Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1022/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalované se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten určil, že žalobce je vlastníkem pozemků blíže identifikovaných ve výroku I. uvedeného rozhodnutí. Žalobce prokázal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť jde zřetelně o případ, kdy rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí. K námitkám žalované týkajících se data vzniku žalobce odvolací soud uvedl, že občanské sdružení, kterým žalobce bezpochyby je, vzniká dnem registrace u Ministerstva vnitra ve smyslu Uvedené ministerstvo pak potvrdilo, že žalobce byl zaregistrován dne 12. 11. 1991, z čehož jednoznačně vyplývá, že žalobce nevznikl až dnem 29. 6. 1992, což uváděla žalovaná a toto své tvrzení dokládala výpisem z registru ekonomických subjektů. Žalobce dostatečně prokázal, že je právním nástupcem původního S. a že na něj přešlo právo trvalého užívání předmětných pozemků. Toto právo bylo ve prospěch jeho právních předchůdců zřízeno hospodářskou smlouvou ze dne 27. 3. 1968. Na předmětných pozemcích se nacházejí nemovitosti, jež jsou ve vlastnictví žalobce. Žalobce po nabytí účinnosti , jímž byl doplněn , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), mimo jiné o ustanovení , v zákonem stanovené lhůtě požádal stát ve vztahu k předmětným pozemkům o změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické. Žalobce proto mohl legitimně očekávat, že se dnem 1. 7. 2001 stane vlastníkem těchto pozemků. Toto očekávání bylo protiústavním zásahem porušeno, a to vydáním II. části Citovaný zákon byl nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, sp. zn. , pro svou protiústavnost zrušen. K uvedenému proto nelze přihlížet, a tedy již dnem 1. 7. 2001 se žalobce stal vlastníkem předmětných pozemků. Důvodný není ani poukaz na , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se dosavadní vztahy trvalého užívání podle hospodářského zákoníku od 1. 1. 2001 změnily na výpůjčku. Toto ustanovení se může týkat jen subjektů, které nesplnily podmínky podle c odst. 4 o. z. Žalobce však tyto podmínky splnil a výkon takto založeného práva nelze odmítnout s poukazem na protiústavní ustanovení.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že jeho přípustnost je dána z důvodu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí – tedy podle – neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, což je zároveň i žalovanou uplatněný dovolací důvod podle I přes nespornou závaznost nálezu Ústavního soudu, jímž byl zrušen čl. II , není o. z. v současné době součástí právního řádu České republiky. Dne 1. 7. 2001 se nemohlo právo trvalého užívání žalobce k předmětným nemovitostem změnit na právo vlastnické, neboť vzhledem k čl. IV odst. 1 v uvedený den již právo trvalého užívání k tomuto pozemku neexistovalo. Právo trvalého užívání se dnem 30. 6. 2001 změnilo na výpůjčku a tato výpůjčka žalobce nadále trvá. Podle , o Ústavním soudu (dále jen „ “) práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Výše uvedený nález Ústavního soudu tudíž nemohl do předmětných právních vztahů zasáhnout. V něm se Ústavní soud dopustil tautologické argumentace, kterou žalovaná spatřuje v tom, že své právní závěry opřel o tvrzení, jehož pravdivost nebyla dokázána. Dále žalovaná upozorňuje na to, že i kdyby došlo k oživení o. z., jeho aplikace v daném případě je nemožná, neboť do současné doby jsou v platnosti a účinnosti ustanovení, která nahradila svým obsahem citované ustanovení, a to , a , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění a Žalovaná dále obsáhle polemizuje s citovaným nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. , přičemž poukazuje i na odlišné stanovisko soudce Nejvyššího soudu k rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, č. j. , publikované v časopise Právní rozhledy č. 1/2007. Právní účinky nálezu pléna Ústavního soudu zrušující zákon či jeho jednotlivá ustanovení nastávají ve smyslu odst. jen ex nunc. Co jednou skutečně zaniklo či přestalo existovat, nemůže již obživnout. Účinností derogujícího nálezu pléna Ústavního soudu, sp. zn. nedošlo ve vztahu k institutu práva trvalého užívání pozemku podle hospodářského zákoníku ke změně právního stavu, jenž nezvratně (byť v rozporu s ústavním pořádkem) nastal ke dni účinnosti novely provedené Žalobce navíc při podání žaloby nebyl vlastníkem všech garáží, neboť již v mezidobí převáděl garáže do vlastnictví bývalých členů sdružení. Žalovaná převáděla pozemky pod prodanými garážemi do vlastnictví jednotlivých nabyvatelů garáží. Žalobce tak nesplnil jednu z podmínek o. z., a to že neměl všechny stavby ve svém vlastnictví, neboť je v mezidobí převáděl. Na tyto skutečnosti byly soudy obou stupňů během řízení upozorňovány. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce s tím, že nesouhlasí s argumenty dovolatelky ve vztahu k zásadní právní otázce řešené v tomto sporu, a to tzv. obživnutí § 879c o. z. v důsledku vydání derogačního rozhodnutí pléna Ústavního soudu, přičemž poukazuje na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v podobných případech. Žalobce proto navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.

Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( ), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou dle Dále se proto zabýval přípustností předmětného dovolání.

Podle ust. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ust. , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen ust. , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Uvedené podmínky však rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s dovoláním žalované nesplňuje. Dovolací soud se již několikrát ve své rozhodovací praxi zabýval právními otázkami předestřenými i v předmětném dovolání a rozhodnutí soudu odvolacího je plně souladné se závěry přijatými Nejvyšším soudem v těchto případech. Nutno podotknout, že Nejvyšší soud již také rozhodoval spor týkající se posouzení účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 9. března 2004, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004. Jednalo se především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2006, sp. zn. , na nějž poukázal již soud odvolací. V něm Nejvyšší soud dovodil, že „není nejmenší pochybnosti o tom, že výrokem uvedeného nálezu vydaným podle , o Ústavním soudu, je bezpodmínečně vázán nejen on, ale i všechny jiné orgány a osoby, neboť jde o právní akt, jímž Ústavní soud zasáhl v souladu s písm. a) y do právního řádu České republiky tím, že zrušil do té doby platná a účinná ustanovení zákona pro jejich rozpor s ústavním pořádkem.

Dle uvedeného rozhodnutí je pak Nejvyšší soud vázán i tzv. nosnými důvody plenárního nálezu Ústavního soudu, přičemž zpravidla půjde o právní názor vyjádřený právní větou publikovanou ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Není proto namístě jakkoliv pochybovat či polemizovat s důvody, které Ústavní soud v daném případě vedly ke zrušení části II. nazvané „Změna čl. II.“, jak to v souzeném sporu obsáhle činí dovolatelka.

Výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu též uvádí, že „další částí plenárního nálezu, v níž Ústavní soud řešil otázku ožívání předpisu již dříve zrušeného, nepatří do jeho nosné části.“ V daném případě se jedná o dva odstavce odůvodnění nálezu předcházející odstavec poslední, v nichž se Ústavní soud zabývá účinky nálezu, jímž jsou rušena derogační ustanovení zákona a kde dovozuje, že takový nález má za následek rehabilitaci zrušených ustanovení a v daném případě pak obnovení právního stavu založeného ustanoveními , a o. z. Dovolací soud dospěl k závěru, že obecné soudy touto částí odůvodnění nálezu právně vázány nejsou. Nicméně jde o otázku posouzení existence vlastnického práva jako práva základního, kterému poskytuje ochranu přímo základních práv a svobod. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti by pak byl oprávněn přezkoumat na základě ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů, týkající se ochrany vlastnického práva jako práva základního, včetně posouzení otázky účinnosti a důsledků zmíněného nálezu. Proto je třeba přistoupit i ke zmíněné právně nezávazné části jeho nálezu tak, jak obecné soudy přistupují k judikatuře a stanoviskům Nejvyššího soudu, byť pro ně nejsou právně závazné. Uvedeným závěrům Nejvyšší soud přitakal také v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. ; ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. ; ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. ; a ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ).

Není proto důvodné odklánět se ani od těchto právních závěrů učiněných Ústavním soudem obsažených v odůvodnění předmětného nálezu a potvrzených ve výše citovaných rozhodnutích soudu Nejvyššího. Opačný závěr by ostatně ani nebyl logický, neboť takový nález, jenž ruší derogační ustanovení předchozího právního předpisu, by nevyvolal žádné právní účinky v situaci, kdy by zrušeným právním předpisem derogovaná ustanovení zůstala i nadále derogována čili „mimo“ platný právní řád.

V rovině časové souslednosti nález pléna Ústavního soudu zrušil část , jíž bylo derogováno ustanovení ( , a ). Pak se taková ustanovení stala znovu platnou součástí právního řádu České republiky, a to ode dne účinnosti zrušení napadeného ustanovení (tj. od 1. 1. 2005). Jinak by tu totiž nebyl dán žádný právní podklad pro „vymizení“ těchto ustanovení z právního řádu ČR. Jestliže pak , který je tedy ke dni rozhodování dovolacího soudu platnou součástí právního řádu České republiky, stanoví, že uplynutím jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 7. 2001, neboť z. č. nabyl účinnosti dne 1. 7. 2000) dochází při splnění jistých podmínek k právní skutečnosti, a to přímo ze zákona, nevyvstává žádná pochybnost o právních následcích takového ustanovení. Jinými slovy řečeno, platný a účinný o. z. stanoví, že ke dni 1. 7. 2001 došlo při splnění taxativně vypočtených podmínek existujících ke dni účinnosti k přeměně práva trvalého užívání pozemku podle , hospodářského zákoníku, na právo vlastnické. To bezesporu platí i pro souzený spor. Ostatně i Ústavní soud si byl vědom dopadů svého nálezu, a proto odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení do 31. 12. 2004, aby tak podle vlastních slov „poskytl Parlamentu České republiky dostatečně dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy“ (viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. ).

Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit závěr, že jestliže žalobce splňoval ke dni 1. 7. 2000 podmínky uvedené v § 879c o. z., pak na něj dnem 1. 7. 2001 přešlo ex lege vlastnické právo k předmětným pozemkům. Ve vztahu k námitce dovolatelky, že žalobce nebyl ke dni podání předmětné žaloby vlastníkem všech garáží stojících na požadovaných pozemcích a nesplňoval tak jednu z podmínek § 879c o. z., lze plně odkázat na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená soudem odvolacím. Z těchto zjištění jednoznačně vyplývá, že žalobce byl vlastníkem budov (garáží), což bylo dovozeno z výpisu z katastru nemovitostí a kolaudačních rozhodnutí. Přezkoumávání napadeného skutkového závěru pak Nejvyššímu soudu jakožto soudu dovolacímu v daném případě nepřísluší, což vyplývá z

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolatelce se nepodařilo podat takové argumenty, pro které by bylo možno dovodit přípustnost jejího dovolání dle ustanovení A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , a V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 5.000,- Kč (srov. , , , a ve znění , č. , č. , a č. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. ve znění , č. , č. , č. a č. – čl. II), celkem tedy ve výši 5.300,- Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.

V Brně dne 15. dubna 2008

JUDr. František I š t v á n e k , v. r.

předseda senátu