Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3173/2008

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Odvolací soud potvrdil napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku specifikovanou v záhlaví tohoto rozhodnutí společně s příslušenstvím, a ve výroku II. rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení, kterýžto výrok opravil svým usnesením ze dne 5. 5. 2008,

č. j. -95. V souzené věci se žalobce domáhal vrácení v záhlaví specifikované kupní ceny z titulu vydání bezdůvodného obohacení, a to s odůvodněním, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky dne 15. 11. 2003, na základě níž měl nabýt vlastnické právo k nemovitostem identifikovaným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je absolutně neplatná. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přičemž tento skutkový stav posoudil v zásadě správně i po stránce právní, neboť důsledně vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. . Soud odvolací vycházel i ze závěrů soudu Ústavního, a to zejména z jeho nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , jímž byla zrušena část druhá V souladu s těmito rozhodnutími dovodil, že derogací zrušujících ustanovení , byl obnoven stav založený až , (dále jen „obč. zák.“). Tím došlo k nabytí vlastnického práva ex lege u subjektů, na něž se režim citovaných ustanovení vztahoval. S přihlédnutím k tomuto závěru je třeba dovodit, že žalobce nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům ze zákona dne

1. 7. 2001, a předmětnou kupní smlouvu je nutné proto považovat za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. To z toho důvodu, že žalovaná nebyla v době jejího uzavírání vlastnicí dotčených nemovitostí, a nemohla tak vlastnické právo platně na jiný subjekt převést. Kupní cena, kterou žalobce žalované na základě absolutně neplatné kupní smlouvy zaplatil, představuje bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák. Námitka promlčení, vznesená žalovaným, není důvodná, neboť neuplynula subjektivní ani objektivní promlčecí doba. Její počátek podle , 2 obč. zák. je třeba vázat ke dni účinnosti nálezu Ústavního soudu , protože rozhodnutím o odložení účinnosti zrušení druhé části článku II. byl Ústavním soudem vytvořen časový prostor pro zákonodárce k přijetí právní úpravy, která by reagovala na možnost vzniku právní nejistoty nejenom v právech třetích osob. Teprve za situace, že zmíněná právní úprava přijata nebyla a nález Ústavního soudu nabyl účinnosti, lze dovodit, že až v tomto okamžiku vzniklo bezdůvodné obohacení a žalobce se dozvěděl, že k němu došlo a kdo se na jeho úkor obohatil. Žaloba tak byla podána před uplynutím promlčecí doby.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je zásadně právně významné pro posouzení účinků výše citovaného plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž se závěry dovozenými odvolacím soudem v tomto ohledu zásadně nesouhlasí. Žalovaná ve svém dovolání obsáhle polemizuje s argumenty Ústavního soudu uvedenými v citovaném plenárním nálezu a zpochybňuje jeho účinky ve vztahu k právnímu řádu České republiky. Za zásadně právně významnou považuje

i otázku dopadu uvedených ustanovení do právních poměrů žalobce či jejich vztah k části čtvrté , která citovaným nálezem zrušena nebyla. Žalovaná nesouhlasí s možností „obživnutí“ již jednou platně zrušených ustanovení na základě nálezu Ústavního soudu, aniž by tak byla založena funkce Ústavního soudu jakožto pozitivního zákonodárce. Možná je též kolize s předpisy Evropské unie

a z důvodu nepovolené veřejné podpory podnikatelských subjektů. Předmětná kupní smlouva je podle názoru dovolatelky platným právním úkonem a plnění, jež bylo žalované na základě této smlouvy poskytnuto, není možné považovat za bezdůvodné obohacení. Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu včetně rozsudku soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ “) vychází z toho, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Přípustnost dovolání v daném případě je možné založit jen podle ustanovení

a odst. 3 Nejvyšší soud by musel proto dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadně významné.

V daném případě však napadené rozhodnutí podmínky zásadní právní významnosti nesplňuje, neboť nejenže respektuje právní závěry obsažené ve shora citovaném nálezu pléna Ústavního soudu, ale i následná četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se dotčené problematiky (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

28. 8. 2006, sp. zn. , dále pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 23. 1. 2007, sp. zn. ; z 21. 3. 2007, sp. zn. ; z 23. 8. 2007, sp. zn. ; z 13. 9. 2007, sp. zn. ; ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. ; ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. ; ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. ; ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 2356/2008; ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 12. 2008, sp. zn. a z téhož dne též usnesení, sp. zn. atd. – všechna rozhodnutí jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), na něž i v daném případě dovolací soud plně odkazuje. Dovolatelka žádné nové argumenty ve svém dovolání nepřináší a dovolací soud nemá důvody se od právních závěrů v těchto rozhodnutích dovozených odchylovat. Dovolací námitky představují pouhou polemiku s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , kterým byla konstatována obnova stavu založeného ustanoveními § 879c až § 879e obč. zák., a shora uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu.

V tomto ohledu dovolací soud žalované důrazně připomíná závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. (veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz) ohledně očividné nadbytečnosti dovolatelkou prezentovaných podání, a to vzhledem ke zcela jasné a mnohočetné judikatuře jak obecné soustavy soudní, tak i samotného Ústavního soudu.

Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání do výroku, v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, není přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání podle A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud jej podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo

a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. března 2009

JUDr. Josef  Rakovský, v. r.

předseda senátu