Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1191/2020

28 Cdo 1191/2020-682

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) Z. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, a b) M. Ch., narozeného dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2019, č. j. -638, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 26. listopadu 2019, č. j. -638, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 27. března 2019, č. j. -540, jímž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (dále jen „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“) jako pozemků náhradních podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o půdě“); dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Podle shodných zjištění soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou žalobci nositeli restitučních nároků (každý z nich v celkové výši 2 519 628,65 Kč) na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě za původní odňaté pozemky, jež nemohly být vydány pro zákonem stanovené překážky. Ačkoliv žalovaná původně oceňovala restituční nároky částkou podstatně nižší, v průběhu řízení u soudu prvního stupně, následujícího po předchozím (kasačním) zásahu odvolacího soudu (usnesení ze dne 10. 10. 2018, č. j. -451), sama restituční nároky přecenila na částku 2 519 628,65 Kč pro každého z žalobců. Také byla odstraněna spornost ocenění žalobci požadovaných pozemků jako náhradních, jež byly ve znaleckém posudku předloženém žalovanou oceněny toutéž částkou (20 728 Kč) jako v posudku opatřeném žalobci. Postup žalované (resp. jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu České republiky) ve vztahu k restitučním nárokům žalobců shledaly soudy nižších stupňů liknavým a svévolným, neboť tyto restituční nároky byly uplatněny již v roce 1992 a uspokojeny byly dosud toliko z malé části, a to výlučně formou soudních rozhodnutí, přičemž žalovaná až do konce roku 2018 setrvávala na nesprávném ocenění hodnoty odňatých nevydaných pozemků, čímž fakticky bránila žalobcům uspokojit restituční nároky zákonem zásadně předpokládaným postupem, tj. cestou veřejných nabídek pozemků (§ 11a zákona o půdě). Proto v posuzované věci byly naplněny předpoklady, za nichž se mohou žalobci domáhat uspokojení svých restitučních nároků žalobou na vydání konkrétních pozemků do veřejné nabídky nezařazených. Jelikož odvolací soud ani soud prvního stupně neshledaly, že by předmětné pozemky, jejichž převodu se žalobci domáhají, byly k vydání nevhodné, kdy ani probíhající pozemkové úpravy nebudou vydáním pozemků dotčeny, a kdy za nevýznamnou považovaly i skutečnost, že v rámci těchto pozemkových úprav je část pozemku parc. č. XY určena pro realizaci doplňkové cesty, žalobnímu návrhu na uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětných pozemků vyhověly.

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. K němu namítá, že vydání předmětných pozemků žalobcům bránila zákonná překážka dle , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen jako „ “), ve znění účinném od 1. 11. 2019 (tedy účinném již v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), dle něhož nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby pozemky určené k řešení podle , ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav. Tato poznámka – jde-li o stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu – přitom byla v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům zapsána.

Skutečnost, že předmětné pozemky nejsou pro převod oprávněným osobám vhodné s ohledem na zahájené pozemkové úpravy, namítala žalovaná v řízení opakovaně (i v odvolání), přičemž realizace pozemkových úprav byla v řízení také prokázána a žalobci nesporována. Napadené rozhodnutí je proto v rozporu i s tou rozhodovací praxí, dle níž zákonné výluky v ustanovení brání zařazení dotčených pozemků do veřejných nabídek, které proto nejsou vhodné k převodu oprávněným osobám. Krom toho žalovaná napadá i závěr odvolacího soudu o svém údajně liknavém a svévolném postupu ve vztahu k nárokům žalobců; odkázala na jiné řízení mezi účastníky, kde závěr o liknavém a svévolném postupu žalované učiněn nebyl. Poukazuje přitom i na okolnost, že již došlo k přecenění restitučních nároků, ovšem jejich uspokojení se žalobci setrvale domáhají soudně, nikoli zákonem předpokládaným postupem. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se žaloba na vydání označených pozemků žalobcům zamítá, případně aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním dovolatelka učinila i návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.

Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, případně zamítnuto jako nedůvodné. Dovolatelka – dle jejich názoru – zpochybňuje především skutkové závěry, jež ve věci učinily soudy nižších stupňů. Jde-li o liknavost a svévoli žalované, poukazují žalobci na totožné závěry v jiných řízeních mezi těmito účastníky, přičemž závěry dosažené v dovolatelkou odkazované věci (v níž nebyl shledán liknavý postup na straně žalované) považují za nepřípadné, s akcentem na konkrétní okolnosti, z nichž lze závěr o liknavém a svévolném postupu žalované dovodit. Vyzdvihují i svou aktivní snahu o vypořádání restitučních nároků, jež ovšem nevedla ke kompletnímu vypořádání, zejména proto, že žalovaná většinu nároků oceňovala nesprávně, čímž znemožnila žalobcům získat adekvátní náhradní pozemky. K otázce, představuje-li realizace pozemkových úprav překážku vydání pozemků oprávněným osobám, žalobci uvádějí, že i v tomto směru je třeba vždy vycházet z konkrétních okolností dané věci. Pozemkové úpravy zahrnují více druhů úprav, které znamenají pro dotčené území různou intenzitu omezení, přičemž konkrétní pozemky nemusí být pozemkovými úpravami vůbec dotčeny (anebo dotčeny jenom v nepodstatné části). Nadto řízení o pozemkových úpravách je vždy extrémně dlouhé a v současné době je v České republice pozemkovými úpravami dotčeno přibližně 20 % území, pročež by mechanickou aplikací ustanovení bylo z převodů oprávněným osobám vyloučeno značené množství pozemků. V katastrálním území XY je důvodem zahájení pozemkových úprav pouze „řešení přídělů“ a „nedokončeného scelování“, čili pozemky nejsou dotčeny „reálnými pozemkovými úpravami, tzv. společnými zařízeními (meliorační zařízení, polní cesty atd.)“, u nichž by omezení převoditelnosti bylo opodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti ( ).

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (lze-li jako náhradní poskytnout oprávněným osobám pozemky, jejichž převod z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob je zvláštním předpisem zapovězen a k nimž – s účinností od 1. 11. 2019 – patří i zemědělské pozemky určené k řešení pozemkových úprav dle , ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věta první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Zmatečnosti ( , a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. ).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ).

Podle , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „ “), ve znění účinném od 1. 11. 2019, podle tohoto zákona nebo , ve znění pozdějších předpisů, anebo , o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky určené k řešení pozemkových úprav podle , ve znění pozdějších předpisů, u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav.

Podle , o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pozemkovými úpravami se ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech původní pozemky zanikají a zároveň se vytvářejí pozemky nové, k nimž se uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena v rozsahu rozhodnutí podle . Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení kvality života ve venkovských oblastech včetně napomáhání diverzifikace hospodářské činnosti a zlepšování konkurenceschopnosti zemědělství, zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, lesní hospodářství a vodní hospodářství zejména v oblasti snižování nepříznivých účinků povodní a sucha, řešení odtokových poměrů v krajině a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako neopomenutelný podklad pro územní plánování.

Podle předmětem pozemkových úprav jsou všechny pozemky v obvodu pozemkových úprav (odstavec 2) bez ohledu na dosavadní způsob využívání a existující vlastnické a užívací vztahy k nim.

Podle obvod pozemkových úprav je území dotčené pozemkovými úpravami, které je tvořeno jedním nebo více celky v jednom katastrálním území. Bude-li to pro obnovu katastrálního operátu třeba, lze do obvodu pozemkových úprav zahrnout i pozemky, které nevyžadují řešení ve smyslu ustanovení , ale je u nich třeba obnovit soubor geodetických informací. Je-li to k dosažení cílů pozemkových úprav vhodné, lze do obvodu pozemkových úprav zahrnout rovněž pozemky v navazující části sousedícího katastrálního území. Jde-li o katastrální území v obvodu působnosti jiného pozemkového úřadu, než který zahájil řízení o pozemkových úpravách, zahrne pozemkový úřad, který řízení zahájil, předmětné pozemky do obvodu pozemkových úprav po dohodě s pozemkovým úřadem, v jehož obvodu působnosti se příslušné pozemky nacházejí. O takových pozemcích rozhoduje pozemkový úřad, který řízení zahájil.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu Státního pozemkového úřadu (resp. jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba, za předpokladu svého aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. , a tam citovaná rozhodnutí).

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil tezi, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. ); za této situace pak ani nelze po oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast ve veřejných nabídkách (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. ).

Samotné zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (a jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. ).

Hodnotící závěr soudů nižších stupňů o liknavém a svévolném postupu dovolatelky při uspokojování restitučních nároků žalobců odpovídá výše citované rozhodovací praxi a není nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci, dle nichž restituční nároky žalobců nebyly uspokojeny od roku 1992 proto, že žalovaná až do roku 2018 ulpívala na nesprávném ocenění odňatých (nevydaných) pozemků, čímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě). V tomto směru dovolatelkou uplatněná argumentace je pak vesměs polemikou se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v posuzované věci a jako taková nemůže založit přípustnost dovolání. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Závěr o liknavém a svévolném postupu žalované (a naplnění předpokladů pro to, aby se žalobci uspokojení svých restitučních nároků domáhali mimo zákonem stanovený postup) nemůže účinně zpochybnit ani ta skutečnost, že s mnohaletým prodlením žalovaná nakonec v průběhu tohoto řízení sama restituční nároky žalobců přecenila (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. ).

V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pak sporu o tom, že jako náhradní pozemky lze oprávněné osobě podle zákona o půdě vydat toliko pozemky vhodné, jež byly by zařaditelné do veřejné nabídky. Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního ( zákona o půdě) přitom nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních zákona o půdě a (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ).

Rozhodující pro posouzení, je-li oprávněnou osobou k bezúplatnému převodu žádaný pozemek jako náhradní vhodný, je pak stav v době vyhlášení rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. ). Proto také bylo v posuzované věci pro odvolací soud rozhodné znění ustanovení účinné v době vyhlášení jeho rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. ), jež ovšem zapovídalo převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky určené k řešení podle , u kterých je v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav.

Jelikož se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (jež jako správná převzal i soud odvolací) podává, že předmětné pozemky jsou součástí obvodu pozemkových úprav (kdy část pozemku parc. č. XY je dokonce určena k realizaci doplňkové cesty v rámci pozemkových úprav), jak namítala v průběhu celého řízení žalovaná, měl se odvolací soud zabývat právě i otázkou, není-li převod předmětných pozemků do vlastnictví žalobců vyloučen ustanovením

Zmíněnou otázku – pro danou věc relevantní – ovšem odvolací soud svým rozhodnutím (jež bylo vydáno dne 26. 11. 2019) neřešil, když nikterak nereflektoval změnu právní úpravy, k níž došlo (s účinností k 1. 11. 2019) , kterým se mění , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž bylo mj. novelizováno pro danou věc relevantní ustanovení , jež do té doby konstituovalo výluku toliko pro ty zemědělské pozemky, jež byly určeny podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření.

Nelze přitom přisvědčit argumentaci žalobců, že k přijetí závěru o naplnění výluky dle , ve znění pozdějších předpisů, je nutno detailně zkoumat charakter těch kterých pozemkových úprav a vážit, zda se – zákonem stanovené – omezení převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby uplatní či nikoliv. Pro takovou diskreci aplikované ustanovení prostor nedává a ani imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří nemůže takový – vůli zákonodárce překračující – výklad odůvodnit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ). Rozhodující je tak toliko otázka, jde-li o pozemky, u kterých byla v katastru nemovitosti vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav a zda tyto pozemky jsou „určené k řešení podle “; byla-li tedy u určitých pozemků v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav, nebude výlukový důvod dle naplněn pouze tehdy, jestliže půjde o pozemky neřešené podle

Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o závěr o převoditelnosti pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví jiných osob, potažmo jejich hodnocení jako pozemků vhodných k uspokojení nároku oprávněných osob (žalobců), při němž odvolací soud neaplikoval relevantní právní úpravu (včetně ustanovení , ve znění účinném od 1. 11. 2019), a to i se zřetelem k žalovanou předestřeným námitkám a učiněným skutkovým zjištěním (o tom, že žalobci požadované pozemky jsou předmětem pozemkových úprav), kdy se pak následně nezabýval ani předestřenou otázkou, je-li u předmětných pozemků v katastru nemovitostí vyznačena poznámka o zahájení pozemkových úprav a jsou-li pozemky určené k řešení dle či nikoliv – je neúplné a tím i nesprávné (závěr, že jde o pozemky převoditelné a vhodné k uspokojení nároku žalobců jako oprávněných osob – učiněný bez ohledu na platnou a účinnou právní úpravu – je tak přinejmenším předčasný). Uplatněný dovolací důvod ( ) byl tudíž naplněn.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí ( , ).

V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení ( , věta druhá, ).

O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ( ), jenž byl podán současně s dovoláním, dovolací soud již dříve rozhodl samostatným rozhodnutím (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. -673).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 6. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu