Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3773/2017-150

28 Cdo 3773/2017-150

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) J. J.

, P., a

b) M. K.

, P., zastoupených Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí 816/4 proti žalované:

Česká republika – Státní pozemkový úřad

, IČ: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1284/37,

o nahrazení projevu vůle a uzavření

smlouvy o převodu pozemku

, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2017, č. j. -124, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2017, č. j. -124, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 8. února 2017, č. j. -77,

se ruší

a věc

se

Okresnímu soudu v Tachově

vrací

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 8. února 2017, č. j. -77, jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobci o bezúplatném převodu pozemků č. parc. a st. č. parc., vše v katastrálním území R .a pozemků č. parc, vše v katastrálním území S. K. u R., a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 17.020 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10.406 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci, jejichž právní předchůdce svůj restituční nárok řádně uplatnil již v roce 1992, jsou osobami oprávněnými ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v účinném znění, dále jen „zákon o půdě“), jimž za pozemky v katastrálním území T., které v rozhodné době přešly z vlastnictví právního předchůdce žalobců na stát a které jim dle rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 21. 2. 2007, č. j. PÚ 6922/92/4, nebyly vydány toliko pro existenci zákonné překážky zastavěnosti ( zákona o půdě), náleží náhrada ve formě poskytnutí jiného pozemku ( zákona o půdě). Vycházeje z tvrzení žalobců a jimi předložených důkazů přitom soud prvního stupně dovodil, že postup žalované při vyřizování jejich restitučního nároku je třeba hodnotit jako liknavý, a to zejména s přihlédnutím k době trvání restitučního řízení a ke skutečnosti, že žalovaná i přes urgenci žalobců odmítala přecenit jejich restituční nárok v souladu se znaleckým posudkem Ing. Magdalény Čudové, jejž dokonce sama nechala vypracovat v souvislosti s vyřizováním restitučního nároku jiného spoluvlastníka týchž (oprávněným osobám odebraných) pozemků, v jehož případě byl následně restituční nárok i nově oceněn. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě na nahrazení projevu vůle dovolatelky k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků oprávněným osobám vyhověl.

Odvolací soud, cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , pak shledal rozsudek soudu prvního stupně věcně správným. Nepřisvědčil přitom argumentaci žalované, že žalobci nebyli v restitučním řízení aktivní a neposkytli jí potřebnou součinnost, ani jejím námitkám vůči určení výše restitučního nároku žalobců. Otázkou vhodnosti náhradních pozemků se odvolací soud ani soud prvního stupně nezabývaly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení procesněprávní otázky přípustnosti tvrzení a důkazních návrhů předložených v odvolacím řízení účastníkem, který nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím řádně poučen ve smyslu ustanovení a Odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Namítala přitom, že se odvolací soud nezabýval otázkou „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě. V tomto směru uváděla, že se odvolací soud chybně spokojil s konstatováním, že druh pozemků zapsaný v katastru nemovitostí nebrání vydání nárokovaných pozemků žalobcům, aniž zkoumal, zda zde není překážek, jež by vydání těchto pozemků bránily (srov. např. , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, dále jen „ “). Odkázala rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. . Měla taktéž za to, dovolávaje se rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. , že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky liknavosti žalované, když jeho závěry jsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem. Vymezila současně otázku důvodnosti žaloby oprávněných osob na převod konkrétních pozemků za situace, kdy disponují restitučním nárokem ve výši umožňující účast ve veřejných nabídkách, jichž se neúčastní, případně se jich účastní pouze v zanedbatelném rozsahu. V uvedených souvislostech odkázala na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. a usnesení téhož soudu sp. zn. . Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém vyjádření navrhují dovolání žalované odmítnout, eventuálně zamítnout, poukazujíce na procesní pasivitu žalované v řízení před soudem prvního stupně i na skutečnost, že v posuzované věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, když odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutím sp. zn. . Ohledně argumentace týkající se otázky „vhodnosti“ nárokovaných pozemků, mají žalobci za to, že dovolatelka jejím prostřednictvím pouze zpřístupňuje svá tvrzení, jež nemohou založit přípustnost dovolání, navíc o skutečnostech, jež v řízení před soudy nižšího stupně ani nebyly tvrzeny.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem ( věta první ), ve lhůtě stanovené a obsahuje náležitosti uvedené v

Dovolání žalované je současně přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka „vhodnosti“ pozemků, jež oprávněná osoba nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení , jež takto provedl bez jednání ( věty první ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné.

Stran dovolatelkou vymezené otázky liknavosti sluší se poznamenat, že dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalovaného úřadu (jeho právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , na něž ostatně odkázala sama dovolatelka, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Vady skutkových zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Hodnotící závěr odvolacího soudu, že postup dovolatelky lze označit za přinejmenším liknavý, přitom nepřiměřený zjištěným skutkovým okolnostem věci není. Jestliže totiž dovolatelka i přes aktivní přístup žalobců (urgence, dvojnásobná účast žalobkyně b/ ve veřejné nabídce) bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněním restitučních nároků (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem Ing. Magdaleny Čudové, který nechala vypracovat sama žalovaná v řízení před soudy nižších stupňů, více než pětadvacetinásobně převyšuje ocenění provedené dovolatelkou; k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku též srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), následkem čehož se ocitla v mnohaletém prodlení (restituční nároky žalobců byly deklarovány již rozhodnutím pozemkového úřadu z roku 2007, přičemž nejpozději od roku 2013 měla žalovaná k dispozici výše zmíněný znalecký posudek dokládající skutečnou výši nároku žalobců), odvolací soud zcela v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že následkem liknavého (až svévolného či diskriminujícího) postupu dovolatelky nebylo lze po žalobcích spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách, přičemž obecně vzato je namístě vyhovět žalobě o vydání konkrétního vhodného pozemku.

Závěry odvolacího soudu se přitom nikterak neodchylují ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou liknavosti dovolatelky při uspokojování restitučních nároků zabývají (v souladu s ustálenou judikaturou) právě se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem jednotlivých posuzovaných případů, a nejsou ani v rozporu s jí citovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. stanovisko Pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. a usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. ).

Vytýká-li dále dovolatelka absenci poučení podle ustanovení a , dlužno uvést, že poučovací povinnost soudu podle citovaných ustanovení se vztahuje pouze k účastníkům, kteří se jednání před soudem prvního stupně zúčastnili. Nejednal-li tedy soud prvního stupně v nepřítomnosti účastníka v rozporu s ustanovením , nemůže se účastník, jenž nebyl jednání přítomen, dovolávat nedostatku poučení podle a (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. ). Uvedené koresponduje s principem vyšší odpovědnosti účastníka za výsledek řízení, jenž neodmyslitelně provází institut neúplné apelace.

Pakliže tedy bylo jednání soudu prvního stupně dvakrát odročeno na žádost žalované, která se z jednání i na potřetí omluvila z personálních důvodů, aniž požádala o jeho další odročení, soud prvního stupně zcela zjevně nepostupoval v rozporu s ustanovením , jednal-li v její nepřítomnosti (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. , lze přitom v uvedených souvislostech považovat za nepřiléhavý, neboť v citovaných rozhodnutích jde primárně o otázku formy poučení podle a , respektive vztahu poučení podle ustanovení , a a 3

Předestírá-li však dovolatelka otázku „vhodnosti“ potenciálních náhradních pozemků, nezbývá než poukázat na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, dle nichž rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž se při liknavém (či libovolném nebo diskriminujícím) postupu Pozemkového fondu ČR (jeho nástupce Státního pozemkového úřadu) mohou oprávněné osoby domáhat také převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz již shora odkazovaný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. ), rozhodně nebyly (neměly být) popřeny závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě o uložení povinnosti bezúplatně převést oprávněné osobě náhradní zemědělský pozemek požaduje, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“ (tedy pozemek, jenž by byl – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR – do veřejné nabídky takto zařaditelný); k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. .

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního ( zákona o půdě) nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních zákona o půdě a , či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. , ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. ), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. ), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. ). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. ).

Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.

Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku, zda lze předmětné pozemky považovat za vhodné k převodu oprávněné osobě jako pozemky náhradní za pozemky, jež jí nemohly být vydány – správné není, neboť závěr odvolacího soudu (jakožto ostatně i soudu prvního stupně), že předmětné pozemky za vhodné k takovému převodu považovat lze, je přinejmenším předčasný. Odvolací soud se totiž otázkou vhodnosti jednotlivých nárokovaných pozemků vůbec nezabýval, ačkoliv tak byl povinen učinit (jakožto ostatně i soud prvního stupně), zvláště v situaci, kdy se z důkazu znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Eduardem Richtersem provedeného v řízení před soudem prvního stupně podávají okolnosti nasvědčující tomu, že některé z nárokovaných pozemků se nachází v zastavěném území obce a mohou být zastavěny zpevněnými plochami, pozemními komunikacemi či elektroměrovým rozvaděčem. Vypořádal-li se totiž za daného stavu odvolací soud s právní otázkou vhodnosti žalobci nárokovaných pozemků k bezúplatnému převodu oprávněným osobám jako pozemků náhradních (§ 11a odst. 1 zákona o půdě) – a argumentací žalované k této otázce směřující – pouze konstatováním, že druh pozemku zapsaný v katastru nemovitostí u jednotlivých nárokovaných pozemků (zahrada, ostatní plocha, orná půda) takovému převodu nebrání, opomněl se zjevně zabývat otázkami existence dalších kritérií vhodnosti, respektive nevhodnosti, takových pozemků, jež byly rekapitulovány výše.

V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( , věty druhé, ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věta druhá ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. prosince 2017

Mgr. Petr Krauspředseda senátu