Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3073/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce Z. konzumního družstva P.,  proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení vlastnictví, vedené Okresním soudem Plzeň – jih pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007, č.j. -105, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2007, č.j. -105, se v části, v níž byl potvrzen určující výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 15. 11. 2006, č.j. -81, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 4/1 o výměře 679 m2, obec a katastrální území L., zapsaného na LV v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P. k., Katastrální pracoviště P., a ve výroku o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 3. 2007, č.j. -105, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň – jih (soud prvního stupně), jímž bylo určeno, že žalobce „je vlastníkem nemovitostí – stavební parcely st. p. č. 236 o výměře 1106 m2, pozemkové parcely p. č. 4/1 o výměře 679 m2, obou zapsaných na LV  pro obec L., k.ú. L., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště P.“; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž v odůvodnění svého rozsudku odkázal. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zrušil-li Ústavní soud nálezem ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. , vyhlášeným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 (dále jen „nález č. 278/2004 Sb.“), s účinností k 31. 12. 2004 část druhou čl. II. derogující ustanovení až , je třeba na citovaná ustanovení pohlížet, jako kdyby k jejich zrušení nikdy nedošlo a jsou tedy opětovně způsobilá vyvolat předpokládané právní následky; na právní stav trvající od 30. 6. 2001 do 31. 12. 2004 je třeba nahlížet jako na období, po které existovala právní překážka jejich realizace. Za situace, kdy žalovaná udělila (byť opožděně) souhlas

s vynětím pozemku parc. č. 4/1 ze zemědělského půdního fondu, je třeba z hlediska jeho právního režimu za rozhodující považovat skutečnost, že oba pozemky tvoří společně

s budovou č. p. 39 jednotný funkční celek. Je proto ve veřejném zájmu, aby byly posuzovány jednotně, přičemž pro takové posouzení je rozhodující právní povaha pozemku o větší rozloze. Žalobce proto splnil veškeré podmínky kumulativně stanovené v a 4 ve znění účinném od 1. 1. 2005 (dále jen „obč. zák.“), čímž nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku ve věci samé dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „“) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Dovolatelka považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně (se kterým se odvolací soud ztotožnil), že ustanovení obč. zák. je po zrušení článku II. nálezem č. 278/2004 Sb. opětovně účinné a způsobilé vyvolat zamýšlené právní důsledky; i kdyby k jeho „oživení“ došlo, byla by jeho aplikace v posuzované věci vyloučena, neboť tímto nálezem nebylo zrušeno ustanovení ani žádná další část (např. čl. IV. odst. 1), a proto „jsou do současné doby nadále v platnosti a účinnosti ustanovení, která nahradila svým obsahem ust. obč. zák. a která byla vložena do předpisu, který je speciální ve vztahu k , tj. do ZoM () ... Aplikací ust. obč. zák. by nastala pravá retroaktivita a zásah do nabytých práv (iura quaesita), což je nepřípustné z důvodu zachování právní jistoty a v rozporu s pojmem právního státu ve smyslu ust. y.“ Navíc nabytím účinnosti , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“) zaniklo podle ve spojení s tohoto zákona ke dni 24. 6. 1991 právo trvalého užívání pozemku parc. č. 4/1 (v té době náležejícího do zemědělského půdního fondu), ke dni 1. 7. 2001 toto právo již neexistovalo, a tudíž se nemohlo přeměnit na vlastnické právo žalobce. Právo trvalého užívání žalobce vztahující se k pozemku st. parc. č. 236 se dnem 30. 6. 2001 změnilo na výpůjčku, která s ohledem na a nadále trvá, jelikož podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Na podporu svých závěrů žalovaná cituje odlišné stanovisko JUDr. F. B. připojené k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , publikované v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, s. 35. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu

i rozsudek prvostupňový zrušil, a věc vrátil soudu první instance k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožňuje se závěry, ke kterým dospěl odvolací soud, potažmo soud prvního stupně. Má za to, že otázka „oživení § 879c obč. zák.“ byla již nálezem č. 278/2004 Sb. a navazující judikaturou Nejvyššího soudu vyřešena, se závěrem žalované o neaplikovatelnosti § 879c obč. zák. i přes jeho případné „oživení“ se neztotožňuje a odkazuje na nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 424/2001 a pod č. 512/2004. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalované v celém rozsahu zamítl.

Nejvyšší soud posoudil dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle , a a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, za dovolatelku jedná její zaměstnanec s právnickým vzděláním, jímž bylo dovolání též sepsáno.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení   a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla.

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatelka zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že zrušením části druhé čl. II. došlo k „oživení“ původně derogovaných ustanovení až obč. zák., čímž u pozemku st. parc. č. 236 zanikl „dočasný“ vztah výpůjčky, a že pro právní režim pozemku parc. č. 4/1 je z důvodu existence jednotného funkčního celku rozhodující charakter pozemku o větší rozloze st. parc. č. 236.

Nejvyšší soud shledal dovolání podle přípustným, neboť spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku odvolacího soudu v posouzení otázky právního režimu nezastavěného pozemku parc. č. 4/1.

Dovolací soud považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že právní režim pozemku parc. č. 4/1 (který tvoří velmi úzký delší pás) odvisí od právního režimu rozlohou podstatně většího sousedícího pozemku st. parc. č. 236, neboť tyto pozemky tvoří s nemovitostí č. p. 39 „jednotný funkční celek“, a je ve veřejném zájmu, aby byly posuzovány jednotně. Za jednotný funkční (funkčně neoddělitelný) celek soudní praxe zpravidla považuje soubor budov a jimi zastavěných pozemků, u nichž je žádoucí zachovat stejný právní režim z důvodu vyloučení dalších (budoucích) sporů plynoucích z jejich odděleného vlastnictví. Tento právní režim se však netýká jiných pozemků než zastavěných; netýká se tedy zahrad, ostatních ploch a jiných zemědělských a lesních pozemků [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení (dále jen „Sbírka“) pod č. 151, sv. 12]. Za „jednotný funkční celek“ lze proto považovat nemovitost č. p. 39 a jí zastavěný pozemek st. p. č. 236, nikoli však již nezastavěný sousední pozemek parc. č. 4/1, o němž jako o samostatné věci (§ 119 odst. 2 obč. zák.) je třeba rozhodovat samostatně; odvolací soud navíc nijak nezdůvodnil, v čem spatřoval veřejný zájem na jednotném posuzování obou pozemků.

Nejvyšší soud se ve své judikatuře dlouhodobě přiklání k ústavně konformnímu výkladu účinků nálezu č. 278/2004 Sb., z něhož vyplývá, že v řízení o kontrole norem vystupuje Ústavní soud jako tzv. negativní zákonodárce, oprávněný v případě vyhovění návrhu napadený právní předpis toliko derogovat (viz nález ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. , vyhlášený pod č. 95/2002 Sb. a uveřejněný ve Sbírce pod č. 14, sv. 25). Proto také zrušením napadeného předpisu může dojít výhradně k jeho „vyřazení“ z právního řádu České republiky, a nikoliv k faktickému konstituování nové úpravy formou „ožívání“ předpisu již dříve zrušeného. V konkrétním případě se ovšem jedná o zrušení derogačního ustanovení Zrušením části druhé čl. II se obnovil stav založený ustanoveními až obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31; dále např. usnesení ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , a ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že imanentním požadavkem interpretace právní úpravy je upřednostnění jejího účelu a smyslu v případě rozporu s gramatickým zněním zákona; je-li pak k dispozici více výkladů, přednost dostává interpretace ústavně konformní ... ve světle těchto požadavků je nezbytné dát přednost „obnovenému“ znění obč. zák. před nezrušeným článkem IV bodem 1 čtvrté části , jenž z hlediska legitimního očekávání žalobce nemůže obstát. Žalobcův nárok na přeměnu trvalého užívání na vlastnictví pozemku, vzniklý za účinnosti obč. zák. ještě před protiústavním zásahem prostřednictvím , bude posuzován (při neexistenci relevantních intertemporálních ustanovení v zákoně č. ) za pomoci extenzivního, resp. překlenujícího výkladu nepravé zpětné účinnost pozdějšího předpisu ().

Z tohoto pohledu ostatní dovolací námitky směřující vůči závěrům odvolacího soudu o „oživení“ původně zrušených ustanovení až obč. zák. a o jejich aplikační přednosti před nezrušenou částí čtvrtou či zdůrazňující specialitu ustanovení a až ve vztahu k nelze v dané věci považovat za důvodné a tedy způsobilé zpochybnit správnost uvedených závěrů. Zbývá poznamenat, že dovolatelkou citované odlišné stanovisko JUDr. B. k rozsudku sp. zn. nelze pokládat za výraz standardní rozhodovací praxe.

Z těchto důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok prvostupňového rozsudku o určení vlastnictví k pozemku parc. č. 4/1, a v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( část věty za středníkem, odst. 3 věta první ); ve zbývající části dovolání jako nedůvodné zamítl ( část věty před středníkem ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro odvolací soud závazný (, ); v novém rozhodnutí ve věci samé soud znovu rozhodne

o nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. září 2007

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu