor takový účel plnit nebude, nepůjde o veřejné prostranství [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. ; závěry citovaného rozhodnutí jsou se zřetelem k obdobnému znění ustanovení obč. zák. a o. z. použitelné i v poměrech – na posuzovanou věc dopadajícího (je-li předmětem řízení náhrada za bezesmluvní užívání pozemků v období od 20. 11. 2018 do 20. 3. 2021) – účinného od 1. ledna 2014 (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ), kdy jde o skutkovou podstatu protiprávního užití cizí hodnoty dle o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. )]. Ohledně demonstrativního výčtu jednotlivých prostor jsoucích veřejným prostranstvím Ústavní soud zdůraznil, že část věty „a další prostory přístupné bez omezení“ obsažená v ustanovení je nutné vykládat tak, že nejde o jakékoliv prostory, tj. „jiné prostory“, ale že jde o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. ). Souhlas vlastníka pozemku (prostoru) pak vymezuje judikatura dovolacího soudu jako další podmínku pro vznik veřejného prostranství (srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. ). Samotný souhlas se vyžaduje pouze pro vznik veřejného prostranství, nevyžaduje se však nezbytně pro jeho existenci. Obecné užívání totiž nemůže být vyloučeno jednostranným úkonem vlastníka, jenž takový souhlas udělil, ani jeho právními nástupci; vlastník i jeho právní nástupci jsou vysloveným souhlasem vázáni [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2012, č. j. -42 (uvedený rozsudek je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz), usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , v odborné literatuře shodně např. MELZER, Filip, TÉGL Petr a kol. – velký komentář. Svazek III. –654. Praha: Leges, 2014, str. 211].

14. Předurčení pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství může vyplývat i z územního plánu obce. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zda daný pozemek představuje veřejné prostranství, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. , nebo přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. ). Není proto bez dalšího rozhodující, zda třeba i žalovaná obec prostřednictvím některého svého orgánu přisvědčuje tomu, že určitý prostor v jejím katastru zákonné atributy veřejného prostranství splňuje.

15. Závěr odvolacího soudu, dle kterého v projednávané věci žalované na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení o. z., jelikož žalobce neprokázal, že by předmětné pozemky měly charakter veřejného prostranství ve smyslu ustanovení není pro posouzení důvodnosti žalobcova nároku na vydání bezdůvodného obohacení určující. Rozhodným je naopak konkluze o tom, že na předmětných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, jejíž právní režim implikuje i právem a judikaturou připuštěnou možnost jejího veřejného užívání bez náhrady. V situaci, kdy odpověď na žalobcem položenou otázku, „zda se na předmětných pozemcích v jeho vlastnictví nachází ve smyslu ustanovení veřejné prostranství, za jehož užívání veřejností vlastníku pozemků náhrada zásadně náleží,“ lze očekávat pouze hypotetickou a pro výsledek řízení nerozhodnou, neboť řešení otázky náhrady za užívání veřejného prostranství je v poměrech projednávané věci negováno posouzením otázky, zda taková náhrada vlastníku pozemků náleží tehdy, jsou-li užívány jako veřejně přístupná účelová komunikace. Dovolání žalobce pro řešení jím vymezené první otázky není tudíž ve smyslu ustanovení přípustné. Podle závěrů Nejvyššího soudu je totiž dovolací přezkum vyhrazen pouze pro posouzení právních otázek, jež nejsou otázkami akademickými či hypotetickými. Dovolací soud se tudíž může zabývat řešením pouze takových otázek, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Nebyla-li otázka, zda žalobci přísluší náhrada za užívání pozemků coby veřejného prostranství určující, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné konfrontovat konkluze, jež případně odvolací soud k této otázce vyslovil, se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž poukázal dovolatel [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. (tento nález je přístupný, stejně jako dále označení rozhodnutí Ústavního soudu, na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz)], neboť v žádném z uvedených rozhodnutí nebyla soudům předložena otázka, zda náhrada za užívání pozemku, jenž je veřejným statkem, náleží jeho vlastníku i tehdy, byl-li pozemek sloužící ke komunikačním účelům věnován dřívějším vlastníkem veřejnému užívání.

16. Dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení přípustné ani pro řešení otázky, „zda vzniká nárok na bezdůvodné obohacení z titulu veřejného prostranství ve smyslu i v případech, kdy část veřejného prostranství tvoří účelová komunikace.“ Tato otázka – vzdor mínění žalobce – již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a odvolací soud se přijatým posouzením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

17. Otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace, sloužící k uspokojení komunikační potřeby, se rozhodovací praxe dovolacího soudu již opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. ). Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. ). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ).

18. V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl po provedeném dokazování k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že předmětné pozemky slouží jako veřejná účelová komunikace, jež je podskupinou veřejného prostranství. Závěr odvolacího soudu, na němž je dovoláním dotčený rozsudek založen, tj. že žalobci nenáleží za užívání pozemku jako celku žádná náhrada, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se problematikou omezení výkonu vlastnického práva k pozemku sloužícímu jako veřejně přístupná účelová komunikace. Provedeným dokazováním bylo postaveno najisto, že dřívější vlastník předmětných pozemků, I. Z., v souvislosti s realizovanou výstavbou šesti rodinných domů na předmětných pozemcích vybudoval komunikaci, sedm parkovacích stání a vjezdy k jednotlivým domům. Skutečnost, že pozemky naplňují komunikační potřebu pro obyvatele jednotlivých domů, nebyla nijak zpochybněna. Ostatně i žalobce je vlastníkem jednoho z těchto domů, tudíž i on komunikaci pro potřeby vjezdu, vstupu či parkování užívá. I pozemky parc. č. XY a XY o relativně malých výměrách byly klasifikovány příslušným úřadem jako komunikace, byť místní, v obytné zóně, čímž je potvrzena jejich komunikační potřeba pro danou lokalitu. Všechny čtyři pozemky splňují podmínku, že se na nich nalézá těleso komunikace, jež je s ohledem na její vlastnictví fyzickou osobou možno považovat za komunikaci účelovou (§ 19 zákona o pozemních komunikacích) s významem pro ty obyvatele žalované, kteří v dané lokalitě bydlí. Veřejný charakter účelové komunikace pak plyne z toho, že po jejím dokončení I. Z. deklaroval úmysl přenechat jí k bezplatnému veřejnému užívání, což také učinil, byť následná smluvní jednání s žalovanou o převodu vlastnického práva za symbolickou úplatu nebyla dokončena. Veřejné užívání komunikace ostatně toleroval i žalobce po určitý čas poté, kdy se stal vlastníkem předmětných pozemků. Sám žalobce si pak byl vědom právního režimu komunikace, neboť příslušný úřad požádal o změnu užívání stavby „z účelové komunikace veřejně přístupné na účelovou komunikaci nepřístupnou.“ Pokud pak zahrnul do této žádosti o změnu režimu komunikaci nacházející se na všech čtyřech pozemcích v jeho vlastnictví, deklaruje skutečnost, jež koresponduje skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Na uvedené nemůže mít vliv změna jeho přístupu, jež se v dovolání projevila tím, že bez náležitých důvodů tvrdí, že se veřejně přístupná komunikace nachází jen na jím nespecifikované části předmětných pozemků. Protože ve smyslu judikatury výše připomenuté platí pravidlo jednostranně neodvolatelného souhlasu k obecnému užívání veřejné účelové komunikace (srovnej např. odvolacím soudem připomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. ), nemohou mít v soukromoprávní sféře na užívání vliv aktivní kroky žalobce vedoucí k zamezení přístupu na účelovou komunikaci. Její statut na neveřejnou by mohl být změněn pouze tehdy, pokud by přestala plnit úlohu nenahraditelného komunikačního spojení dané oblasti s okolní sítí (místních) komunikací v obci. Taková okolnost ovšem nebyla v řízení před soudy nižších stupňů tvrzena a ani jinak nevyšla najevo.

19. Dovolání žalobce pak není přípustné ani pro řešení otázky, zda místní komunikace může být ve vlastnictví jiného subjektu než obce. Shodně jako u právní otázky, k níž byl podán výklad v bodě 15. odůvodnění tohoto usnesení, i odpověď na otázku o možném vlastnictví pozemní (místní) komunikace i někým jiným, než veřejnoprávním subjektem uvedeným v ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích by byla pouze hypotetická. Odpověď na uvedenou otázku totiž není způsobilá přinést pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve sporu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. ). Důvodem zde není pouze skutečnost, že závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na vydání bezdůvodného obohacení je založen na konstatování, že na předmětných pozemcích se nachází veřejně přístupná účelová komunikace a pro řešení této otázky neshledal Nejvyšší soud dovolání ve smyslu ustanovení přípustným, ale také fakt, že v individuálních poměrech projednávané věci by závěr o vlastnictví místní komunikace někým jiným než žalovanou obcí k dovození její věcné pasivní legitimace v tomto sporu logicky nevedl. V úvahu by mohlo přicházet pouze vlastnictví vlastníka předmětných pozemků, tedy žalobce, bez ohledu na to, zda místní komunikace by byla, a to je spíše pravidlem – samostatnou věcí v právním slova smyslu ( věta třetí zákona o pozemních komunikacích) nebo výjimečně v podobě určitého zpracování povrchu pozemků pouze součástí pozemků (k povaze stavby místní komunikace srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 76/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ).

20. Žalované obci nelze vlastnické právo ke komunikaci, jež se nachází na předmětných pozemcích přiřknout, neboť takový závěr je zjevně v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, jejž aproboval odvolací soud, a sice že původní vlastník předmětných pozemků a na nich vybudované komunikace, I. Z., je na obce nepřevedl a ty se pak staly předmětem opakované elektronické dobrovolné dražby, v níž je vydražil žalobce. Táže-li se žalobce po smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích sluší se uvést, že citované ustanovení je třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení a pokud možno i dosáhla, přirozeně že pouze ústavně konformními postupy, zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby vlastníkem pozemních komunikací příslušné kategorie se staly subjekty, které stanoví zákon (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , a rovněž usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. , jež je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu http://www.nssoud.cz). V každém případě by však užívání místní komunikace podléhalo režimu obecného (bezplatného) užívání (§ 19 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), což by vylučovalo důvodnost nároku, jehož se žalobce v tomto řízení domáhá, i tehdy, pokud by vlastnické právo ke komunikaci náleželo žalované obci (k obecnému užívání pozemní komunikace srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. , a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ).

21. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

22. Protože žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výrokům II. a III. o nákladech řízení státu a o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

23. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením věta první za současného použití ustanovení , část věty před středníkem a Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 6.921,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 5.420,- Kč - , , , . a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – a advokátního tarifu. Protože zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty [ a advokátního tarifu a , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.201,20 Kč.

24. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalované, který je advokátem ( ). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení , část věty před středníkem a , neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 22. 11. 2023

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu