Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 3925/2023

-1440

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Z. M., zastoupené Mgr. Ing. Pavlou Buxbaumovou, advokátkou se sídlem v Uničově, Masarykovo nám. č. 37, proti povinné GRASO a. s., se sídlem v Olomouci, Šantova č. 656/6, identifikační číslo osoby 25883127, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského č. 2784/24, pro 83 470,50 Kč + 13 938 Kč, o návrhu na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě- pobočky v Olomouci ze dne 27. září 2023, č. j. -632, t a k t o:

Dovolání povinné se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci dne 27. února 2023, č. j. -27, pověřil soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchu, Exekutorský úřad Přerov (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce pro vymožení pohledávky povinné ve výši 83 470,50 Kč + 13 939 Kč podle vykonatelného rozsudku tamního soudu ze dne 20. června 2022, č. j. -2151, ve spojení s vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. listopadu 2022, č. j. -2422, a dále pro náklady oprávněné a náklady exekuce.

Povinná podáním ze dne 16. března 2023 navrhla zastavení exekuce s odůvodněním, že dne 14. března 2023 vymáhanou pohledávku ve výši 97 408,50 Kč uhradila, a má tak za to, že je dán důvod pro úplné zastavení exekuce.

Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. května 2023, č. j. -47, návrh povinné na zastavení exekuce zamítl, protože po provedeném dokazování dospěl k závěru, že povinná splnila vymáhanou pohledávku oprávněné, ale až po doručení vyrozumění o zahájení exekuce a výzvy ke splnění vymáhané povinnosti. V uvedeném případě se jedná o plnění vymožené v rámci exekuce a soud neshledal žádný ze zákonem předvídaných důvodů, pro který by bylo možné exekuci zastavit, neboť z takto vymoženého plnění má soudní exekutor právo na náhradu nákladů exekuce, avšak tyto povinnou dosud uhrazeny nebyly.

Krajský soud v Ostravě- pobočce v Olomouci k odvolání povinné usnesením ze dne 27. září 2023, č. j. -632, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a ztotožnil se s jeho závěrem, podle kterého plnila-li povinná až dne 14. března 2023, tedy poté, kdy jí bylo dne 9. března 2023 doručeno vyrozumění o zahájení exekuce, výzva ke splnění vymáhané povinnosti a exekuční příkaz k provedení exekuce, jde o vymožené plnění v rámci exekuce, které není důvodem k zastavení exekuce podle Odvolací soud dále zdůraznil, že oprávněná nebyla povinna před podáním exekučního titulu upozornit povinnou na existenci dluhu a na uplynutí lhůty k plnění, protože předžalobní výzva podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“), je určena pro nalézací a nikoli vykonávací řízení, a nadto povinná byla seznámena s existencí dluhu doručením obou exekučních titulů. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám povinné, že podání návrhu na nařízení exekuce mělo šikanózní charakter ze strany oprávněné, podle soudu bylo podání zjevně motivováno snahou oprávněné domoci se plnění na základě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odchýlení odvolacího soudu od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2022, sp. zn. -306, a ze dne 1. března 2019, sp. zn. , ze kterých vyplývá, že navrhne-li povinný zastavení exekuce z důvodu exekučně vymáhané povinnosti, jenž již byla splněna, je povinností soudu zjišťovat z moci úřední, zda je tvrzení povinného o úhradě vymáhané částky zcela nebo zčásti důvodné, a pokud ano, zastavit exekuční řízení zcela nebo zčásti. V projednávané věci však odvolací soud i soud prvního stupně nechaly zcela bez povšimnutí shodná tvrzení oprávněné i povinné, že povinná dne 14. března 2023 uhradila částky 83 470,50 Kč a 13 938 Kč a nezabýval se z moci úřední podmínkami řízení uvedenými v Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2022, sp. zn. , a ze dne 29. září 2021, sp. zn. , jelikož nezkoumal otázku výjimečných okolností, pro které je možné zastavit exekuci i po jejím vymožení. Odvolací soud měl pochybit i proto, že ve věci nenařídil jednání, přestože nemohl pouze z listin vyřešit otázku, zda v této věci existují důvody pro zastavení exekuce podle Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 1. ledna 2022 (srov. část první čl. II bod 1 ), dále jen „“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud již dříve uvedl, že náklady exekuce představují spolu s vymáhaným nárokem plynoucím z exekučního titulu jeho vymáhanou součást a nebyly-li povinným mimo exekuční rámec oprávněnému uhrazeny, není to samo o sobě důvodem k zastavení exekuce (srovnej např. usnesení ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 35/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud dále uvedl, že o dobrovolné plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle , jde jen tehdy, jestliže povinný plnil mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v (srovnej např. usnesení ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. ). Rovněž v exekučním řízení lze po nařízení exekuce splnit vymáhanou povinnost dobrovolně (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. března 2007, , nebo např. ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. ). Dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. ). Za dobrovolné plnění mimo rámec exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, ke kterému došlo před doručením usnesení o nařízení exekuce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. , nebo ze dne 27. září 2013, sp. zn. ).

Rovněž v usnesení ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2017), Nejvyšší soud uvedl, že v exekučním řízení prováděném podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ex. řád“),představuje platba povinného, spočívající v zaplacení jistiny, jejího příslušenství, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, poukázaná na účet soudního exekutora po doručení usnesení o nařízení exekuce, tedy v rámci exekuce, vymožené plnění, a není proto důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2014, sp. zn. ). Představuje-li totiž výše uvedená platba „vymožené plnění“, dojde k zániku exekuce jejím provedením.

S účinností od 1. ledna 2008 pak byl do , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, doplněn , podle něhož soud exekuci na návrh účastníka nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce.

V projednávané věci byly dovolatelce vyrozumění o zahájení exekuce, výzva ke splnění vymáhané povinnosti a exekuční příkaz k provedení exekuce doručeny dne 9. března 2023 a dovolatelka splnila svoji povinnost podle exekučního titulu až dne 14. března 2023, jednalo se (v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) o dobrovolné plnění, poskytnuté povinnou sice bez přímé účasti soudního exekutora, avšak v rámci (a pod tlakem) exekučního řízení, což má (kromě vlivu na rozhodnutí o nákladech exekuce) za následek, že takovéto plnění nemůže být důvodem pro zastavení exekuce podle

Nejvyšší soud se neztotožňuje s tvrzením dovolatelky, že napadené rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2019, sp. zn. , a ze dne 28. července 2022, sp. zn. . Nejvyšší soud zde vysvětlil, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce proto, že soudní exekutor pokračuje ve vymáhání povinnosti, která již byla v průběhu exekuce uspokojena, není to důvodem pro zastavení exekuce, ale exekuční soud (soudní exekutor) musí ještě předtím, než se bude návrhem na zastavení exekuce zabývat, z moci úřední zjišťovat, zda předmětné tvrzení povinného je zcela nebo zčásti důvodné, a pokud ano, zastaví nikoliv exekuci, ale exekuční řízení ohledně té povinnosti nebo její části, která již byla vymožena. Dovolací soud však v uvedených usneseních rozhodoval na základě odlišných skutkových zjištění, jelikož zde byl celý vymáhaný dluh (včetně nákladů exekuce) uhrazen a exekuce byla nadále vedena toliko v důsledku nesprávného postupu soudního exekutora, v nyní řešené věci však dosud nedošlo k zaplacení nákladů exekuce, tudíž soudní exekutor nadále pokračuje v exekuci a teprve vymožením nákladů exekuce dojde k zániku exekuce jejím provedením.

Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2022, sp. zn. , není případný, protože dovolací soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že v části, kde byla exekuce skončena vymožením plnění, sice zastavení exekuce nelze vyloučit, ale jedná se o postup výjimečný na základě konkrétního důvodu vedoucího k aplikaci ustanovení , tímto důvodem může být třeba nezpůsobilý exekuční titul (srovnej dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2017, sp. zn. , a ze dne 10. července 2019, sp. zn. ); k nezpůsobilosti exekučního titulu však námitky dovolatelky v dovolání nemíří a ani žádné jiné výjimečné okolnosti nebyly v průběhu řízení tvrzeny.

Z důvodu odlišných skutkových zjištění nelze na projednávanou věc vztáhnout ani závěry dovolatelkou uváděných nálezů Ústavního soudu ze dne 4. ledna 2022, sp. zn. , a ze dne 29. září 2021, sp. zn. , podle kterých byla porušena ústavní práva stěžovatele proto, že soudní exekutor vydal usnesení o zastavení exekuce k návrhu oprávněné až poté, co mu zaniklo oprávnění k vedení exekuce.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada dovolatelky směřující do vad řízení. Podle může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Aby se určitou procesní vadou mohl dovolací soud zabývat, musela by být splněna podmínka plynoucí z věty druhé , případně by taková vada sama musela představovat dovolací důvod. Vytýkala-li tak dovolatelka odvolacímu soudu, že rozhodl bez nařízení jednání, uvedená námitka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. shodně např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2014, sp. zn. , ze dne 29. července 2014, sp. zn. , ze dne 7. listopadu 2014, sp. zn. , ze dne 14. listopadu 2014, sp. zn. , a ze dne 24. září 2014, sp. zn. ).

Jelikož dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v projednávané věci odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a následující ex. řádu].

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 1. 2024

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu